Měla si tu blbou krávu poslat do prdele...

Lyžařský oddíl t.j. Krupka v Krušných horách jsme začali spojenými silami budovat v roce 1971. Bylo mi tehdy šest let, ale dobře si na tu dobu pamatuji a myslím, že ne každý zažil to, co jsme tenkrát v horách s partou nadšenců prožívali. Bylo období hluboké totality a všechno muselo být přísně socialistické, ale to nám v naší konstruktivní činnosti vůbec nevadilo, naopak - hledaly se cesty, jak využít národních přebytků k obohacení útvaru, který byl paradoxně rovněž přísně socialistický

Byla to doba, kdy se vyznávaly poněkud jiné hodnoty a rozhodně nemám na mysli ty rudé. Lidé si více vážili práce a věcí, kterých dosáhli vlastními silami. K dostání nebylo nic, kdo stavěl, musel si "vypomoci" všelijak, ale téměř nikdy ta výpomoc nebyla v souladu se zákonem. A rozhodně nebyla ani v případě našeho oddílu, ale protože se jednalo o útvar socialistické tělovýchovné Jednoty, žádný úřad tomu nevěnoval dostatečnou pozornost. Paragraf o rozkrádání majektu v socialistickém vlastnictví komunističtí prokurátoři tvrdě aplikovali hlavně v případě, že zmíněný majetek končil v rukách soukromých, ale to nebyl náš případ, zde se vlastně jednalo o útvar státní. Abych ale nepřeháněl - většina materiálu byla legální, ale tělovýchovná jednota v sedmdesátých letech neměla rozpočet zbytečně přehnaný a ten by tak na stavbu domů a vleků určitě nestačil.


Důvod, proč o tom všem vlastně píšu je částečně ten, abych dnešní generaci přiblížil způsob, jak se dá vytvořit náročný projekt pouze s nadšením a s minimálními náklady. V této době je již totiž prakticky nemožné postavit něco, co okamžitě nepřinese svým majitelům milionové zisky a to menší sportovní areál nemůže splnit prakticky nikdy, taková je realita. Takže jak to tenkrát vlastně bylo?


Koncem padesátých let parta mladých lidí z Unčína u Teplic každý víkend vynesla své lyže na krušnohorské pláně a pak většinu dne šlapali a sjížděli stometrový kopec. Později někdo dostal nápad a vyrobil se první malý lyžařský vlek. Benzínový. Malý čtyřtaktní motor obstaral to, co už dnes není bez elektřiny myslitelné. Lidí přibývalo, vlek přestával stačit a tak padla nová myšlenka, prý pojďme si založit oddíl. A tak se i stalo. V roce 1971 se postavil první lyžařský vlek s výkonem 10 KW, v té době byl umístěný na volném prostranství, bez jakékoli ochrany a nikdy ho nikdo neukradl. Parta se rozrůstala, lyžování bylo fajn, ale v té době byly ještě zimy jaksepatří, věk členů se zvolna zvyšoval a také přibývalo dětí, kterým se příliš nelíbilo celý den mrznout ve větru. Postavila se tedy první společná chata, kterou můžete v areálu vidět dodnes - u volejbalového hřiště, dnešní bufet U Kožíška. Uprostřed jediné místnosti byl zděný komín, u něj naftová kamna, u jedné stěny veliká police na věci a lyže a u zbývajících stěn pak polstrované lavice, které byly původně vyřazeny při modernizaci teplického Okresního podniku služeb. Na lavicích a na zemi nás jednou o Silvestru spalo skoro čtyřicet. Dospělí měli tenkrát tu smůlu, že si sice pohodlně ustlali na zemi a nás děti nacpali na lavice, jenomže odešli ještě někam slavit a my jsme jim po divokém mejdanu svižně zabrali jejich nafukovačky, ranní novoroční pohled na police a lavice, plně obsazené pokroucenými těly nezapomenu dodneška


Další rok se začal budovat "zděný barák", jak se slangově říkalo další společné budově a ten přinesl také značné pohodlí, nové pokoje, sociální zařízení a garáž. Lidé z oddílu zde využívali naplno svých "civilních" profesí, stavěli, kopali, projektovali, natahovali vodu a elektřinu a to všechno za pomíjivé tři měsíce zimního lyžování zdarma na tři sta metrů dlouhém kotvičkovém vleku. To ale nikomu nevadilo. Postavila se další dřevěná chata, která posloužila jako přístřešek pro pohonnou jednotku vleku, pokladna, stanoviště obsluhy a zároveň poskytla dva obytné pokoje. Téhož roku vznikl nový vlek, sto metrů dlouhý, tzv. dětský, také kotvičkový. Další zimu jsme již měli vlastní sněžnou rolbu. Nikde jsme jí nekoupili, ale se synem jí doma v garáži postavil nynější majitel slavné teplické firmy Roka, pan Ráža. Včetně doma zhotovených pásů. V té době to byl osmimístný stroj, který odvozil neuvěřitelné množství lidí, upravil kilometry sjezdovek a dvacet let zajišťoval zimní přepravu nejrůznějšího materiálu. Teprve později, po nehodě, kdy rolba skončila na střeše, byla kabina nově upravena pouze pro řidiče, rozšířila se korba a zvýšila stabilita. Pohon obstarával motor z Polského Fiatu 1500, také dvacet let a prakticky bez závad. Stroj dnes smutně rezaví na jižní straně zděné budovy, ale své si rozhodně splnil. Jednou jsem s ním osobně odvezl 23 lidí z lyžařského areálu na lanovku na Komáří Vížku, všechny venku na korbě. Bez řidičáku na autobus


