Dvě cesty vývoje lidského mozku a jejich dopady

Ten poznatek není nový, jenom o něm neexistuje širší povědomí. Určitě je ale důležité, aby existovalo a proto vznikl tento článek. Humor stranou, nedávno byla veřejnost svědkem obzvláště odporného a cynického projevu japonského strážce české rasové čistoty, který blekotal a žvatlal o tom, že na Ukrajině vlastně zabíjí ukrajinští a nikoli ruští nacisté a že přijímáme ekonomické a nikoli válečné uprchlíky. Ponechme nyní stranou hnědý mozeček Pitómia, protože to je samostatná kapitola, pakliže vůbec nějaký má. Zaměříme se na jednu klíčovou skutečnost a to sice na fakt, jak se vyvíjí mozek člověka v normálních, bezpečných podmínkách a jak v okamžiku primárního ohrožení. Znalost těchto procesů nám totiž docela dobře vysvětlí nejenom osudy jednotlivců z našeho okolí, ale také osudy některých národů, což je v dnešní době rovněž podstatné. Jak správně tušíte, předmětem článku bude i pokus o vysvětlení kontrastu chování západních zemí a Ruska v dlouhodobém horizontu, ale nejenom to.

Jistě jste si všimli, že většina matek, ať už zvířecích, nebo lidských, brání své potomky s neobvyklou silou a zuřivostí, pokud mají pocit, že jsou jejich mláďata v ohrožení. Tak to zařídila příroda a zejména pak evoluce, která má za úkol neustálý vývoj! Složitější formy života mají jednu podstatnou výhodu, kterou představuje mozek a tím i schopnost náročnějšího uvažování. Ovšem s mozkem je to stejné, jako s drahým počítačem. Musí mít odpovídající podmínky k provozu. Vývoj mozku je pak přímo úměrný těmto podmínkám. My budeme rozlišovat dva možné scénáře vývoje. Jedním z nich je vývoj v nebezpečí a v hraničních podmínkách, druhou pak normální vývojový proces v situaci bezpečí a dostatku všeho potřebného. Vše podstatné se odehrává hlavně v dětském věku. Zde se rozhoduje o tom, jak se bude mozek vyvíjet a dosažný vývoj se pak v dospělém věku mění už jen velmi obtížně, pokud vůbec.
Máme dvě děti. Jedno vyrůstá v milující rodině, dostatečně zabezpečené, nic mu nechybí a otevírají se mu tak možnosti svobodného rozhodování o svém životě. Druhé dítě je například týrané otcem alkoholikem, pochází z chudých poměrů a žije tak v neustálé nejistotě a nebezpečí. O nějakém svobodném rozhodování si může nechat jenom zdát a vlastně ani neví, co to svoboda je. Mozek prvního dítěte vypadá naprosto jinak, než mozek druhého. Amygdala, tedy centrum pro primární přežití, je potlačeno a naopak jsou rozvinuty vyšší rozumové schopnosti, které umožňují složitější uvažování, kreativitu, vyšší emoce a city, atd. Prefrontální části mozku se rozvíjí, amygdala je mnohem menší a méně důležitá. Naopak u dítěte, žijícího v ohrožení a nejistotě, se výrazně upřednostní zmíněná amygdala a potlačeny jsou centra pro složitější vývoj a myšlení. Jak se budou od sebe obě děti odlišovat? Konečně se dostáváme k tomu podstatnému!

