Novoroční let s ULLa

Skalní milovníci českého jazyka se pravděpodobně chytají za hlavu při spatření titulku této stránky, (jako bych už slyšel ty poznámky): "Když už si chodí na výlet s opeřencem, budiž, ale ani tento známý český noční dravec si přeci nezaslouží veliké písmeno na začátku." Tato Sovička si ale veliké písmeno rozhodně zaslouží. Jednak se jedná o název malého, českého, moderního, ultralehkého letounu a jednak je tento stroj pod výše uvedeným názvem zaregistrován na Úřadu pro Civilní Letectví (ÚCL, neboli jak říkají někteří zlí jazykové - Úřadu pro Celkovou likvidaci Letectví). :o)

Internet je alespoň z mého pohledu výborná věc, protože mi umožňuje seznámit se s těmi správnými lidmi a tak se posunout o něco blíže ke splnění si svých přání. Úplně na začátku byl nenápadný článek Petra Dvořáka, našeho předního intruktora paraglidingu, ve kterém popisoval svůj let na Sově. Logicky jsem si řekl, že pokud potlačuje pudy sebezáchovy on a beze strachu usedne do pověstného "ultralajtu", mohu to přežít také. Před Vánoci jsem sháněl informace o mé nové GPS a při té příležitosti jsem se seznámil s pilotem, který mi jen tak mezi řečí prozradil svůj dlouholetý sen - proletět se na Nový rok Sovou. Zareagoval jsem okamžitě a zarezervoval si u něj v kabině jedinou volnou sedačku. Pak už jsme jen s napětím sledovali předpovědi počasí.


O svátcích jsem dostal SMSku, že Sova je zarezervována na Benešovském letišti od půl třetí odpoledne. Počasí se na Silvestra večer náhle zlepšilo a také předpověď byla velmi optimistická. Noc jsem strávil v bance, dohlížením na výpočetní systém a ráno mě přinesla zklamání pořádná zimní inverze, která zatáhla oblohu nad Prahou neprodyšnou mlhavou clonou. Nemistrovsky prskajíce vzteky, zavolal jsem kolegovi, který mě ale ujistil, že podmínky jsou mimo Prahu poměrně dobré. Ještě jsem zavolal kamarádovi Jardovi do Malešova a i on mi kupodivu potvrdil, že počasí je vysloveně letové. Rezignoval jsem a po půl druhé jsme s kolegou pilotem vyrazili z Prahy na Benešov. Sova již stála připravená u hangáru a šéf místního aeroklubu ji právě plnil nádrže benzínem ze dvou dvacetilitrových kanystrů. постельное белье купить украина


Po vyřízení nezbytných formalit jsme nasedli do letadla, připoutali se a já dostal na klín hromadu map. "Chvíli mi to podrž, jen co se odlepíme, hned si je zase vezmu," uklidnil mě můj "kapitán" a začal provádět předstartovní přípravu. Nasadili jsme si sluchátka, vyzkoušeli palubní interkom, nahodili motor a začali pojíždět na začátek dráhy. Ještě předtím jsme však museli pustit na přistání větroň, který zcela evidentně špatně odhadl vzdálenost a byl příliš "krátký", tedy dosedl na dráhu těsně za její hranou. Před startem mě ještě kolega ujistil, že Sova disponuje raketovým záchranným systémem a hned mi ukázal charakteristicky červené madlo, pod kterým byl zajímavý návod: "V případě havarijní situace: 1. Vypněte zapalování motoru. 2. Maximální silou vytrhněte rukojeť směrem k sobě. 3. Chraňte si hlavu." V případě použití se za kabinou pomocí pyropatrony vystřelí záložní padák, který dopraví v zajímavé poloze vrtulí dolů letadlo i s vyděšenou posádkou směrem k zemi, rychlostí cca 6 metrů za vteřinu. Jak ale významně podotkl k pilotovi řídící provozu ještě u hangáru: "Než to použiješ, tak si uvědom, že tento systém je určen pouze pro přežití cestujících, nikoliv však letadla." Byl jsem docela rád, že mám pevné, tříbodové bezpečnostní pásy pevně zapnuté. "Bene info, OK GUU xx, vstup na dráhu 27 a vzlet. Bude to směr Kutná Hora a Čáslav s návratem." "Bene info pro OK GUU xx, start povolen.". Pak už pilot vysunul klapky do startovací polohy, volně potlačil páku plynu kupředu a Sova vyrazila po dráze s neuvěřitelným zrychlením, které bych u tak malého letadla opravdu nečekal.