Jedna sjezdovka přestala stačit, trenéři Ingriš a Horáček měli s místními dětmi výborné výsledky a vítězili v oblastních závodech a tak se po složitém jednání se státními lesy vykácel další svah, tak zvaný "slalomák". A s ním i nový vlek, obojí bylo čtyři sta metrů dlouhé a určeno pro oddílové lyžování. Na původní sjezdovku byla vpuštěna veřejnost. Jezdilo se s kotvou, uvázanou u pasu, čekali jsme dlouhé fronty, ale nálada byla skvělá a všechno fungovalo. Postavil se další zděný dům, začali jsme pořádat i oblastní lyžařské závody, v té době na poměrně vysoké úrovni. Slalomový svah dostal elektrické osvětlení pro noční lyžování, v létě dokonce kdosi sehnal plastové "kartáče" a tak jsme získali i letní lyžařské vyžití. (Nepříjemný byl pouze pád na bodliny a také zpocené nohy v zimních botách To vše jsme si vybudovali sami, v necelých sto lidech, vlastními silami, zadarmo a s nadšením, dneska už nebývalým. Dodnes mám v paměti stohy nejrůznějšího hospodářského materiálu, o který byly připravovány národní podniky přičinlivými členy oddílu, ať už to byly náklaďáky písku, vápna, cementu, kabely, lana atd. Kladky, používané na vlecích, pocházely kompletně z místní sedačkové lanovky ČSD, na které jsme měli své spojence. Závěr "slalomáku" původně tvořily stoleté buky, jejichž pařezy se po vykácení odstraňovaly Perunitem, trhavinou, kterou přivezl v dodávce střelmistr z hnědouhelného dolu. Načerno Kupodivu vlastní akce byla oficiálně povolená úřady a nikdo po původu výbušniny nepátral. Noc, strávená ve společnosti bedýnek s explozívním obsahem byla vcelku poklidná a nikdo z toho tenkrát nebyl nervózní


Když si našeho vzorného oddílu všimla komunistická média, televize a Rudé právo, areál se skládal ze čtyř domů, třech vleků, třech sjezdovek, sněhové rolby, hřiště, elektrického osvětlení závodního svahu, vlastní studny a dalších vymožeností. Dostali jsme tenkrát ocenění a Rudé právo konstatovalo, že "t.j. Krupka vybudovala dílo v hodnotě 15 miliónů korun". To byly v té době obrovské peníze a nikdo nepátral po tom, kde se vlastně vzaly. Oddíl patřil Jednotě, ta byla socialistická a tak bylo všechno v pořádku. Jaký byl reálný zisk v té době? Jeden kotvičkový vlek 300 metrů a druhý 100 metrů, jedna jízda stála korunu, za nejlepší zimu jsme měli rekordní tržbu 35 000 korun. Povšimněte si, že areál byl oceněn na tehdejších patnáct miliónů korun. Nepoměr? Kdepak, lidská práce a nadšení plus částečně "přemístěný" materiál.


Jestliže jsem se v oddílu něco naučil, pak to byla nesobecká práce pro druhé. Jakákoli a v jakémkoli množství. Od jara do prvního sněhu jsme dřeli jak mezci a každý dělal to, co uměl nejlépe, obzvláště žádanými profesemi byli zedníci, elektrikáři a instalatéři, stavební inženýři navrhli projektovou dokumentaci na budovy atd. Kopalo se, stavělo, kácelo, vysazovalo, sekalo, hrabalo, natíralo, natahovaly rozvody všeho možného, udržovaly se vleky, prostě fungovali jsme s minimálními náklady a s chutí. Obrovskou. Parta byla tak skvělá, že jsme si jednou udělali i společnou putovní dovolenou po republice, se speciálním zaměřením na vysokohorskou turistiku na Slovensku. Cestovali jsme se stany, mě bylo deset, bratrovi čtyři, dodneška mé rodiče obdivuji za ten výkon V létě se budovalo a v zimě lyžovalo a sloužilo na vleku. Když jednou chřipka vyřídila dvě třetiny oddílu, nepřišel na víkend nikdo do služby. Táta ležel na chatě se žlučníkem, na dolní stanici vleku nastoupil nezdolný důchodce a já jsem ve svých dvanácti letech celou sobotu i neděli proseděl v horní stanici, prodával jízdenky, vydával a přijímal kotvy a obsluhoval vlek. Za odměnu jsem si mohl v sobotu večer sám na hodinu pustit výtah a zalyžoval jsem si na prázdném kopci. Ten víkend jsem utržil téměř tři tisíce korun. Moc jsem si sice nepolyžoval, ale měl jsem dobrý pocit z toho, že jsem pomohl zachránit provoz a nečím přispět ostatním. Na odměnu jsme nikdo nemysleli, měli jsme jí ve formě bezplatného lyžování a ubytování.


