Povodeň v Kralupech nad Vltavou

Kralupy, menší město na Vltavě kousek od Mělníka, známé snad jen místní pobočkou České Rafinérské, se dostalo v týdnu od 12. do 18. srpna do povědomí většiny lidí v této zemi díky ničivé povodni, která zasáhla 95 procent území města a okolních vesnic s nebývalou silou a intenzitou. Tato stránka vypráví o tom, jak to vlastně bylo a co všechno jsme v tomto napjatém týdnu v Kralupech prožívali. Texty jsem doplnil vlastními fotografiemi, které dostatečně výmluvně popisují kritickou situaci, kdy divoká voda během jediného dne připravila dočasně o přístřeší desetitisíce lidí a navždy jim vzala většinu jejich majetku...

Hladina Vltavy začala na jihu Čech stoupat již o týden dříve a společně s Lužnicí ohrožovala zejména České Budějovice a okolní obce, v Praze a dále po proudu se sice voda také trochu zvedla, ale díky soustavě přehrad se nejednalo o nic významného a nikdo netušil, co bude v nejbližších dnech následovat. Navzdory původně optimistickým předpovědím počasí se však nad celým územím naší republiky zastavila vydatná fronta nízkého tlaku s mohutnými a trvalými srážkami. Situace na jihu Čech se stala rychle kritickou a vltavská kaskáda přestala zvládat přívaly vod, které se do ní valily se stoupající intenzitou. Nejprve se mluvilo o dvacetileté, pak o padesátileté a nakonec, těsně před katastrofou o více než stoleté vodě. Vltava se prudce zvedala v Praze a tím i v Kralupech, začala strhávat stromy a ohrožovat mostní konstrukce. Pod rozbouřenou vodou zmizela i má oblíbená cyklostezka Mělník - Praha, vedoucí po pravém břehu Vltavy. V neděli se situace začala stávat kritickou a voda se objevila tam, kde ji přes čtyřicet let nikdo nepamatoval - pod železničním viaduktem v centru Kralup. Večerní fotografie zachycuje nárůst hladiny pod mostem, na druhé je problematická loď, která záchranářům i armádě nadělala hodně vrásek, než jí nakonec složitým způsobem poslali ke dnu.


V pondělí ráno ještě nic nenasvědčovalo, že se dnes stane něco výjimečného a z Kralup jsem se do Prahy dostal bez problémů. Ovšem v devět hodin byl již vyhlášen nejvyšší stupeň ohrožení a ve městě se rozhoukaly sirény. Kamarádka z Karlína, která si u mě vyřizovala poštu na Internetu se rychle sbalila a utíkala domů, zachránit jídlo z lednice a zavřít plyn. Volal mi kamarád z Kralup, že nemůže sehnat pytle na písek. Obratem jsem zavolal kámošce z výše položené vesnice, která prohrabala sklep a sehnala osm pytlů na brambory. Společně pak pytle naplnili a použili je jako ochrany u plotu, který byl pouze drátěný. Později sice voda vystoupila jeden a půl metru vysoko nad pytle, ale v tu chvíli nás nikoho nenapadlo, že situace bude tak zlá. Rádio i Internet podávaly čím dál horší zprávy a bylo potřeba jednat. Domluvil jsem se s vedoucím, zavolal bráškovi ať přijede za mnou na Pankrác a vyrazili jsme k domovu. Praha byla beznadějně ucpaná a zprávy v rádiu potvrzovaly nejhorší obavy - na město se řítí povodňová vlna, která předčí vše, co zatím Pražané kdy zažili. Neustále střídavě houkaly sirény a zvyšovaly nervozitu. Navíc mi začaly chodit poplašné SMSky od mých přátel, ať se Kralupům vyhnu, že tam bude situace velmi nebezpečná. Můj byt je vysoko, o ten jsem strach neměl, ale na druhém břehu mám známé a tam bude potřeba každé pomocné ruky. Brášku Ústečáka jsem zanechal jeho stopařskému osudu na dálnici D8 u sjezdu na Kralupy a dojel k policistům před zátarasy na silnici do Kralup. Po krátkých dohadech, že se Kralupy evakuují jsem pokračoval dál. Cestou okolo Chvatěrub mě vyděsila hladina vody, která již olizovala spodek železničního mostu a vylévala se do polí. Mezitím ještě v rádiu hlásili, že do Karlína za dvacet minut dorazí dvoumetrová přívalová vlna. V tu chvíli mě polilo horko, Hanka si přeci jela vypnout plyn. Mobilní telefon je výborná věc: "Hani, vypadni rychle otamtud, řítí se tam pěkný průšvih!!" "V pohodě", zazněla úlevná odpověď, "už jsem na cestě z Prahy". Opravdu mi spadl kámen ze srdce.


