Historie astrologie

Astrologie se objevovala prakticky ve všech důležitých kulturách, které kdy na Zemi existovaly. Mám na mysli civilizace, které byly schopny pozorovat noční oblohu a provádět ty nejzákladnější astronomické výpočty. A že Egypťané, Řekové, Římané, Inkové, Babylóňané, Chaldejci, Číňané i středověcí Evropané výše uvedenými znalostmi disponovali, o tom nemají současní vědci, archeologové a historici nejmenších pochyb. Dřívejší civilizace měly oproti nám, přes veškeré další negativní znaky jednu nespornou výhodu - bližší kontakt s přírodou a jejími cykly. Já sám nejsem nikterak idealisticky založeným člověkem a raději se vždy dívám na svět spíše reálným pohledem, ale po osmi letech experimentování s astrologií zde mohu zodpovědně prohlásit - prakticky vždy se mi povede pomocí znalosti datumu narození a aplikace starověkých metod odhadnout druhého člověka natolik, že je z toho on sám sám velmi udivený a překvapený. To však není posláním astrologie. Tím je zejména umožnit těm, kdo o to mají zájem, nahlédnout do světa přírodních zákonů a zejména do zákona příčin a následků.

Již jsme zde naznačili, že astrologie není pouhým výmyslem, ale určitou reakcí lidí všech kultur na pozorovatelné přírodní jevy a jejich následky. Kromě zmiňovaného úplňku stojí také za zmínku zatmění Slunce Měsícem. Tento jev odedávna děsil nejširší vrstvy lidí a chytří kněží, kteří ovládali základní astronomické výpočty, dokázali díky matematickému předvídání tohoto jevu velmi šikovně ovládat masy nevědomých lidí i světských vládců. Astrologický výklad tohoto jevu se ostatně od dávných dob příliš nezměnil a jeho význam - různé krize ve světě lidí se ukazuje aktuálním i dnes, v dnešní moderní době. Možná si vzpomenete na různé děsivé zvěsti novodobých "astrologů" a šarlatánů, jejichž jediným cílem je zejména zviditenění vlastní osoby. Většina z nich opakovala dávná proroctví známého středověkého astrologa Nostradama. V tomto článku jsem popsal dostatečně jasným způsobem, jak se mohou zejména v budoucnu projevit negativní vlivy silného zatmění Slunce dne 11.8.2002


Již starověké Stonehenge ukazuje poměrně jasně, že tehdejší lidé měli vysokou znalost cyklu Lunárních uzlů, jejichž perioda je vždy 18,6 roku dlouhá. Rozmístění nejstarších kamenů umožňuje přesně vypočítat veškerá zatmění a tak zejména v dřívejších dobách ovládat široké masy lidí, svázané církevními tradicemi i pověrami. Vysoce rozpracovanou měli astrologii staří Egypťané, ale také zmínění Chaldejci (staří Babylóňané). Ti také jako první pochopili, že lidský osud není neměnný, ale že se dá pomocí různých metod a také pochopením souvislostí změnit. Tyto znalosti ale nebyly v té době určeny pro širší veřejnost. První zvěrokruh s dvanácti znameními a základním dělením o třiceti stupních se objevuje cca. v pátém století před naším letopočtem ve starověké Mezopotámii. Později začali šířit tuto nesporně zajímavou vědu staří Řekové i do dalších zemí, zejména do Malé Asie, Persie a Indie. Zejména pak Alexandr Veliký proslul svým osobním přístupem k (v té době) pokrokovým metodám. Řecko-egyptská astrologie sestavila ve 3. století před naším letopočtem planety do tzv. Chaldejského řádu planet a ten vydržel až do 16. století, až do doby Kopernikovy. V tomto řádu byly již planety Sluneční soustavy přesně uspořádány a také byla definována jejich přibližná vzdálenost od Slunce a pořadí jejich oběžných drah. Kopernik pak položil základy vědecké astronomii, ale astrologie se začala jako samostatný "vědní obor" oddělovat od astronomie až v racionálním, dvacátém století. Pojďme se ještě podívat na některé významné učence starověku a jejich zajímavé teorie.


