Neobvyklé setkání na staré E55

V polovině července jsem se později večer vracel z Prahy do Kralup po staré silnici E55, motor elektroskútru mě neslyšně hnal kupředu, slunce zapadalo a nikde žádný provoz, prázdniny jsou velmi příjemné období. Užíval jsem si poklidné jízdy, vítr tiše šuměl okolo přilby a měkké večerní světlo jenom umocňovalo zvláštní klid. Před Klíčany jsem se trochu zasnil a v tom jsem ho uslyšel. Typický bublavý zvuk staré, zelené Oktávie v protisměru, pak se kolem mě mihla dvě nažloutlá světla a za obzorem zmizely červené koncovky. A já jsem se ve vzpomínkách vrátil o řadu let zpátky, kdy byl život naprosto bez starostí a plný radostných očekávání...

V osmnácti letech se díváte na věci jinak a tak jsem si těsně po dosažení plnoletosti opatřil nejenom řidičák, ale shodou náhod také první vlastní auto - tehdejší Oktávii, kompletně po generálce, jejíž majitel se jí po nehodě rozhodl zbavit a můj šikovný otec tak dostal příležitost dokázat si, že jako mechanik ještě nepatří do starého železa. K naší oboustranné radosti jsme vše zvládli a za dva měsíce jsem už hrdě jezdil v autě, které vypadalo jako nové, pravda, dalo nám trochu zabrat a navíc jsme si bohužel nevšimli jedné věci, které se ani rozumně všimnout nedalo - při nehodě se velmi mírně prohnula poloosa zadního kola a tím vyvíjela tlak na jednořadé kuličkové ložisko, dodnes si jeho označení pamatuji - NU6208. Silné emoce nám zapisují do paměti velmi spolehlivě všechno, co tam mít ani nepotřebujeme. Ale nepředbíhejme.


Strýc mi věnoval na náhradní díly svoji původní Oktávii, která mu tiše rezavěla před domem a já jsem jeho nabídky plně využil. A tak jsme se domluvili s kamarádem, že bychom mohli z plánu naší tehdejší dovolené vynechat vlak a použít můj zánovní vůz. Nezkušený hoch radostně souhlasil, netuše, že si tím právě zpečetil zážitky, které prožívají maximálně otrlí dobrodruzi v rovníkové Africe. Jeden červencový večer jsme tedy naložili auto věcmi, palivem a základními náhradními díly a se zapadajícím sluncem vyrazili na Prahu, s plánem dosáhnout slovenských Tater po sedmé hodině ranní. Člověk míní, ale technika si často žije vlastním životem. Ta naše jím začala žít chvíli poté, co jsme úspěšně projeli Prahou a hrdě najeli na dálnici D1. Zezadu se ozvala mohutná rána, doprovázená smykem zadního kola. Zatímco kamarád odnášel v hustém provozu výstražný trojúhelník, já jsem kontroloval kola a vida, levé zadní bylo podivně volné. Po hodině práce v silně rizikovém prostředí na mě vypadly rozemleté zbytky ložiska. Na šrot. Po další hodině práce s náklaďáky, míjejícími naše záda o metr, jsme vyrazili k nejbližšímu odpočívadlu, protože buben brzdy neměl téměř žádnou vůli a nebylo čím jí vymezit. Na odpočívadle jsem pak vysekal z pivních korunek distanční podložky a jelo se dál. Ovšem ne příliš daleko, poškodilo se nám těsnění pod hlavou motoru, což vedlo k permanentnímu varu chladící kapaliny. To jsme během dalších dvou hodin zoufalých přískoků od jednoho odpočívadla k druhému řešili doléváním vody a občasným chlazením motoru, na nic jiného jsem neměl vybavení. Nakonec nám starší řidič kamionu poradil, ať to vůbec neprožíváme a pouze doléváme vodu, motor to prý bez problémů vydrží. Motor vydržel, ale ložisko ne, to se k ránu rozsypalo znovu a zničilo i ložiskový domek. Ten jsem měl naštěstí náhradní a tak jsme po dalších dvou hodinách práce pokračovali v krasojízdě, špinaví od oleje a vazelíny a zbaveni poněkud svého původního nadšení.


