Léčivé vzpomínky

Ještě před rokem jsem se podezřívavě naježil, jakmile jsem zaslechl pojmy "regrese" nebo "regresní hypnóza". Nepatřím k lidem, kteří by si vždy museli dělat předsudky vůči všemu, co sami nepovažují za úplně bezpečné či nutné, čímž se poněkud odlišuji od svých rodičů, kteří měli často předsudky značné, jako například kdysi, když jim jejich nezvedené starší dítě s nevinným výrazem ve tváři předložilo k podpisu přihlášku do ústeckého paraklubu Všechno se však neustále mění, obloha, počasí, voda v řekách, dokonce i názory politiků a také lidská duše, alespoň ta moje občas ano a tím i její vlastní přesvědčení.

Nic se ale nestalo náhle. Nejprve jsem dostal od dobré kamarádky k narozeninám knížky od doktora Weisse, amerického lékaře s tím, že si je prý určitě musím přečíst. Zrak mi podezřívavě padl na slovo regrese a knížky jsem tak doma bez většího zájmu odložil k případnému pozdějšímu použití. Druhý bod zlomu nastal před Vánoci, kdy mi zavolala jiná kamarádka s tím, že prý má "nějaké drobné zdravotní problémy" a jestli bych jí s nimi třeba trochu nepomohl. Z nepříliš příznivých klinických projevů a také z následné lékařské diagnózy - rozsáhlé metastázy v plicích, v kostech a údajně i v páteři jsem pak velmi pochopil, že jde o život. O život velmi mladé ženy s malým dítětem a navíc ženy bez sourozenců. Měsíc a půl jsme zkoušeli, co se dalo, za souběžné léčby chemoterapiemi a kortikoidy, které samozřejmě i s takto mladým tělem prováděly velmi nepříjemné věci, ale bez nějakých větších výsledků. Pak jsem si jednou večer "čistě náhodou" otevřel jednu ze zmíněných knih, zaujala mě, přečetl jsem si jí jedním dechem a celý natěšený přistoupil k druhé. A hle - hned na začátku pan doktor podrobně rozepsal celý postup uvedení člověka do hypnózy a jeho další použití. Hluboce jsem se nad ním zamyslel a nakonec jsem si řekl, že už stejně není příliš co zkazit. Důkladně jsem si opsal z návodu vše podstatné a hned o příštím víkendu následovala domluva s kamarádkou, že spolu něco vyzkoušíme. Souhlasila a já jsem s bušícím srdcem nastartoval auto a vyrazil do severních končin zemí Koruny české.


Vůbec jsem nepovažoval za nutné říkat nebohému pokusnému králíčkovi, co ho vlastně čeká a zneužívaje tak její důvěry, položil jsem jí na postel, až neuvěřitelně snadno se mi podařilo uvést mladou ženu do hypnotického stavu a potom jsem už postupoval přesně podle příručky. Tedy přesně ne, každý jsme individualita a to samé platí i o pacientech a terapeutech. Nicméně jestliže mě něco zaujalo, byla to až nápadná shoda našich společných prožitků při prováděné regresní terapii. Dávno zapomenuté zážitky z dětství, z prenatálního vývoje, z pocitů rodičů ještě před jejím narozením a pak i z mnoha a mnoha minulých životů, kterými jsme spolu v několika dalších sezeních prošli. Když se dotyčná poprvé probrala po našem pokusu, jenom se vykuleně zeptala "proboha, co to bylo?" "Řekl jsem jí to. "Ještě že jsi mi to nevysvětlil dopředu ty pacholku, asi bych se bála". Přiznal jsem se jí, že jsem se bál ještě víc a její odpověď si raději netroufám veřejně publikovat Nedůvěra byla ale prolomena a výsledek? Mladé paní se vyřešily některé závažné osobní problémy a hlavně - její zdravotní stav se začal výrazně zlepšovat. Netvrdím a nechci tvrdit, že to byla zásluha právě našich pokusů. V podstatě na tom ani nezáleží, důležité je, že se upravuje zdravotní stav, snižují dávky podávaných chemikálií, zlepšují se nálezy a také složení krve, i markery se vracejí do normálu. Dotyčná odložila berle a kyslík, lépe spí a lékaři jsou optimističtí, což ještě před Vánoci rozhodně nebyli. Jak to bude dál v této chvíli nevíme, ale věříme že pozitivní vývoj bude pokračovat. Mladá paní si nyní zlepšuje zdravotní stav také za pomoci čínské medicíny a v našich sezeních budeme určitě ještě pokračovat.


Jsem své kamarádce vděčný jak za důvěru, tak i za poznání, které mi svým souhlasem umožnila. A věřím, že jsou jí vděční i další lidé, se kterými jsem tuto zajímavou metodu vyzkoušel. Výsledky byly různé a u většiny z nich se vždy něco zásadně změnilo či upravilo, ať už zdravotní stav, nebo jiné problémy, o jejichž příčinách neměli do té doby ani tušení. Došlo při tom i k zajímavých setkáním s vyššími duchovními bytostmi, které s dotyčnými a jednou i se mnou vešly do kontaktu. Ale o tom bych rád napsal samostatný článek někdy později.


Na otázku, jestli je tato metoda vhodná pro každého neexistuje jednoznačná odpověď a sám jsem už také narazil na určité limity v okamžiku, kdy se mi například nepodařilo dotyčného uvést do hypnotického stavu. Nicméně věřím, že se mi to s ním podaří při dalším sezení. Také jsem si všiml řady důležitých souvislostí. Například že na kvalitu terapie může mít zásadní vliv měsíční fáze - buď je zážitek hlubší, nebo se člověk naopak do hlubšího stavu vědomí ani nedostane - toto se děje hlavně před úplňkem, ale značnou sílu má i měsíční nov. Netvrdím ani, že výše popsané zkušenosti dokazují existenci reinkarnací a minulých životů. To už jsou složitější filozofické úvahy a mechanismy, na jejichž základě lidé (často velmi emotivně) prožívají své regresní zkušenosti nijak podrobně neznáme. Ve výsledku je však důležité, že má takový prožitek téměř vždy zásadní vliv na změny v životě člověka, který jím projde. Pokud bych mě své dosavadní zkušenosti shrnout, potom mám pocit, že po dlouhých letech aplikace nejrůznějších terapií je regresní metoda zatím nejúčinnější, protože změny k lepšímu a to ve fyzickém i psychickém zdraví jsou opravdu zajímavé. A v životě často vedou k cíli ty nejjednodušší věci. Moje kamarádka Dana Staňková má na svých stránkách zajímavé motto: "Někdy stačí pomoci jedinému člověku a život náhle dostane smysl". Já bych k tomu snad skromně dodal, že má smysl nejenom pro člověka, kterému jsme právě pomohli...