Známý řecký učenec a matematik Aristoteles položil ve své době základy k modelu vesmíru, který se pak udržel v platnosti až do středověku. Tento model ještě upřesnil a významně rozšířil další významný učenec té doby - Klaudius Ptolemaios. Tento všestranný, řecky píšící Egypťan žil v Alexandrii, která byla v tu dobu ovládána Římem. Je autorem stěžejního a dodnes uznávaného díla Tetrabiblos (čtyři knihy), ve kterém svojí vědeckou autoritou prosadil racionální základy pro později používané horoskopy početí a narození. Ve své teorii tvrdí, že Slunce v průběhu roku svým neměnným cyklem ovlivňuje energetické děje na Zemi v závislosti na svém průchodu jednotlivými znameními zvířetníku - zodiaku. Položil také základy pro teorii čtyřech živlů - Ohně, Vzduchu, Vody a Země a tím zároveň i vysvětlil čtyři základní povahy, které dodnes používá i klasická psychologie. Ptolemaios tvrdil, že důležitý není pouze datum prvního nádechu člověka, ale také datum jeho početí. Tuto teorii se pak v průběhu doby snažila většina astrologů přehlížet z čistě praktického hlediska - zjistit přesný datum početí je totiž ve většině případů prakticky nemožné.


Hlavní znaky astroogie se tak zformovaly už do třetího století našeho letopočtu. Z řecké astrologie se vyvinula konzervativní forma astrologie indické a ta se značně odlišuje od klasické, tedy zejména astrologie evropského typu. Hlavní rozdíl lze nalézt v určení výchozího bodu horoskopu, od kterého se pak počítají jednotlivá znamení zodiaku. Rovník a ekliptika spolu svírají konstantní úhel a z tohoto důvodu dochází dvakrát za rok k tzv. rovnodennosti, což je den, který má stejnou délku, jako noc. Jarní rovnodennost nastává okolo 21. března a právě od tohoto datumu odvozuje klasická astrologie svůj začátek, nultý bod znamení Vodnáře. Od tohoto dne se tedy počítá dalších dvanáct znamení zodiaku a Slunce vstupuje do znamení prvního, tedy Berana. Jev zvaný precese rovnodennosti však způsobuje, že nultý bod Vodnáře není stálý a posouvá se za 72 let o jeden stupeň. Celý cyklus pak trvá cca 26 000 let. Tomuto uspořádání se říká tropický zodiak, kdežto indická astrologie zůstala u siderického, neboli hvězdného zodiaku. Znamená to, že v současné době se oba astrologické směry rozchází prakticky o jedno znamení. Pokud půjdete jako Vodnáři k indickému astrologovi, určí vám, že jste se narodili z jeho pohledu v Rybách. (Z mé vlastní praxe však vím, že přesnější je zodiak tropický).


Křesťanství bylo vždy pro astrologii nepřítelem číslo jedna, snad mimo jiné z důvodu, že v obou případech jde o duši a osud. Zejména astrologický výklad osudu nehrál do noty křesťanským "metodikům", jejichž stěžejním úkolem bylo udržovat davy prostých poddaných v poslušnosti pomocí prosté teorie odchodu duše do nebe či pekla. Z pohledu křesťanství se mi jeví dodnes zajímavé, jak jednoduše bylo v té době možné legalizovat například války či nechvalně známé a hrůzostrašné upalování lidí zaživa, aniž by to v nejširších vrstvách důvěřivých věřících vzbudilo sebemenší stín pochybnosti o správnosti dogmatického učení, jímž se zejména katolická církev vždy tak ráda zaštiťovala. To jsme však poněkud odbočili od tématu samotného. Svatý Augustin je dodnes noční můrou pro všechny astrology, protože sám byl v tomto oboru dobře vzdělán ještě v době, než se obrátil na křesťanskou víru a stal se knězem. Například na rozdílném osudu dvojčat se snažil dokazovat, že duše nemá svůj vývoj daný momentálním postavením hvězd v době narození, či početí. Jeho stěžejní teorií bylo, že astrologie je příčinná, neboli deterministická a tím potlačuje svobodnou volbu duše, zvolit si dobrovolně svůj osud. Vždy však také uznával, že astrologické rozbory byly často až nečekaně přesné a pravdivé. Nicméně jeho teorii, že astrologie je dílem ďáblovým, jejímž cílem je zlákat duši k trpnému přijetí cizí vůle, dodnes oficiálně uznává Vatikán i novodobí křesťanští fundamentalisté. (Poněkud pikantním faktem na celé záležitosti zůstáva skutečnost, že církvemi dogmaticky vnucovaná víra také rozhodně neposkytuje duši žádný volný prostor pro vlastní rozhodování, duchovní vývoj a svobodu.) Lidé, kteří měli zážitek klinické smrti či regresní hypnózy však tvrdí, že duše si volí svůj osud ještě před příchodem na svět a tento osud je pak naznačen právě postavením hvězd v aktuálním okamžiku narození. Přesto však i ze své vlastní praxe vím, že lidský osud rozhodně není konstantní veličinou, ale že jej lze kdykoli změnit pochopením zákona příčiny a následku a také akceptováním obecně platných přírodních pravidel.