Rychle jsem dojel domů, naházel na sebe moirové a goretexové věci, sbalil vodu a jídlo a vyrazil přes most na druhou stranu. Za mnou most zavřeli kvůli chystané akci s lodí a už ho neotevřeli až do čtvrtka, kdy voda konečně opadla natolik, že to umožnilo znovu zprůjezdnit centrum města. Měl jsem tak veliké štěstí, protože kamarádka mě bombardovala telefonáty, ať se okamžitě vrátím a už nebylo kudy - Nelahozeves byla uzavřena, most ve Veltrusech odříznut a ostatní cesty ven neprůjezdné. Dorazil jsem ke kamarádovi a vyrazili jsme společně obhlédnout situaci. Nebyla dobrá. Lidé v centru města horečně plnili pytle s pískem, voda se zvedala stále výš a začínala proudit z kanálů ven na ulice. Přitom neustále pršelo a foukal chladný vítr. Celková atmosféra tak byla velmi deprimující. Lidé horečně opouštěli sídliště Cukrovar a na křižovatkách stáli policisté, kteří organizovali evakuaci. Chystal se odstřel lodi a bylo na něj velmi málo času, voda prudce stoupala a v sázce byly oba mosty, které by jinak utržená loď smetla.


Civilní pyrotechnik se spustil z vrtulníku k lodi a hodinu a půl po krk ve vodě kladl pod čáru ponoru v silném proudu trhavinu. Nakonec se málem utopil, když ho voda stáhla pod loď. Vrtulník jej vytáhl na poslední chvíli a pak musela nastoupit armáda. Z vojenského vrtulníku se spustili pyrotechnici a policisté začali hlásit, ať si všichni otevřou okna. Z mostu odjela všechna policejní vozidla a za pár vteřin zazněl silný výbuch, vysoko nad řeku vyletěly obrovské kusy železa. Loď se utrhla a začala se sunout k pilířům mostu. V tu chvíli provedli vojáci husarský kousek: přivázali jí na lano a vrtulník odtáhl potápějící se stroj blíže do středu řeky. Riskantní akce se podařila a mosty zůstaly nepoškozeny.


Pomalu jsme se vraceli z Cukrovaru zpět do naší čtvrti a sledovali stoupající vodu. Kamarád Jarda se neustále utěšoval myšlenkou na stoletou vodu, která se kdysi zastavila daleko před místem, kde stojí jeho dům. Voda v potocích vystoupila ve svých korytech o mnoho metrů a byla na samém kraji. U domu však zatím ještě proudila a do břehu jí chyběly dva metry, což bylo pozitivní zjištění. Do města jsme se skočili podívat ještě jednou a nebyl to radostný pohled - voda již zaplavila celý střed a sídliště Cukrovar, stojící na písečné náplavce. Komerční banka na obrázku je v počáteční fázi zatopení, voda nakonec vystoupila až nad vrchní reklamní tabuli.


Cestou jsme potkali známé z Rafinérské, kteří také opouštěli své domovy a odjížděli k příbuzným. Všichni doufali, že se ještě po návratu shledají se svým majetkem. My se s Jardou vraceli domů okolo potoka, který mezitím výrazně stoupl a od vylití jej dělilo již jen asi půl metru. Sedli jsme si dole v kuchyni a uspořádali krátkou válečnou poradu. Dohodli jsme si systém nočních hlídek po hodině a probrali všechny varianty. Plyn dosud fungoval a tak jsme se všichni naposledy vykoupali v teplé vodě. Oba jsme odvezli auta do bezpečí na kopec sto metrů vysoko. Pak jsme si šli lehnout. Ještě předtím jsme však zjistili, že kanálkem proudí do sklepa voda. Jarda jej důkladně ucpal hadrem a deseti cihlami.Potom jsem si nařídil budík a krátce usnul.