Lehce jsem si položil dva prsty na knipl (řídící páku), abych si udělal představu o síle, kterou je potřeba vyvinout pro start. Mírný pohyb dozadu, asi o centimetr a letadlo se zhouplo do vzduchu, vzápětí začalo prudce stoupat a během chvíle jsme byli v letové hladině třista metrů. Po opsání pravé zatáčky zamířil soví zobák na Kutnou horu. Vlevo zůstal Benešov a pod námi se střídaly lesy, Sázava a občas i zajímavější objekty, jako například hrad u Sázavy, nebo kruhová usedlost. Po mých pilotních zkušenostech s Zlínem 43 jsem se docela těšil na řízení. "Tak, já se podívám do map a ty si to zatím vezmi" zazněla toužebně očekávaná věta z levé sedačky a tak jsem položil nohy na pedály a uchopil knipl. "Drž to támhle na ten lesnatý kopeček před námi" zaznělo ve sluchátkách a tak jsem se do toho dal. Ale Sova byla tedy velice živá. Vyrovnat náklon, srovnat horizont, udržet si výšku, sledovat vário, výškoměr, rychloměr a ještě směr, za chvíli jsem byl zpocený jak po dvacetikilometrovém běhu. Nestačilo řídit jenom kniplem, bylo potřeba aktivně zapojit nohy a ovládat směrovku. Cestou jsem byl upozorněn na Malešov a okamžitě jsem si vzpoměl na kamaráda Jardu Pecku, který zde právě vyspává silvestovské řádění. Před Kutnou Horou si řízení zase převzal kolega a provedli jsme oblet chrámu v radikálním náklonu. Fotky mi ale v té rychlosti příliš nevyšly. Vpravo dole je panorama Kutné hory.


Malešovská přehrada mě zaujala svým tvarem hráze a také výškou, vypadala z naší hladiny 400 metrů docela pěkně. Chvíli jsem si zase půjčil řízení a kolega zatím hledal souřadnice pro vstup do řízeného okrsku CTR vojenského letiště Čáslav. Já se mezitím snažil tu lehkou a mrštnou potvůrku udržet v nějakém rozumném směru. Musím říci, že se mi to dařilo čím dál lépe, ale je pravda, že letové podmínky byly z hlediska síly větru a turbulencí naprosto ideální. Pak si zase převzal knipl kolega a začal vyjednávat průlet řízeným okrskem.


"Čáslav info, tady OK GUU xx, ultralehká Sova, průlet z Benešova, žádám o povolení vstupu do vašeho CTR ve směru od Kutné Hory." "Čáslav info, vstup do našeho okrsku od Kutné pro OK GUU xx povolen" "Čáslav info, tady OK GUU xx, dále prosím o povolení nízkého průletu dráhy 27, výška 40 metrů" "Čáslav info, nízký průlet dráhy 27 povolen." Kolega nasměroval letadlo k severnímu okraji dráhy a pak jsme prudkou zatáčkou zamířili přímo nad letiště. "Hele, dipečerka je vstřícná, něco zkusím, jo?" zeptal se mě pilot spiklenecky a chopil se opět vysílačky: "Čáslav info, tady OK GUU xx, máme soukromou prosbu - můžete nám na chvíli rozsvítit dráhu?" Na hlase dispečerky byl znát pobavený úsměv: "Čáslav info, navigační světla na dráze máte v činnosti" Před námi se rozsvítilo neuvěřitelné divadlo a kolega se na mě otočil: "Hele, teď se dívej, takovej vánoční stromeček si ještě neviděl."


Měl pravdu, před námi svítilo všechno, co svítit mohlo - červená koncová světla, oranžová světla na krajích dráhy, příletové majáky, nemohl jsem tomu uvěřit a v duchu jsem si představil, jak se blížím ke dráze v bojovém Migu 21 několikanásobně vyšší rychlostí. I tak mi připadala betonová ranvej docela úzká, i když se Sovou bych zde určitě přistál bez problémů. Nasadili jsme výšku 40 metrů a proletěli po celé délce dráhy. Při míjení řídící věže jsem si dokázal živě představit, jak si dispečerka, zvyklá na bojové stíhačky, pobaveně prohlíží naše letadélko, které se okolo ní žene necelých stoosmdesát. Vzpoměl jsem si na výrok legendárního amerického astronauta Jima Lowella: "Piloti od maríny byli ostří hoši, kteří by nikdy nezahodili ani slovo s žabařem, který to nedotáhl v životě dál, než na blbého kapitána civilního dopravního letadla." Na konci dráhy jsme se zvedli na obvyklou letovou hladinu a ohlásili opuštění řízeného prostoru. "Čáslav info, tady OK GUU xx, opuštění vašeho CTR ve směru na Čáslav, děkujeme a přejeme hodně štěstí do Nového roku." "Čáslav info pro OK GUU xx - rozumím, děkuji, hodně štěstí i vám."