Hvězda betlémská je dalším zajímavým jevem, na kterém můžeme interpretovat souvislosti nebeských jevů v jejich vlivu na pozemské události. Tento jev je oříškem i pro soudobé, zejména křesťanské odpůrce astrologie. Hlavně ve středověku se většina astrologů domnívala, že Hvězda betlémská, neboli jasný bod, který se zjevil na obloze v době narození Ježíše Krista, byl nadpřirozený úkaz, který zvěstoval veliké změny, které nějakým způsobem zasáhnou do vývoje celého lidstva. Jev však vysvětlil známý středověký učenec, astronom a astrolog Johannes Kepler jako vzácnou, trojitou konjunkci Jupitera a Saturna. Já sám jsem viděl podobnou konjunkci v sedmdesátých letech minulého století a musím říci, že se skutečně jedná o neobyčejně jasný bod na obloze, který svým jasem zcela předčí i Venuši v novu. Konjunkce Jupitera a Saturna v té době byla neobyčejně silná a na Zemi se jevila skutečně jako silně zářící bod na nebi. Navíc Jupiter byl v té době vládnoucím znamením Ryb (dnes je to Neptun, ale o jeho existenci neměli naši předkové tušení), Jupiter je planetou králů a Saturn je vládnoucí planetou židovského národa. Známý vrah novorozenců Herodes se obával židovského krále jako čert kříže a proto nechal po osudném proroctví zcela zbytečně vyvraždit tisíce nevinných chlapečků v marné naději, že se zbaví svého budoucího soka. Ježíš Kristus se sice nakonec nestal vládcem židovského národa (nepochopený význam proroctví), ale jeho poslání bylo natolik významné, že nakonec ovlivnilo dějiny lidstva na další dlouhá tisíciletí.


Astrologie zaznamenává svůj úpadek v Evropě zejména po pádu Západořímské říše v roce 410 našeho letopočtu. V této době přešla astrologická iniciativa na perské, židovské a arabské astrology, kteří společně žili v islámské civilizaci, která vznikala po smrti proroka Mohameda v průběhu tří století od roku 632 našeho letopočtu. V této době byly do arabštiny přeloženy mnohé významné astrologické texty, které by jinak byly pro v té době latinsky mluvící Západ nenávratně ztracené. Známými učenci té doby byli například arabové Al-Kindí, jeho žák Abú-Mašar a židovský astrolog Mašalláh. (Zejména v jeho osobě spatřuji zajímavou provázanost arabské a židovské kultury, která se jinak dodnes nemůže shodnout na nejzákladnějších prvcích své vzájemné existence). Evropa se začala zpětně astrologii učit od Arabů a to zhruba od dvanáctého století. Například v roce 1138 bylo do latiny přeloženo i stěžejní starověké astrologické dílo Tetrabiblos, známého a výše jmenovaného učence Ptolemaia. Jeho kosmologie a také aristotelovský logický základ nakonec umožnily astrologii pevně zakotvit na významných středověkých univerzitách. Velikým propagátorem a také korektorem astrologie byl známý Tomáš Akvinský, který se zabýval zejména vztahy mezi planetárními vlivy a lidským tělem a hledal řešení, jak se nad dané dispozice povznést a jak je vyřešit ku prospěchu člověka samotného. Velmi významným dílem je Dantova "Božská komedie", která až neobyčejně přesně vyjadřuje platónovské vztahy symboliky rovníku, ekliptiky a rovnodennosti. Celé významné dílo provází i astronomické jevy, pozorovatelné začátkem roku 1301. Sám Dante Alighieri navíc přičítal své vskutku geniální básnické nadání vzdušnému znamení Blíženců, v němž byl sám zrozen.