V jedenáct hodin mě vytrhlo ze spaní pípání budíku na mobilu. Vzal jsem si baterku a pustou ulicí (dodávka proudu byla přerušena) došel na druhou stranu domu k potoku. Zatím vypadal, že příliš nestoupá, ale znepokojila mě kontrola sklepa - voda již dostoupila ke třetímu schodu a dále se zvedala. Jardu jsem nebudil, ale usnout jsem stejně nemohl. Rušily mě zvuky ze sklepa těsně pode mnou a starost o pět lidí v domě, z nichž dva měli pohybové potíže. Mobil jsem ještě nařídil na jednu v noci a konečně usnul. Byl jsem domluven s mnoha přáteli, že mě v případě jakékoli nečekané události okamžitě probudí. Po jedné jsem vykonal další inspekční cestu. Potok byl těsně pod břehem a sklep z poloviny plný, proud vody se ale díky vyrovnávajícím hladinám poněkud zpomaloval. S vědomím, že Jarda půjde za hodinu ven jsem zase na chvíli usnul. Krátce před třetí mě probudila rána ze sklepa. To se dole zřítily police s lahvemi a sklenicemi. Potok už byl asi deset centimetrů pod krajem, ale zatím se zdálo, že příliš nestoupá. Voda nakonec nepřišla zezadu, ale z ulice. Do domu nám poprvé vstoupila v půl čtvrté, zatím jen malým pramínkem po kraji chodníku. Sklep už byl v té době zcela zatopený, jak vidíte na fotografii vlevo dole.


Na vodu v domě mě upozornil Jarda, který si jí naštěstí všiml z prvního patra. Začali jsme rychle jednat - vzbudili všechny v domě a začali stěhovat věci do prvního patra. Vše, co by voda mohla zničit - matrace, oblečení, ložní prádlo, nádobí, menší kousky nábytku a hlavně dvě pračky. Dostat ty těžké potvory z přízemí po schodech na odpočívadlo v mezipatře byl jeden z nějtěžších úkolů, navíc si ostatní balili své věci a pobíhali po schodech. Když už bylo v chodbě několik centimetrů vody, dokončili jsme největší stěhování, Jarda doběhl pro auto a ještě se mu podařilo projet ulici, mizející pod vodou. Maminka naložila zbytek rodiny a všichni kromě mě a Jardy odjeli k jeho sestře, která bydlí na bezpečném místě. Dům bylo potřeba hlídat a také případně pokračovat v záchraně věcí stěhováním do vyšších pater.


Ulice se rychle zaplavovala a voda pomalu dosahovala ke dveřím bytu v přízemí, který se nám podařilo z větší části vyklidit. Zabýval jsem se myšlenkou dveře nějakým způsobem utěsnit, ale voda se do bytu stejně dostala průsakem ze sklepa a během půl hodiny zaplavila všechny podlahy. Začal se kácet nábytek, přetékat záchod a odpady a tak nezbylo, než zaplavený byt opustit a přemístit se do Jardova pokoje v prvním patře. Přízemí už nebylo přístupné ani v holinkách - výška hladiny dosáhla jednoho metru a stále pomalu stoupala. Nejhorší škody v této chvíli dělaly nákladní auta, které projížděly ulicí a zvedaly vlny vody. Ty pak vyrážely okna a dveře domů. Museli jsme na ně křičet, aby jezdili pomalu a během hodiny jsme to většinu z nich naučili. Voda v ulici byla zatím asi metr vysoko a lidé se snažili evakuovat vše, co se dalo nějakým způsobem zvládnout.


