Jak jsem kupoval zrcadlovku

Labutí píseň, ozývající se již delší dobu z útrob mého poněkud přestárlého kompaktu Olympus C700 UZ, mě před koncem loňského roku konečně přiměla začít se věnovat opatrným úvahám na téma "měl bych si koupit nějaký pořádný foťák". Finanční situace byla momentálně příznivá a tak jsem začal pátrat na internetu po recenzích na vhodný stroj, doplněný odpovídající optikou a příslušenstvím. Už od začátku svého rozhodování jsem osciloval mezi "osvědčenými" značkami Canon a Nikon a o správnosti svých intuitivních pocitů jsem se definitivně přesvědčil ve výborném článku Ivo Lukačeviče na adrese http://ilblog.sblog.cz/2007/02/15/436, který vám opravdu doporučuji přečíst.

Z různých emotivních příspěvků amatérských zoufalců na diskuzních fórech jsem pochopil, že nic nezkazím ani jednou z výše vyjmenovaných značek, ale Canon EOS 40D výběrové řízení nakonec vyhrál na celé čáře z důvodu speciální slevové promo akce, která mi později umožnila dokoupit ještě další součástky do mé nové výbavičky. Setový objektiv ne, to dá rozum, zrcadlovka se primárně nekupuje kvůli image fotografa (i když...), ale zejména prý kvůli údajně lepšímu vzhledu výsledných obrázků. Moje volba tedy nakonec padla na tři objektivy: 17-40/4,5 L, 70-200/2,8 L a Macro 100/2,8 USM, všechny pochopitelně od Canonu, po letech zaměstnání na IT mi totiž už alespoň částečně došlo, že slovíčko "kompatibilita" nebývá vždycky jenom prázdný pojem, Coated neCoated Další renomované výrobce, ať už Sigmu, či Tamron jsem tak definitivně poslal k ledu a vydal jsem se na první vážnější pohovor do kamenné prodejny Megapixelu, nacházející se t.č. v té divné pražské ulici, ve které, jak hlásají megapixelí www stránky, "v žádném případě nejezdí tramvaje".


Mladá prodavačka na svůj natrénovaný dotaz "mohu Vám nějak pomoci?"ode mne obdržela neméně natrénovanou odpověď o "pořádném foťáku" Dále jsme se už nezdržovali zbytečnostmi, pouze mi přišlo divné, že cena nabízeného teleobjektivu je cca dvojnásobná oproti standardu, načež jsem s díky odmítl verzi se stabilizací obrazu a vrátil se do objektivní reality. Na doporučení firemního specialisty přes optiku jsem si pro jistotu vyzkoušel tři stejné sedmnáctky a vybral si z nich prostřední, protože ta jediná neměla vinětaci, aberaci, ani asférický člen. (Na renomovanou značku a cenu objektivu je ale rozdílná kvalita těchto "širokáčů" poměrně tristní záležitost, pokud vás zláká stejný typ, rozhodně se nestyďte na prodejně vyzkoušet alespoň tři kousky a důkladně vyhodnotit ostrost a kvalitu obrazu v jeho rozích a okrajích. Nákup na E-shopech rozhodně nedoporučuji). Po celkové konfiguraci výbavy jsem zahájil závěrečný a úspěšný dialog na téma "případná sleva", který mi ve výsledku vynesl ještě slušnou paměťovou kartu 4GB, ta se totiž v případě desetimegového snímače docela dobře hodí. "Budete platit předpokládám hotově, pane?", zeptal se prodavač s bezprostřední samozřejmostí, která svědčila o tom, že mu zákazníci nosí šestimístné částky do prodejny v igelitce naprosto běžně. "Jistě", odpověděl jsem nenuceně se znuděným výrazem důlního magnáta, "ale až zítra, dneska nemají v bance dostatečnou hotovost". "Nejbližší přepážka je dole na náměstí", sdělil mi zkušeně ten dobrý muž a na mé logické námitky, že kráčet přes nejnebezpečnější část Prahy s kapsou plnou peněz nepovažuji za zcela rozumné, cynicky odpověděl: "Jasně, to má logiku, s penězmi v kapse jste ve strašném nebezpečí, zato se dvěma obrovskými taškami s logem Canon a Megapixel to bude naprosto v pohodě na Karláku i v metru. Na druhou stranu ale máte pravdu v tom, že tohle jen tak někdo neunese."


Bez dalšího smlouvání jsem tedy vyrazil do banky, kde jsem u vchodu stiskl rudě označené tlačítko "nadlimitní výběr". Slečna za přepážkou po vyslechnutí výše požadované částky zbledla a opatrně se vyklonila z okénka s pohledem upřeným na mé ruce. Absence samopalu jí zřejmě uklidnila, za to já bych zkrácenou verzi AK 47 zcela určitě uvítal nejenom při cestě do prodejny, ale i během transportu rozměrných krabic s kompletní výbavou prostřednictvím pražské MHD do své vlídné open-space budovy s několika tisícovkami lidí, sedícími na malém prostoru relativně družně pohromadě. Můj fotograficky založený kolega začal krabice ihned vybalovat a snažil se mi zkazit náladu různými zlomyslnými poznámkami, ale vzhledem k typu jeho vlastního přístroje jsem jeho trapné pokusy přijímal s buddhistickým nadhledem. Večer jsem navštívil kamarádku fotografku, která se s nadšenými výkřiky vrhla na mé igelitky a zprovoznila, co se zprovoznit dalo. Zbývalo pouze zaslat čárové kódy do Irska a o víkendu vyrazit někam do přírody za účelem prvotního seznámení se s výstrojí.