První dítě bude výrazně chytřejší, schopné i velmi složitého uvažování, svět vidí v důležitých souvislostech a také jeho kreativita je výrazně vyšší, což mu umožňuje žít mnohem kvalitnější život. Naopak jeho schopnost primární záchrany před rizikem bude nižší a jeho fyzická konstituce bývá obvykle slabší, (ale není to nutnou podmínkou). Oproti tomu týrané dítě má lépe rozvinuté fyzické schopnosti a umí se spíše vyhýbat nebezpečí, dokáže utíkat a hlavně všude vidí především rizika, před kterými se musí mít neustále na pozoru. Svět pro něj není bezpečné místo, ale prostor neustálého boje o přežití, i když rizikový vývojový podnět už dávno pominul. Jeho fyzická stránka bude více rozvinutá a stejně tak i agresivita! (To je obvyklá reakce na nejistoty v dětství.) Inteligence tohoto dítěte bývá nižší, než prvního a to často i výrazně. Jeho schopnost prožít šťastný a naplněný život je rovněž snížená, zatímco první dítě obvykle dokáže dobře využít vyšší inteligenci a tvořivost, nemá potřebu ubližovat druhým a život si dokáže zařídit tak, aby se cítilo šťastné a naplněné.

Z tohoto důvodu je nesmírně důležité, abychom byli schopni co největšímu počtu dětí zajistit bezpečí, klid, dobré vzdělání a perspektivu. Proto máme vládu a zejména pak ministra školství a také ministra sociálních věcí. Jsou li tito ministři dobří, národ se pak vyvíjí úplně jinak, než pokud dobří nejsou. Čím vzdělanější a spokojenější je národ, tím je život v jeho zemi lepší a naopak. (I proto nemám rád nácky.) A nyní se pojďme podívat na jeden rozdíl ve vývoji národů po druhé světové válce, protože to je klíčové k pochopení současné válečné a ekonomické krize!

Druhá světová válka zřejmě nejvíce zasáhla Polsko a Rusko. Obě země se však v přístupu k nebezpečí lišily. Poláci se během konfliktu snažili v rámci možností své děti chránit, stejně jako většina západních zemí. (Například Angličané odváželi svojí mládež z dosahu německých bomb na venkov atd.) Rusové se ale zaměřili zejména na přežití země a děti nijak neřešili. Ještě dlouho po válce se Ruskem toulaly statisíce sirotků bez domova, jistot a zcela bez jakéhokoli zabezpečení. Ruské dětské domovy připomínaly spíše trestanecké lágry, než láskyplná zařízení pro výchovu traumatizovaných, osiřelých dětí. Většina zemí světa se po válce zaměřila na obnovu společnosti a také na pokrok a rozvoj vzdělání, plus na zabezpečení před podobným scénářem, jakým druhá světová válka byla. Rusko se ale válečného traumatu zbavit nedokázalo a v podstatě mu přizpůsobilo i celý poválečný vývoj. Paranoia z opětovného napadení vedla k masívnímu zbrojení a k polarizaci světa, na jejíž horší straně jsme stáli i my, jakožto Ruskem okupovaný a řízený satelit.
Autor tohoto článku si dobře pamatuje, jak vládnoucí nomenklatura občas nutila děti pobíhat okolo školy v potrhaných pláštěnkách a igelitových sáčcích na botách, čímž jsme cvičili obranu před jaderným útokem imperialistického Západu. Stejně tak nám každou chvíli vyhlašovali cvičné poplachy, kdy se celá škola musela shromáždit ve školních krytech, se zpuchřelými, plesnivými, protiplynovými maskami na obličejích. To bylo naše dětství pod paranoidní ruskou diktaturou. Ta bohužel přetrvala dodnes. Ovšem s tím rozdílem, že z dřívějšího, údajně levicového režimu se stal režim silně pravicový, se jednoznačně fašistickými rysy. Proč se Rusko vyvíjelo právě tímto směrem, není vlastně nijak složité pochopit.