Mamince Jardy se podařilo sehnat rukavice, holinky a hlavně propanový vařič. Než začala voda opět stoupat, přinesly nám statečné ženy potřebné věci s decentně vyhrnutými sukněmi. Jarda jim ve vysokých holinkách vyšel napřed, ale i tak mu do nich nateklo, protože projíždějící džíp zvedl vlnu vody. Řidič si vysloužil neuvěřitelně drsnou sérii nadávek a naší ulici se pak vyhnul po celou dobu povodně jednou provždy.


Voda z kohoutku naštěstí tekla a tak jsme se mohli umýt a udržovat základní hygienu. Záchod v horním patře fungoval také a na to, co se děje v přízemí jsme radši ani nemysleli. Ulice se vylidnila a zbyli jsme tu prakticky jediní. Policie, projíždějící na gumových člunech se nás ptala, jestli chceme evakuovat, ale odmítali jsme nabídky s tím, že do pěti metrů bez problémů vydržíme. Jídla a vody jsme měli hodně a dostatek výšky v patrech, kam by se voda neměla dostat. Dům byl solidní a zdi nijak nepraskaly, takže nebyl důvod se obávat zřícení. Po celý den zněly výbuchy trhaviny, pomocí které uvolňovali pyrotechnici cestu vodě na jezu v Miřejovicích a nad oblastí stále létaly vojenské vrtulníky. Čas od času jsme se přes mobil napojili na Internet a zjišťovali aktuální zprávy. Přátelé nám navíc posílali SMSky a naše informovanost tak byla velmi dobrá. Zprávy však nebyly příznivé a k večeru nám navíc přijeli policisté oznámit, že voda pravděpodobně vystoupí o další dva metry. Z toho mě trošku mrazilo a byla pravda, že hladina stále stoupala, i když poměrně pomalu.


Jarda přinesl pásmo a změřili jsme jím výšku našeho prvního patra nad hladinou, pak také výšku od odpočívadla na schodech, kde byla většina dražších věcí a pro jistotu jsme začali vynášet všechno až do babiččina bytu v prvním patře. Největší problém nám dělaly pračky a nedostatek místa, ale nakonec se nám podařilo všechno úspěšně zvládnout. Večer jsme zažili ještě komickou příhodu, kdy si chtěl nějaký televizní štáb natočit ukázkovou evakuaci. Náhle přijelo pod okno nákladní auto s kameramanem a pak hasiči, kteří nám s vážnou tváří oznámili, že se musíme evakuovat. S úsměvem a talířem kouřícího guláše jsme je pozvali oknem na večeři. Kameraman vztekle sklopil přístroj a všichni zase odjeli. Problém nastal v okamžiku, kdy jsme na schodech v zatopené chodbě zjistili, že máme otevřené dveře ven. To bylo velmi nebezpečné, protože vlna od auta by mohla vážně narušit statiku domu. Výška vody v chodbě byla metr šedesát a brodit se po krk ve špíně se nám nechtělo. Nafoukli jsme tedy dětský člun a posadil jsem se na něj opatrně ze schodů v goratexových kalhotech, nohy v holinkách jsem si položil na příď a pak už bylo snadné doručkovat po stěnách chodby až ke dveřím. Zavření dveří byl ale problém - jednak tomu bránila vysoká hladina a také nabobtnalé dřevo dveří v kombinaci s nepořádkem, který bránil uzavření. Nakonec jsem se ale opřel o schránku a dveře zavřel. To byla také poslední příhoda toho večera, pak nastala noc, doslova v Benátkách Náš dům čněl nad vodní hladinu a z balkónu byl romantický pohled na vodu, stromy a paneláky v pozadí. Počasí se umoudřilo a začalo být teplo, vlhkost ve vyšších patrech tím trochu poklesla.


Noc byla poměrně klidná, voda kulminovala někdy okolo desáté a občasné kontroly hladiny baterkou nás přesvědčily, že výrazné nebezpečí nehrozí. Dopoledne začala voda klesat a v jedenáct hodin jsme již mohli v holinkách dojít až na kraj ulice, kde bylo možné pořídit zajímavé fotografie.