Proletěli jsme okolo Čáslavi s typickou dominantou - vysokou kostelní věží, která se tyčí jako zdvižený prst nad celým městem. "Zase si to vezmi", řekl mi kolega a já se nenechal dvakrát pobízet. Zatímco můj pilot hledal cestu k Sečské přehradě, snažil jsem se v poměrně ostrých turbulentních nárazech vyrovnat letadlo na přijatelnou mez, což se mi dařilo se střídavým úspěchem. "To víš, tady nad kopcema to trochu hází i v zimě", dostalo se mi uklidnění z levého sedadla, kde probíhalo nerušené hledání v mapě s občasnou konzultací s GPS na palubní desce. Házelo to s námi ale pořádně, v těžkém Zlínu 43 jsem zatím ještě nikdy nic takového nepoznal. Nad Sečí jsme provedli ostrý náklon doprava a pořídili snímek zajímavě zvrásněné ledové plochy.


Kousek za Lipnicí jsme zamířili nad romantické údolí Sázavy a kolega mi přikázal vystoupat na půl kilometru. Sova je rychlá a v požadované hladině jsme byli během několika sekund. "Teď se dívej, Sova má neuvěřitelný rozsah rychlostí, ukážu ti minimálku", řekl mi pilot a převzal si řízení. Pak stáhl otáčky, vysunul klapky a přitáhl knipl. S vytřeštěnýma očima jsem sledoval rychloměr, který klesl pod šedesát. Sova se naklonila na ocas, ale pořád letěla rovně. "Okam-ži-tě při-dej plyn", cedil jsem mezi zuby stísněně, pozorujíce přitom šišky na vrcholech smrků rozsáhlého lesa pod námi, "nechci tam skončit." Dostalo se mi pobaveného pohledu: "Co se bojíš, můžeme jít klidně až na pětačtyřicet, vždyť to pořád normálně letí", usmál se kolega a opět vrátil letadlo do původní rychlosti. No, představa, jak se sypeme pozpátku do lesa se mi opravdu nelíbila, ale na druhou stranu bylo vidět, že můj pilot má s podobnými situacemi značné zkušenosti.


Blížil se západ slunce a kraj pod námi byl čím dál romantičtější. V letadle bylo příjemně teplo a turbulence přestaly, takže jsem dokázal nejenom udržet správný směr, ale také pozorovat krajinu pod sebou a občas si s kniplem v ruce pořídit i hezký záběr při současném náklonu na pravou stranu. Nakonec jsme ještě zaletěli nad Želivskou údolní nádrž, kde zanechali Němci zajímavý "pomník": Když byla Hitlerova "blesková válka" v plném proudu a německá armáda postupovala z obsazené Evropy do Ruska, německé velení zahájilo stavbu pompézního projektu - dálnice Berlín - Moskva. Zbyly po ní průseky v lesích a několik nedokončených betonových mostů, z nichž jeden vidíte na fotografii vpravo dole. Malý obdélník pod jeho koncem je odraz mapy na mém klíně v plexiskle kabiny. Zasněžený most končí uprostřed hladiny jako varovné memento pro všechny další šílence, které by snad někdy v budoucnu opět napadly světovládné plány. Vlevo dole je na obrázku legendární Foglarova zátoka, kde prožili své prázdniny pověstní Hoši od Bobří řeky.


Po průletu nad mostem jsme se již začali stáčet zpátky k Benešovu, byli jsme ve vzduchu přes hodinu a čtvrt a naše finanční protředky také nebyly nekonečné. Oproti klasickému Zlínu vyjde však vyjde provoz UL třikrát levněji a řekl bych, že kontakt se vzduchem je tu daleko více cítit, je to ovšem pouze otázka vkusu. Jako paraglidistovi a také milovníku přírody mi však připadá ekologičtější rozdíl ve spotřebě benzínu: Zlín 50 litrů na hodinu, Sova pouhých dvanáct až patnáct. Přitom cestovní rychlost obou strojů je stejná. Celkově mám z novoročního výletu velmi dobrý pocit a celou řadu výborných záběrů. Byl to výjimečný zážitek a z mého úhlu pohledu výborný způsob, jak vkročit do Nového roku. Ostatně jistě znáte známé přísloví, které říká: "Jak na nový rok, tak po celý rok" :o) Na závěrečné fotografii si můžete udělat představu o velikosti kabiny, snímek je pořízen těsně předtím, než jsme "naší" Sovičku odtáhli na noc do jejího hnízda, tedy do benešovského hangáru...