Jaká je současná úroveň slušnosti a úcty k hodnotám v "malém českém rybníčku" ?

Lituji, ale z veřejného života jsem se definitivně stáhl do ústraní a k současnému světu, který mě děsí i unavuje, nemohu poskytnout žádný komentář. Odpovědi na otázky, jež mě celý život zajímaly, najdete v mých knihách.

Antropolog, etnograf a profesor Claude Lévi-Strauss

Odpověď jednoho z nejznámějších filozofů minulého i současného století na žádost týdeníku Respekt o rozhovor k příležitosti stých narozenin výše jmenovaného vědce jsem nezvolil náhodou. Můj dvoudenní výlet do známé CHKO Kokořínsko, který jsem uskutečnil o víkendu 22. - 23.11.2008, ve mně rozhodně nevzbudil žádné pozitivnější emoce.

Před časem jsem zde uveřejnil článek se svým názorem na stav hospodaření v lesích na Kokořínsku, který naleznete na této adrese. Jsem velmi rád, že můj text vzbudil řadu ohlasů, z nichž dva jsem mohl zveřejnit. Jedním z nich je názor VŠ studentky lesnické školy druhým pak reakce vedoucího správy CHKO Kokořínsko. Od té doby se změnila řada věcí, z nich zřejmě nejpodstatnější, která se k dané tématice vztahuje, je příprava nového zákona o lesnictví a lesním hospodaření, o kterém si povíme později. Pojďte se ale se mnou nyní vydat na malou virtuální cestu srdcem chráněné krajinné oblasti Kokořínsko, na jejímž území se také nachází mnoho ploch, označených jako SPR, neboli Státní Přírodní Rezervace. Jedná se o kdysi velmi krásnou a typicky českou krajinu, plnou hlubokých lesů a charakteristických roubených chalup. Jaká je dnešní skutečnost? V reakcích na můj článek popisuje studentka lesnictví, jaké způsoby se dnes při těžbě dřeva používají a odkazuje se i na odpovídající zákony. Na závěr článku pak píše, že svět není černobílý a na tom se v podstatě shoduje i vedoucí CHKO. Oba ve svých příspěvcích vysvětlují příčiny současného stavu s tím, že krajinu je třeba hospodářsky využívat a že les je obnovitelným zdrojem surovin. S tím lze jistě souhlasit, ovšem pokud by byl les využíván rozumně. Je tomu tak opravdu? A chovají se k lesu lidé jako zodpovědní správci? Zanechme již teoretizování a pojďme se vypravit do "hlubin kokořínských hvozdů". Rád bych nyní čtenáře upozornil, že následující dva odstavce černobílé budou, respektive převládat bude barva spíše tmavá?