V Rusku se lidé historicky nikdy neměli dobře a celý jejich život byl v podstatě hlavně bojem o přežití. Bolševická revoluce vyměnila carský teror za násilí mnohem horší, komunistické a jenom do roku 1941 bolševici vyvraždili desítky miliónů vlastních občanů. Brutální diktátor Stalin využil válku ve svůj prospěch a výrazně upevnil svojí pozici neomezeného vládce. Po válce se Rusové svých traumat nedokázali zbavit a existenci své země postavili na neustálém zvyšování bojové připravenosti vůči vnějším i vnitřním agresorům. Vymývání mozků a představa permanentního nebezpečí se týkala i nejmenších dětí ve školkách, které byly nuceny k členstvím v militantních organizacích a neustále se cvičily v přípravě na boj proti Západu. I když se SSSR v devadesátých letech zhroutil do naprosté entropie, vyprofiloval se nový vládce - Putin a ten v podstatě přivedl režim do stěží pochopitelné absurdity. Je to ale logické vzhledem k podmínkám, za jakých generace Rusů po válce vyrůstaly. Chudoba, nesvoboda, indoktrinace, absolutní nedostatek prakticky všeho, pocit neustálého nebezpečí. Pamatuji se dobře na ruské děti, které přijely v rámci výměny na návštěvu mé střední školy. Z našich obchodů a blahobytu jim padaly brady úžasem a neustále se vyptávaly, jak je možné, že na ulicích nejsou nikde šipky ke krytům, když sousedíme s fašistickým Západním Německem, které nás přeci může kdykoli přepadnout. To byla mentalita Rusů v osmdesátých letech. Co k tomu vlastně vedlo?

Poválečný vývoj vyústil k obrovskému rozvoji západních demokracií, mezi které musíme počítat i poražené císařské Japonsko a na druhé straně se neustále uzavíral do sebe komunistický blok. V jistém okamžiku se stalo, že si slepou uličku vývoje vůči Západu uvědomila Čína a zvolila naprosto odlišnou cestu - začala budovat brutální, kapitalistický komunismus, ve kterém byste sice žít nechtěli, ale podařilo se jí vystavět bohatou a prosperující společnost, z čehož je ostatně jasně vidět, že klasický socialismus se naprosto neosvědčil, zatímco kapitalismus funguje i v pokřivených čínských podmínkách. Oproti Číně se cestou zvyšování paranoie a utahování šroubů vydaly zbývající dvě diktatury, Rusko a Severní Korea. Obě země mají hodně společného: koncentráky, vraždy svých občanů, bestialitu a neustálé vyhrožování světu, plus ignorování světového řádu a mezinárodních zákonů. A obě země mají ještě jeden společný jmenovatel: indoktrinaci a fanatismus většiny svých občanů, kteří většinou ani netuší, že okolo nich se žije úplně jinak a lépe. Jaký je život v Rusku v Severní Koreji dnes? Zavírání a vraždění politických odpůrců, často pro pouhý názor. Beznaděj, agresivita, chudoba, absence právního státu, nulový mezinárodní kredit. Příčina? Převaha primitivní části mozku u větší části populace nad tou vyšší, kreativní, poskytující rozvinuté myšlení a vyšší inteligenci, v kostce.

Z těchto důvodů je v zájmu celé EU, aby se ukrajinské děti stabilizovaly a vyléčily ze svých válečných traumat co nejdříve. Ukrajinu bude třeba za obrovské peníze postavit znovu na nohy, zatímco ruského agresora je nutné srazit na kolena a zadupat do prachu tak, aby už nebyl schopen podobné hrůzy a zvěrstva zopakovat. Obojí bude stát obrovské peníze, což samozřejmě přinese další inflaci a díky tomu i pokračující nárůst extremismu, protože chudí lidé mají k extremistům vždycky blízko a chudoba se bude rozhodně zvyšovat. Populisté a extremisté, jako jsou aktuálně Babiš, Okamura, Volný, Bojko a spol. představují pro tuto zemi obrovské nebezpečí, neboť jejich voliči jsou prostě hloupí a nejsou schopni domýšlet následky. Ale skutečnost, že tito lidé zneužívají pro své temné cíle bestiální válku a utrpení ukrajinských žen a dětí, z nich činí opravdu odporné bytosti! Já jenom doufám, že se současné problémy světa vyřeší dřív, než se Rusům podaří zlikvidovat veškerý ukrajinský export obilí a do EU se tak na podzim nevrhnou milióny zoufalých a hladových Afričanů, což je přesně Putinův cíl. Ale hlavně doufám, že Ukrajinu budou budovat sebevědomí a traumat zbavení, svobodní občané. Nejenom proto, že by to byla nejlepší varianta ze všech špatných. Ale i proto, že by to bylo nejvýhodnější i pro naše peněženky!