Značné změny přinesla do vývoje astrologie až italská renesance. Její přední filozof Marsilio Ficino se snažil skloubit astrologii s přírodní magií a do historie vešlo jeho známé tvrzení, že "astrologie je básnická metafora, nikoli rozumová či vědecká úvaha." Ficino se zabýval zejména svobodnou vůlí duše a kritizoval věšteckou astrologii jakožto šarlatánské metody, které nepříznivě ovlivňují právě svobodný vývoj duše. Známé a historicky ověřené vlivy dvacetiletých cyklů konjunkcí Saturna a Jupitera pozoroval a využíval známý a výše uvedený astrolog a významný středověký učenec Nostradamus, který pomocí těchto vztahů velmi úspěšně předpovídal významné historické epochy a mezníky lidských dějin. V těchto letech se také opět objevuje tendence volit si čas, vhodný pro důležité události pomocí astrologie. Známý anglický astrolog John Dee úspěšně zvolil datum pro korunovaci královny Alžběty 1., která pak vládla Anglii po 44 let, což byl v té době výkon opravdu ojedinělý. Dee mistrovsky určil nejlepší aspekty, které svíraly Venuše a Jupiter v natálním horoskopu královny vůči současným polohám zmíněných planet v den korunovace. Velikým reformátorem astrologie byl významný vědec a astronom Johannes Kepler. Ten se snažil skloubit racionální matematický model vesmíru s mystickou astrologií, toužil dokázat "harmonii sfér" a varoval skalní kritiky astrologie, aby s vaničkou nevylévali i dítě. Svět se pak dočkal ještě mnoha dalších směrů a více či méně významné osobnosti ovlivňovaly vývoj astrologie se střídavými úspěchy. Za zmínku stojí Angličan William Lilly, který byl mistrem v předvídání politických i přírodních kalamit. Mezi jeho úspěchy patří i předpověď požáru Londýna v roce 1666 a obrovského moru tamtéž o rok dříve. Zejména Lilly se významnou měrou zasloužil na skutečnosti, že dotazová astrologie jako věda a účinná metoda sebepoznání přetrvala až do dnešních dní. Posledním významným mezníkem bylo založení Teosofické společnosti paní Petrovny Blavatské. Její filozofie karmy a reinkarnací úspěšně doplnila mnohým astrologům chybějící duchovní článek. Allan Leo, vlastním jménem W.F. Allen (*1860 + 1970) se zasloužil největší měrou na tom, že astrologie se přestala obracet do minulosti a začala používat moderní terminologii a vědecké postupy.


V historii astrologie se rozhodně také musíme zmínit o dvou významných velikánech devatenáctého století, kteří vešli do dějin moderní psychologie svými revolučními teoriemi. Jedním z nich je Sigmund Freud, otec psychoanalýzy a objevitel nevědomí. Tento vědec a výzkumník se na poli psychologie dostal mnohem dál, než jeho soudobí kolegové a při svých výzkumech se mimo jiné opíral i o astrologii, která mu byla nápomocna v hledání potřebných souvislostí. Freud se také hodně zabýval základními potřebami člověka a jeho tvrzení, že lidský život je motivován zejména sexuálními zájmy a snahou o vyniknutí, je dodnes všeobecně známé. Freudovým blízkým spolupracovníkem byl C.G. Jung. Ten zpočátku Freudovi pouze asistoval, ale později se vypracoval a vydal se vlastní cestou. Zavedl do psychologie pojem "synchronicita" - nepříčinný jednotící princip, sloužící k popisu smysluplných náhod. Později od této teorie odstoupil, ale jeho metody se používají dodnes nejenom v astrologii, ale také i v moderní psychologii. Za zmínku stojí Jungovy výzkumy nepříčinných souvislostí v partnerských vztazích, při kterých zjistil zajímavé skutečnosti, které v partnerských horoskopech vyjadřovaly vždy Měsíc, Slunce a Ascendent. Zjistil, že určité aspekty těchto planet a Ascendentu se vyskytovaly u zkoumaných dvojic vždy, ale odděleně. Z toho odvodil svůj nový pojem synchronicity, který říkal, že pozorovatel je rovněž zahrnut v pozorovaném. Zjistil, že synchronicita se objeví vždy, když dojde k nakupení archetypálních obsahů symbolů a jejich proniknutí do lidského podvědomí. Jung se astrologií zabýval zejména v rámci lidmi vytvářeného významu. Zjistil také, že chápání archetypálních symbolů je speciálním druhem lidského myšlení a nazval jej "symbolickým přístupem". Jung a Freud se přes veškeré své konkurenční prvky vzájemně podpořili a umožnili si tak vzájemný odborný růst. Proč tomu tak bylo, to si povíme později v kapitole o partnerské astrologii.