Ranní jízda z Mělníku na čerstvém, mokrém sněhu je sama o sobě zajímavá, míjím řadu dopravních nehod, v příkopu leží na střeše dokonce i policejní Oktávie. Ani to však nebrání některým zoufalcům v hazardním předjíždění, často na plné čáře, jeden takový nedočkavý Čecháček končí v potoce přímo před mýma očima, naštěstí zůstal na kolech a tak pokračuji dál, ostatně riskoval dobrovolně. Zničený vůz se mu za to určitě vyplatil. Auto parkuji v Zakšíně, na záda hodím dvacet pět kilo vážící ruksak s vodou, potravinami, foťákem a výbavou pro pobyt ve volné přírodě a vyrážím po žluté značce k Pustému zámku. Po kilometru vidím první velikou mýtinu po holoseči, naštěstí odtěženou zespodu a tak je cesta schůdná. Hřebenovka na Rač ještě také, ovšem za ním až k rozcestí na Panenském hřebenu již těžba spolehlivě cestu zničila. Klopýtám pustinou bez stromů, v téměř půl metru hlubokých bahnitých kolejích. Turistický přístřešek na Panenském hřebenu je obklopen kládami tak, že si z jedné strany téměř ani není možné sednout. Všímám si, že většina matek ze šroubů, držících střechu a lavice přístřešku pohromadě, již byla kýmsi odcizena. Pokračuji krátkým úsekem s vysokými listnáči k údolí pod Nedvězím. Zde další bahno, vykácená holina a opět zničená cesta. Pak cca 200 metrů dlouhé krásné údolí se vzrostlými buky, výstup na Nedvězí, rozhled, cesta dolů, mezi Dražejovem a Klukem další obrovské mýtiny, metr hluboké koleje v "cestě", okolo bahno, zbytky větví, spáleniště, rozryté potoky, spoušt. Skupinka nadávajících turistů se pokouší projít lesem vedle cesty, je tam ale příliš mnoho větví a bahna a tak se stejně jako já brodí středem. Přecházím silnici, mířím k Beškovu, další vytěžené holiny, bahno a hluboké koleje od obřích lesnických strojů, cesta je velmi obtížně schůdná. Za Beškovem stoupám na Beškovský vrch, sem se naštěstí technika zřejmě nedostane, ale hned za vrcholem následují další a další veliké mýtiny a poničená stezka. Kočičí hřbet zatím vypadá dobře, před Šindelovým dolem znovu čerstvé jizvy v krajině a bahno. Z Tubože do Blatců to jde, cesta je naštěstí zpevněná, v Blatcích míjím nevzhledný nový dům na obrovském pozemku, který si jeho majitel postavil v nevyhovujícím slohu přes protesty ochranářů i místních obyvatel. Ani mě nepřekvapuje auto s pražskou SPZ, parkující za plotem. Klopýtám po rozbahněné žluté značce k další mýtině a pak již stoupám svahem na Zámecký vrch, zde jsou naštěstí ještě krásné vzrostlé buky a cesta příjemná. Na Housce si hladím přítulného vlčáka a pokračuji k rozcestí pod Drnclíkem. Šeří se a tak vytahuji čelovku. Zelená turistická stezka je přehrazena kládami, větvemi a nepořádkem, další obrovský vytěžený kus území vypadá děsivě. Pokračuji úzkou pěšinou ke Zkamenělému zámku, cestou musím překonat ještě další rozblácený úsek. Těším se na odpočinek na skále, celý den jsem si ani na chvíli nesedl. Přešplhám po úzké římse na převis a čeká mě další lekce z lidské bezohlednosti: poházené odpadky, obvykle upravené místo k ležení je nyní rozryté a rozkopané, dřevěná zábrana sypajícího se písku za hlavou vyrvaná a roztříštěná, všude chaos a nepořádek. Poprvé za celý den propadám opravdu beznaději a přemýšlím, co to tu asi mohlo být za lidi. Úklid a příprava místa k přespání mě stojí hodinu práce. Noc je ale krásná, klidná, plná hvězd i občasného sněžení.


Ráno si vychutávám snídaní s horkým čajem, balím a vyrážím k Vojtěchovu. Nenechávám po sobě na skále žádné stopy, snad s výjimkou uklizeného a upraveného místa k přespání. Míjím další vytěžené plochy po levé straně. Cesta z Vojtěchova k Údolí Bílých skal je také poničená, plná bahna a kolejí od těžební techniky. Zelené turistické značky někdo spolehlivě zamazal tmavozelenou barvou, za cedulí Státní Přírodní Rezervace je vpravo vytěžené údolí, z lesa zbyla pouze pustina, spáleniště, rozrytá půda, bahno a louže s mastným povrchem. V Údolí Bílých skal je stará trampská osada, kdysi umístěná v srdci místních hlubokých lesů, dnes jí obklopuje žalostný zbytek posledních několika smrků, zbytek je vytěžen holosečí ze všech stran. Otevírám dvířka místní studánky, dýchne na mě zápach zatuchliny a hniloby, na dně je asi deset centimetrů kalné vody, která se nedá pít, protože jí není dostatek, aby mohla proudit a odtékat. Není divu, krajina bez stromů si vodu neudrží. Veřejná cesta a turistická žlutá značka nad Údolím Bílých skal je přehrazena elektrickým ohradníkem, musím jí tedy obcházet po soukromém, naštěstí neoploceném pozemku. Příště si s sebou vezmu izolované kleště. Cesta skalním městem je na mnoha místech přerušena těžbou, pustými svahy, rozrytá těžebními stroji. Stejná situace je i před Střezivojicemi, hluboké bahno a půlmetrové koleje neumožňují příliš pohodovou chůzi. Za Střezivojicemi mířím do údolí k Osinalicím, je to tu stále stejné, jako již v průběhu uplynulých sedmi let: cesta plná hlubokého bahna a kolejí (viz foto v mém prvním článku), po stranách nelze projít, nové vytěžené plochy. Zoufale klopýtám středem cesty a jsem rád, že mám kvalitní goratexovou obuv. V podobném stylu pokračuje údolí až do Osinalic. Zde si konečně trochu odpočinu na asfaltce, vedoucí k rozcestí na Panenském hřebeni. Přestože je na lesní cestě zákaz vjezdu, všude okolo v lese parkují auta, převažují pražské SPZ. Z Panenského hřebene k silnici do Zakšína je další problém, opět v podobě hluboce rozorané cesty, kterou nelze obejít. Lesy Č.R. zde zřejmě sváží vytěžené dřevo k silnici. U silnice si pak trochu očistím obuv a bez dalších významnějších příhod dojdu až ke svému autu. Dvoudenní výlet končí a i přes jeho negativní popis mě příjemně zrelaxoval a nabil novou energií.