Nedávno jsem byl svědkem scénky v příměstském vlaku, kdy ukrajinské mamince seděl na klíně vyděšený, asi čtyřletý klučina a neustále se své matky vyptával, jestli venku opravdu není válka. Maminka mu dokolečka, trpělivě vysvětlovala, že není. Ale samozřejmě to nebylo nic platné, protože traumatem poznamenaný dětský mozek bude potřebovat hodně času a terapie, než se z prožitých hrůz vzpamatuje. V okamžiku, když vidím lži, demagogii a marketing výše zmíněných populistů, kteří se neštítí zneužívat i tak otřesné hrůzy, jaké Rusko rozpoutalo na Ukrajině, nepomáhá mi na záchvaty nevolnosti ani pověstný Kinedryl. A jenom doufám, že karmické boží mlýny semelou tyto zrůdy ještě v tomto životě. Protože to nejsou standardní lidské bytosti, nemají ani srdce, ani mozek, nepatří do civilizované společnosti. Zatímco Ukrajinci do ní rozhodně patří. Mají můj obrovský obdiv a jsem upřímně rád, že nejsem v jejich kůži. Není totiž vůbec o co stát.


Jaké jsou nyní šance Západu, že si udrží svůj status quo a nebude zničen Ruskem v další bestiální válce? Optimista už jsem jenom částečný, neboť když vidím zbabělé přešlapování slabých lídrů Bidena, Scholze a Macrona, zatímco Rusko se chová jako dokonalý bandita a terorista a nebere si žádné servítky, padá na mě beznaděj. Ovšem jsem od přírody spíše pozitivní a doufám, že se nakonec podaří toto smrtelné riziko pro naše země odvrátit, jakkoli se domácí kolaboranti v celé EU snaží o opak, aniž by tušili, co by to pro ně znamenalo. Problém je nyní v tom, že původní jednota Západu se pod tlakem ekonomické krize rozpadá a agresor toho beze zbytku využije. Mé předpovědní modely v této chvíli nejsou nijak optimistické a tak budu doufat, že tentokrát se opravdu mýlím! Doufám! Protože k této válce vůbec nemuselo dojít, nemusely nastat tak strašlivé škody, které zcela bez legrace budeme splácet desítky let i v případě, když by se Rusko podařilo porazit a z Ukrajiny ho vytlačit. S přístupem západních lídrů se však tato možnost stává stále vzdálenější. Přitom by bývala stačila taková maličkost, aby Biden ruského masového vraha v únoru ujistil, že Amerika jeho vpád na Ukrajinu nedopustí. Tomu by ruský diktátor rozuměl stejně dobře, jako rozuměl zcela opačnému ujištění a sice, že NATO nehne pro tuto zemi po napadení ani prstem, že noha západního vojáka na její území v žádném případě nevkročí. Co jiného si válečný zločinec mohl více přát, než takto dostat Ukrajinu na zlatém podnosu. Bude nás to hodně bolet, nejenom ekonomicky a já už určitě žádný dosavadní blahobyt ve svém životě nezažiji, protože tento blahobyt prostě skončil. A stačilo k tomu jedno chybné, ustrašené rozhodnutí. To je reálná mezinárodní politika. Máte li moc, nemůžete být slaboch. Jestli ale v něco doufám zcela upřímně, pak v to, že západní politici začnou konečně více používat také amygdalu a trochu potlačí funkci prefrontálních oblastí mozku. Nic jiného totiž ve vztahu k neandrtálcům nefunguje!