V sobotu dopoledne jsem si sbalil nejnutnější věci pro přežití v kruté zimní přírodě velehor Krušných plus kompletní fotovýbavu a obrátil typický žraločí čenich služební Oktávie k tomuto mohutnému severnímu pohoří. Na parkovišti jsem zvedl z kufru obrovský batoh a dvoutunové auto se o půl metru nadzvedlo s úlevným oddechnutím těžce zkoušených tlumičů. Cestou lesem jsem testoval objektivy a stařičký stativ v různých režimech a klapáním závěrky tak rušil divokou zvěř ze zimní siesty. Navečer jsem potom stoupal strmou horskou stezkou nad Kotelním jezírkem směrem k pověstným Fojtovickým pláním. Těsně před vyústěním cesty jsem s překvapením narazil na fotografa, který měl na krásném karbonovém stativu malinkou zrcadlovečku a fotil si promrzlýma rukama ledové krápníčky u lesního pramínku. Na můj pozdrav, zákeřně pronesený zezadu na mě upřel vyděšený pohled, čemuž jsem se ostatně nijak nedivil: po dlouhém stoupání se z mého trička s krátkými rukávy kouřilo, na zádech ohromný batoh, ze kterého na boku vyčníval stativ a na krku mi visel záhadný předmět, který svými rozměry a tvarem připomínal něco mezi minometem, ropovodem Družba a RPG. Mladý muž se tázavě podíval na pláně, kde nastával soumrak, kvílel ledový vichr, skučely vlčí smečky a bručeli lední medvědi a pak na mě. Mlčky jsem přikývl. "Dobré světlo", popřál mi s nábožnou úctou fotograf, já jsem poděkoval a vykročil do houstnoucí tmy.


Noc se obešla bez výraznějších konfliktů se safarim, pobíhajícím okolo stanu, pouze namísto ranního romantického východu Slunce se na mě výsměšně šklebila pověstná mlha krušnohorská, která si s tou londýnskou naprosto nijak nezadala a také řada stop od zvědavých jelenů, kteří si v noci drze očuchávali mé provizorní obydlí. Se vzteklým zavrčením jsem si tedy ještě hodinku přispal a potom nezbylo, než nalámat zmrzlý stan do transportního obalu a vyrazit s poněkud lehčím ruksakem do civilizace. Po několika posledních fotkách czech winter nature jsem ještě pořídil jeden z posledních obrázků na zrušené železniční trati v Unčíně a odjel domů. Dal jsem si ale dobrý pozor, abych promrzlý foťák a objektivy doma neohříval příliš prudce, z důvodu nebezpečí vytvoření vnitřní vlhkosti. Nechal jsem tedy celou výbavu tři hodiny zabalenou v peřinách a počkal, až se teploty vyrovnají. Výsledná kvalita fotografií, zpracovaných z formátu RAW (profesionálové přeci jinak nefotí ), mě ale docela příjemně překvapila.


Zbývalo ještě dokoupit telekonvertor 2x1. Po vrácení peněz ve výše zmíněné akci CashBack mi tedy nezbylo, než se znovu vydat do prodejny Megapixelu. Před užaslým personálem obchodu jsem z nenápadně vypadající igelitky vytáhl mé monstrum s nasazeným teleobjektivem a požádal o vyzkoušení konvertoru. "Člověče, až to tam nasadíte, tak neprojdete dveřma", snažil se mě odradit technik, ale já jsem nekompromisně trval na zátěžovém testu v exteriéru. Doprovázející prodavač sledoval s obavami protější dům, jehož průčelí jsem si s téměř půlmetrovým objektivem fotografoval: "rychle, mizíme, než na nás zavolají zásahovku, kdybyste tohle namířil do okna mě, asi bych docela znervózněl." Vyhodnotili jsme obrázky jako dobré a přešli ke stativu, protože stávajícímu stařečkovi se pod novým přírůstkem beznadějně rozjížděly nožičky. "No", pravil rozvážně prodavač, "moc na tom neušetříte, na tuhle vobludu budete potřebovat něco v alespoň trochu vyšší kategorii." Nakonec jsme se shodli na Velbon Sherpa 600 a já obratem obdržel krabici, za jejíž rozměry by se nemusel stydět ani pověstný švédský hypermarket Ikea. "Držte to radši v rovině, ono to z toho rádo vypadává. Když se vám to stane na schodech v metru, máte na krku obecné ohrožení", dávali mi ještě prodavači kvalifikované rady na rozloučenou. Cestu metrem na parkoviště jsem ale přežil bez problémů a tak jsem se stal šťastným majitelem kompletní, lehké a snadno přenosné digitální výbavy...