Po "revoluci" se situace trochu změnila, někteří lidé odpadli, další v průběhu let zemřeli a bývalé kolektivní nadšení se zvolna vytrácelo. Museli jsme zrušit pohodlné elektrické a naftové vytápění, vleky se vyměnily za modernější, Jednota koupila novou rolbu za milióny, původní první dřevěná chata se změnila na bufet a odpočívárnu pro veřejnost. Přesto oddíl do dneška funguje a provozuje zimní lyžování, lidé v létě brigádničí, v zimě upravují svahy, lyžují, obsluhují vleky a prodávají v bufetu. Část členů založila a úspěšně provozuje komerční lyžařskou školu pro nejmenší. Nedělají to sice úplně zdarma, ale to platí pouze v případě dobré zimy, jakmile jsou výdělky nízké, naopak se na provoz doplácí. Z vlastní kapsy. Na topení, na elektřinu, na všechno. A nyní se konečně začínám dostávat k tomu, co jsem zmínil v nadpisu tohoto článku.


Sociální zařízení bylo původně pouze na zděné budově a určené výhradně pro potřeby členů oddílu. Lyžující veřejnosti sloužila dřevěná, páchnoucí budka v lese. Protože se s novými vleky významně zvýšil provoz a s ním i počet lyžařů, v rámci letních brigád se postavily i dva veřejné záchody, přes zimu samozřejmě vytápěné a volně přístupné všem. Čistotu a pořádek na nich udržuje vždy jeden z členů, který je určen rozpisem služeb na úklid. Náklady na vodu a vytápění jdou z prostředků oddílu, pokud je příznivý rok, pakliže příznivý není, potom se hradí doslova ze soukromých kapes členů. Přestože na záchodech visí plakáty s prosbou o maximální šetření energiemi, lidé se často chovají bezohledně. Nedávno potkala jedna zakládající členka oddílu na záchodě asi sedmiletou holčičku, která po sobě nechala otevřené dveře, přestože venku bylo mínus deset stupňů. Vcelku zdvořile dítě upozornila na to, že by se mělo zavírat a proč. Dotyčné děcko neřeklo nic, ale pak si před chatou stěžovalo své matce, že "támhleta ženská jí buzerovala kvůli blbým dveřím na hajzlu". Matka jí s přehledem odpověděla "měla si tu blbou krávu poslat do prdele".


Jak se projevuje "úcta" takové mládeže k druhým jsem osobně nedávno zažil na krušnohorské lyžařské magistrále. Běžecká stopa byla vždycky nedotknutelná, dříve si jí vytvářeli lyžaři sami a dneska značnou část magistrály každý víkend protahují rolby. To samozřejmě stojí značné peníze a ty jsou hrazeny většinou obcemi, nebo částečně z dotací. Část tratí dokonce upravují nadšení soukromníci na vlastní náklady. Cestou z Komáří Vížky na Fláje a zpět (60 km) potkávám tisíce běžkařů, v dnešní době převažují hlavně Němci. Stopa je opravdu nádherně upravená, široká, uprostřed rovná pro bruslení a po stranách pak strojově modelované koleje pro klasický styl. Nic však nebránilo několika mladým sobcům, aby se po této trase projeli z Nového Města až na Komáří Vížku na čtyřkolkách a dvou SUV se speciálními pneumatikami. Bezohledně kličkovali mezi stovkami lyžařů a zcela zničili trasu v délce patnácti kilometrů. Jen tak, zřejmě aby zahnali nudu. Cestou se nezapoměli fotografovat a hulákat na uskakující běžkaře. Domů z hor jistě odjížděli s pocitem dokonalého zážitku. Výmluvný obrázek úrovně slušnosti a úcty dnešní tzv. "zlaté mládeže", jak se slangově označují rozmazlené ratolesti novodobých zbohatlíků. Disponují majetkem, o který se nijak nepřičinili a to jim zřejmě dává pocit jakési nadřazenosti a výjimečnosti. Osobně jsem opravdu rád, že jsem si své zázemí mohl vytvořit sám, vlastním úsilím. Dopadnout tak, jako tito lidé bych tedy opravdu nechtěl. Osobně se domnívám, že tvořivost je základním cílem každého člověka, který se tak dostává do souladu s přírodou, protože sama příroda je jeden obrovský tvořivý proces. Ničení a lhostejnost však nemá s tvořivostí nic společného. Ale každému se nakonec vždy dostane toho, co si sám zaslouží?