Nyní k novému, připravovanému lesnímu zákonu: současná vláda je dle mého názoru jedna z nejlepších, jakou jsme kdy měli, alespoň co do počtu rozumných a nutných reforem a jedním z jejích návrhů je i změna lesnického zákona, který ve své nové podobě omezuje holosečné způsoby těžby, nařizuje radikální zvýšení počtu listnatých stromů, upravuje kácení do podoby, kdy se bude spíše citlivě probírat stávající les a rozsáhlá, zdevastovaná území by se tak měla stát minulostí. Přestože mi tento zákon mluví doslova z duše, nedělám si žádné iluze o jeho možném přijetí parlamentem i senátem Č.R. Důvod je jednoduchý a nastínil jsem ho už ve svém prvním článku: současný stav prodeje dřeva je prakticky dokonalým tunelováním státního přírodního bohatství. Většina stromů se prodává tzv. "nastojato", tedy za minimální ceny do zahraničí, netransparentní obchodní společnost následně inkasuje peníze, které již jdou mimo daňové systémy a ty pak logicky končí v kapsách a kapsičkách nejrůznějších soukromých subjektů i politiků, kteří tento těžko uvěřitelný obchod podporují a umožňují. (Státní podnik LČR navíc po sametové revoluci nakoupil obří stroje, vhodné pouze pro holosečnou těžbu za stamilióny korun). Zmíněný způsob obchodování je logicky finančně značně výhodný pro všechny zúčastněné strany, ovšem s výjimkou veřejných financí a přírody, ta nikterak nezajímá ani těžební společnosti, ani politiky. Hrubým odhadem různých nezávislých ekonomů naše republika za uplynulých dvacet let přišla o padesát miliard korun díky zcela netransparentnímu způsobu prodeje dřeva do zahraničí. Obávám se, že zejména strach lesníků z důsledků přijetí nového zákona ještě dále podnítil nynější rozsáhlou těžbu dřeva v CHKO Kokořínsko, protože nyní je logicky nutné vytěžit maximum a zdevastované území opět osadit rychle rostoucími jehličnany, dokud to je právně možné. Je toto rozumné a k přírodě ohleduplné hospodaření s tím nejcennějším, co máme?


Samozřejmě není. Můžeme to však nějak ovlivnit? Ale ano, můžeme, například u voleb. Zní to nadneseně, je to klišé? Svým způsobem je a není. Ani tato vláda samozřejmě není ideální. S napětím jsem sledoval boj o novou podobu zemědělské politiky, kdy na jedné straně stojí zájmy menších, soukromých subjektů a na druhé pak jasné finanční cíle mamutích zemědělských a výrobních společností. Ministr Gandalovič mě jako politik naprosto zklamal, když oproti svým původním proklamacím na půdě Evropského parlamentu prosadil další štědré unijní dotace obřím zemědělským a potravinářským subjektům na úkor drobných podnikatelů a soukromníků, kterým na kvalitě a způsobu života v regionech záleží daleko více, než zmíněným mamutím společnostem, jimž jejich podnikatelské portfolio navíc umožňuje pohodlně přežít i bez štědrých státních dotací a investičních pobídek. Celková kvalita krajiny na evropském venkově se tak bude obecně měnit k horšímu. Stydím se za to, že v tomto případě hlavně českou zásluhou...