Během dne jsme měnili ložisko ještě dvakrát a to už mi bylo jasné, že něco není zásadním způsobem v pořádku. Snad abychom nevypadli z konceptu, motor nám náhle vynechal službu kdesi v rozpálených pustinách Jižní Moravy. Krátký test svíček vyloučil zapalování a odhalil prázdný karburátor, ha - benzínové čerpadlo. Jeho výměna ale nepomohla a teprve potom jsme objevili díru v palivovém potrubí pod autem. Nahradit jej plastovou trubičkou pak už byla otázka deseti minut práce, náš tělesný pach se tím tak ještě doplnil o specifické aroma BA 95 Special. Motor naskočil, ozvala se rána a spojkový pedál spadl volně na podlahu. Výměna utrženého silentbloku motoru a vrácení spojkové hřídelky zpět zabralo už jenom asi čtyřicet minut práce. Začínali jsme zoufale toužit po jakékoli pomoci, mobily v té době ale neexistovaly a někam si zavolat bylo prakticky nemožné i z telefonních automatů - o víkendu totiž nebylo kam. A tak jsme zničeně pokračovali dál, dívali se tupě dopředu a doufali v nemožné, ale po téměř dvaceti čtyřech hodinách jízdy přišel definitivní konec - ložiskový domek vypadl celý ven, s ním i hnací hřídel zadního kola a ta roztrhala těsnící manžetu diferenciálu. Na silnici tekl olej a já jsem v depresi seděl u kola, montoval provizorně zpátky domek i s hřídelí a poprvé v životě mi byla dopřána chuť pořádné deprese. Tehdy jsme zjistili, jak úžasná je jihomoravská pohostinnost. Za námi zastavila stará Škodovka, jejímuž řidiči se evidentně zželelo dvou špinavých zoufalců, kteří viditelně mleli z posledního a snažili se nouzově zprovoznit vozidlo plné věcí. Zkušeně zhodnotil stav nápravy, zakroutil hlavou, poslal nás do Veselí nad Moravou s tím, ať zaparkujeme v ČSAD a v mezičase nám tam zajistil neskutečné přijetí. Dispečer nás nechal parkovat na podnikovém parkovišti, umožnil nám sprchu, což jsme opravdu s radostí uvítali, zajistil odkudsi teplé jídlo a navíc ještě pro nás našel vlak na Slovensko. A potom přišel ten největší šok - postarší řidič nastartoval autobus a odvezl nás do Hradiště na nádraží, umyté, po večeři a plné vděčnosti za tak neuvěřitelnou pomoc. Ráno jsme po dvou dnech dorazili do Tater a zase využívali vlaky a nohy k přesunům, stejně jako rok předtím.


Po dovolené jsme s otcem sbalili náhradní polonápravu i s manžetou, nové těsnění hlavy motoru a zajeli nočními vlaky do Veselí. Během dne jsme auto opravili a večer po desáté už Oktávie parkovala v Ústí před domem. Od té doby jsem s ní najezdil bez problémů desítky tisíc kilometrů a příští rok nás naprosto bez potíží dovezla do Tater i zpátky. Pro jistotu jsme ale vyrazili o tři dny dříve, spali v autě na parkovišti na Podbanském, vodu brali ze studánek a po večerech vařili na lihovém vařiči večeře a pudink s místními borůvkami. Teplé letní počasí, nádherná příroda, život před sebou, maturita za námi, co víc jsme si mohli přát.


Bezstarostný život skončil o dva roky později, kdy můj kamarád umřel na leukémii. Mladý sportovec, plný života, obletovaný slečnami, nedokázal jsem to tenkrát vůbec pochopit, ale to už je jiná kapitola. Teď jsem si užíval poklidné, tiché večerní jízdy a vzpomínal. Stejně teplý večer, stejná pohoda, jedu si po úspěšném léčení domů na moderním stroji a v klidu podvečerní silnice se proti mě najednou objeví stará, nažloutlá světla, zelená barva a typický, bublavý zvuk. Ve staré Oktávii dva nadšení kluci, kteří se těší na dobrodružství a netuší, kolik se jim ho nakonec dostane. Auto se značkou UL 21-42 projelo okolo mne a červené koncovky zmizely za kopcem před Zdiby. A já jsem najednou zatoužil zastavit moderní a spolehlivý skútr, přesednout si do té Oktávie, vzít do rukou kůži starého volantu, vdechnout vůni benzínu a prožít to všechno znovu. Posadit se vedle kamaráda, s radostí projet noční Prahou a pak se prát s osudem a zjišťovat s vděčností, že jsem si podivnou "shodou náhod" naložil všechny potřebné náhradní díly, bez kterých bychom vůbec nikam nedojeli.


Je to už řada let, kdy úzká červená světla starého vozu zmizela za klíčanským obzorem, ale v tuto zvláštní chvíli mi to přišlo jak včera. Zřejmě krátké prolnutí časů, nevím, ale po chvíli všechno odeznělo. Povzdechl jsem si, přitlačil na rukojeť elektrického "plynu" a v nastávajícím soumraku pokračoval domů, plně otevřený všemu, co mě určitě ještě potká. A pokud se mezi čtenáři těchto stránek nachází čistě náhodou majitel staré Oktávie (ne Felicie), ideálně s řazením na podlaze, nabízím malou výměnu řidičských zkušeností, za možnost krátkého svezení poskytnu podobnou službu - v moderním a bezpečném letadle s dvojím řízením