Vyražená vrata na fotografii mají na svědomí bezohlední řidiči nákladních aut, kteří zvedali v ulici vlivem vyšší rychlosti veliké vlny. Z tvaru vrat si můžete udělat představu o síle, jakou má relativně nevinná vlna v uzavřeném místě a pochopíte, proč jsme večer za každou cenu zavírali vstupní dveře do domu. Pohled ze dvorečku nebyl příliš povzbudivý, těsně pod okny je patrná čára, vytvořená hladinou vody.


Sklep zůstal i nadále zaplavený, ale v bytě už jsme mohli začít s nutnými pracemi. Nábytek bylo nutné rozbít palicí a vyházet na ulici, promáčené koberce rozřezat, vytrhat lino, oškrábat podlahy a otlouci omítku ze zdí. Nejhorší prací bylo vyškrábat vlhkou maltu mezi cihlami. Jarda druhý den zajel pro motorgenerátor a omítku bylo pak možné otloukat sbíječkou. Malta se ale stejně musela škrábat kramlemi. Pohled na zničený nábytek a stěny nebyl nikterak radostný.


Pracovali jsme celý den a večer bylo přízemí z největšího hotové. Promáčené trosky uklidila na ulici četa z Technických služeb s bagrem a druhý den jsme se pustili do sklepa. Hasiči vyčerpali několik metrů vody a zanechali asi čtvrtmetrovou vrstvu, kterou už čerpadlo nebralo. Po vstupu do sklepa se nám ale naskytl drsný pohled na neuvěřitelný nepořádek.


Popisovat zde podrobně úklid sklepa asi nemá smysl, největším nepřítelem bylo zahnívající bahno a hřebíky, které trhaly nedostatkové gumové rukavice. Po kluzkých schodech jsme vynosili nejtěžší věci a co bylo možné rozbít, rozmlátil jsem palicí a vyházel okénky ven. S kovovými věcmi nám pomohla parta Rómů, kteří pod vidinou zisku z mědi a nerezu stěhovali kotle a pračky jak diví. Druhý den jsem ráno vyrazil na druhou stranu řeky k sobě domů, pro vyšší stav vody bylo nutné jet přes Veltrusy a Nelahozeves. Obrázky zkázy překonaly má veškerá očekávání. Na fotografiích je spadlý dům v Ouholicích a velín plavební komory jezu v Miřejovicích. Minulý den byl úplně pod vodou.


Po zbytek týdne jsme asanovali sklepy, otloukali omítku a vynášeli neuvěřitelné množství zničených věcí. Pozitivní na celé věci byl generální úklid všech zbytečností, které skončily venku na hromadě. Lidé v panelácích na tom byli hůře - domů je pustili až koncem týdne, po asanaci sklepních kójí a nutných dezinfekcích. Paneláky byly dle polohy zaplaveny od jednoho, do dvou a půl metrů výšky, nejhůře dopadlo sídliště Cukrovar na levém břehu Vltavy - silný proud zde mohl poškodit statiku domů a tak se další podrobnosti dozvíme až po vysušení písečného podloží náplavky.


S nejhoršími pracemi jsme byli hotovi koncem týdne - v neděli večer. Do té doby jsme stačili vyklidit všechno z přízemí a sklepů, omlátit venkovní a část vnitřní omítky a oškrábat lepidlo z podlah, které drželo linoleum na betoně. Od středy nám chodili pomáhat i kolegové z České Rafinérské a tak nám práce vesele utíkala. Voda už opadávala i v sídlišti Hůrka a tak mohli hasiči provádět asanaci sklepních prostor. Já jsem pro jistotu zvěčnil hromadu nepořádku, kterou nakonec musely odvézt tři nákladní vozy.


Na závěr zde zveřejňuji fotografii naší věrné party, která dřela na odstraňování škod sedm dní, dvanáct hodin denně, pouze s přestávkami na výborný oběd u Jardovy sestry. Celkový pocit z lidské solidarity a ochoty mám v Kralupech velmi dobrý - většina lidí se zapojila do záchraných a úklidových prací ochotně a rychle a po týdnu byly uvedeny do provozu důležité komunikace i infrastruktura. Za nejdůležitější považuji skutečnost, že si tisíciletá voda v Kralupech vyžádala pouze tři lidské životy...