Nicméně současná vládní koalice nás nehodlá opět vehnat do náruče nejděsivějšího a nejzrůdnějšího režimu v historii lidstva - do náruče komunismu, který má na svědomí největší počet zničených osudů, životů a nadějí, tato vláda chce přijmout rozumné zákony, ozdravit ekonomiku, zkvalitnit zdravotnictví, zprůhlednit hospodaření a obecně zvyšovat kvalitu života v naší zemi. Oproti tomu mocichtivý, neschopný bývalý rudý náměstek zkrachovalého státního podniku nabízí pouze opět daňové okrádání vyšších příjmových skupin, populistické rušení potřebných poplatků za lékařské výkony, zprůměrování a zešedivění veřejného života, další rozvoj korupce a opětovné výrazné oslabení ekonomiky, která by naopak na prahu celosvětové hospodářské krize měla rychle hledat jakékoli možné cesty k záchraně. (Sama za sebe například mluví i prakticky nevyhnutelná likvidace Českých Aerolinií, které přitom relativně prosperovaly až do okamžiku, kdy byl do jejich čela dosazen bývalý ministr obrany Tvrdík, nynější poradce Paroubka. Tito lidé se již nyní vidí u moci a většina národa jim k jejich vítězné cestě přihlouple tleská.) Že v takové situaci padne i návrh zákona na šetrné hospodaření v lesích, je nasnadě. Že taková situace povede k dalšímu zhoršování mezilidských vztahů, je také jasné. Nebo není? Malý příklad: zajeďte si do Karlových Varů a zeptejte se na politické názory zdejší nové radní pro kulturu, lázeňství a turistický ruch, soudružky Valjentové. Normálně uvažující člověk si váží svobody a volnosti, ovšem tato paní a novopečená komunální politička zcela otevřeně vychvaluje bývalá komunistická pohraniční komanda, která bezohledně střílela vlastní občany, toužící po životě ve svobodných zemích bez tíživé diktatury. A jak sama prohlašuje, návrh na vznik muzea, které bude mapovat osudy na hranicích zavražděných občanů by rozhodně nepodpořila. Nemůžeme se divit, že současný Ústav paměti národa je trnem v oku rudým i oranžovorudým a obě splývající strany svorně usilují o jeho zrušení. Češi jsou však zřetelně nepoučitelným národem s velmi krátkou pamětí. Zřejmě nás stále láká život v podobném režimu, jakým je Severní Korea, dosažený blahobyt se nám omrzel, už nás nebaví rozhodovat sami o sobě, raději opět a dobrovolně vložíme své osudy do rukou k moci se deroucích "odborníků".


Nejsme však zcela bezmocní, alespoň ne zatím, stále je čas. Ještě pořád máme možnost si dobrovolně a svobodně rozhodnout o tom, kam chceme směřovat, co chceme prožívat, kde chceme žít a milovat, co chceme budovat. Život je krásný a tvořivý proces. Měli bychom mu dát kvalitní základ a touha po svobodě a harmonii by měla být naší přirozeností, stejně jako touha po základní lidské slušnosti a vzájemné úctě. Já osobně po žádné další rudé totalitě netoužím, rád bych žil ve slušné a svobodné společnosti a hodlám pro to udělat maximum. Rád bych si rozhodoval sám o sobě a o své další budoucnosti. Zažil jsem dobu, kdy tomu tak nebylo a nerad bych se dožil její renesance. Jestliže se tak rozhodnou i další lidé, bude to jedině dobře. Protože zejména duchovního poznání můžeme lépe dosahovat tam, kde nám není bráněno svobodně myslet, podnikat a tvořit. A já věřím, že o duchovní poznání a o svobodný život jde čtenářům těchto stránek především. Přál bych si, aby podmínky pro toto poznání byly stále lepší a lepší a abychom už nikdy nemuseli řešit to, co jsme řešili do roku 1989. Většině inteligentních lidí je jistě jasné, že nejenom zdravá příroda a její rozumné spravování je jedním z důležitých pilířů kvalitního a celistvého života. Věřím a doufám, že všichni tito lidé jasně vyjádří svůj názor v okamžiku, kdy se bude rozhodovat o naší další budoucnosti. Protože pokud se tak nestane, úvodní slova profesora Lévi-Strausse se stanou velmi nepříjemnou skutečností?