Tento článek vznikl jako reakce na obhajobu cvičení loveckých psů na živých liškách, kdy lobbisté za myslivecká sdružení v parlamentu prohlašovali, že "zvíře je jenom věc bez duše". Toto tvrzení veřejně podpořil i komentátor komunistického deníku Právo, Petr Uhl. O duševní vyspělosti a morálce našich politických zástupců a myslivců ať si každý udělá obrázek sám, já jsem zde pouze popsal několik vlastních a dvě cizí zkušenosti...
Na výletě v Prachovských skalách jsem na cestě u velikého kamene uslyšel slabé pískání. Bližší pohled mi pak ukázal příčinu: u úpatí balvanu se krčila malá myška, asi týden staré mládě a všechno nasvědčovalo tomu, že je se svým smutným osudem smířena. Ne však její maminka, která zoufale pobíhala po okraji kamene a plně otevřenou tlamičkou vydávala pištivé zvuky. Když mě spatřila, schovala se do nory pod hranou balvanu, ale neustále pokukovala ven a zřetelně se nehodlala s osudem svého mláděte jen tak smířit. Mladou myšku jsem si tedy opatrně posadil na dlaň a nastavil prsty k ústí do nory. Nakonec jsem jí musel postrčit kupředu, protože byla vystrašená natolik, že si ani neuvědomovala svojí záchranu. Myší maminka si mládě okamžitě "převzala", tedy rychle jej postrčila čumáčkem do nory a oba mi zmizeli z dohledu. Poděkování jsem nečekal a ani jsem se ho nedočkal
Při procházce na Kokořínsku jsem se chvíli zastavil na kraji lesa a kochal se krásným západem Slunce. Náhle mi něco zašramotilo u nohou. U pařezu, stojícího vedle cesty vylezla z nory lesní myš, posadila se před vchod do svého pelíšku a zadívala se do Slunce také. Nehýbal jsem se a myška se kochala barevným západem, červené mraky se jí odrážely v očičkách. Když poslední srpek zmizel pod obzorem, zvířátko zase zalezlo zpět do své nory. Tento zážitek byl pro mě neuvěřitelný. Nechal jsem tenkrát myšce před vchodem zbytek Uheráku, protože byl prosinec a přirozené potravy pro hlodavce je v přírodě v tuto dobu naprosté minimum.
A pro odlehčení ještě poslední osobní zážitek s hlodavcem, tentokráte s méně oblíbenou myší domácí: malá horská chata lyžařského oddílu, venku noc, vítr a mráz asi patnáct stupňů pod nulou. Náhle mě překvapil hluk a pištění ze strojovny vleku. Do sklapovací pasti, nalíčené sousedkou, se chytila myš,ale past jí nezabila, pouze přimáčkla za krk a nešťastné zvíře bojovalo o život. To jsem jakožto sociálně založený Střelec prostě citově neustál, myš osvobodil a vyhodil jí ven. Jaké bylo moje překvapení, když jsem za půl hodiny vyšel na verandu chaty a u dveří se ve větru krčila myš, upírající na mě velmi výmluvný pohled. Zcela ochotně mi vlezla do natažené dlaně, s povzdechem jsem jí tedy pustil zpět do strojovny, kde byla teplota snesitelná. Ráno mi pak říkala sousedka, trpící myšofobií : "Tak jsem měla pocit, že se v noci do pasti chytila myš, ale ráno mi tam běhala další, těch tady ale je ". Tenkrát jsem se raději nepřiznal a jenom tiše souhlasil s tím, že ty myši jsou opravdu pěkné potvory.
Známý český cestovatel popisoval svůj zážitek z úpatí Kilimandžára: při nádherně barevném západu Slunce si na větev stromu náhle vylezl párek šimpanzů, posadili se, samec objal samici okolo ramen a oba nehnutě sledovali nebeské divadlo, dokud Slunce nezmizelo pod obzorem. Pak seskočili dolů a zmizeli. Bylo to v době, která nijak nepřála duchovnímu náhledu na zvířata a cestovatel si za své pozdější prosazování existence zvířecí duše užil často značného posměchu, nejenom ze strany ctihodné vědecké akademie, ale i od katolické církve.
Tento příběh jsem kdysi četl v jakýchsi novinách, ale jeho pravdivost nemohu nijak zaručit: jakýsi muž se léčil po operaci břicha a stav se spíše zhoršoval, ovšem bez objektivní příčiny, rána se neustále zaněcovala a nehojila se. Lékaři aplikovali silná antibiotika a bez výsledku. Zmíněný pán měl doma morče, asi rok starého mazlíčka a miláčka celé rodiny. Jednou večer ležel u televize a křivil obličej bolestí, když si náhle morče vylezlo k němu na gauč a lehlo si přímo na hnisající jizvu. Bolest za několik minut polevila a stav se celkově zklidnil. Morče po nějaké době rozvážně slezlo a odešlo do svého pelíšku. Z rány během nekolika hodin vyšlo několik zapomenutých stehů a zdravotní stav se začal zlepšovat. Muž se do dvou týdnů uzdravil a nastoupil zpět do práce. K velikému žalu celé rodiny morče do rána po svém spontánním večerním zásahu uhynulo.
Možná by bylo zajímavé zjistit, kolik majitelů pejsků by bylo schopných akeptovat tvrzení, že jejich zvíře nemá duši a vyšší city, že to je " jenom věc". Paradoxně však tento argument použili právě myslivci, kteří si chtěli nechat legalizovat svojí bestiální zábavu: trhání bezbranné lišky loveckými psy ve cvičné noře. Opakovaně, dokud pokusná liška nevykrvácí, nebo neuhyne šokem z bolesti. Připadá vám to v pořádku? Můj subjektivní dojem je takový, že nemáme žádné právo povyšovat se nad zvířata, ani nad přírodu. Tato naprosto neodpostatněná nadřazenost a arogance mnohých lidí začíná u zvířat a pokračuje nesnášenlivostí vůči odlišným rasám, či názorům. Končí pak třeba koncentračními tábory, válkami, vraždami, nebo zbabělým násilným nočním vyvážením "nepohodlných" menšin do rozpadlých zřícenin. Nemohu se zbavit pocitu, že naše společnost je nemocná. Pokud by nebyla, nemohli by iniciátoři takovýchto akcí požívat obdivu a důvěry svých voličů. Katastrofální je i náš vztah k přírodě, k lesům, k volné krajině, vše posuzujeme pouze jako věc, jako předmět obchodu. Ale to už jsem příliš odbočil. Asi nemá příliš smysl zde popisovat případy, kdy pes obětoval život za svého pána, kdy labuť po ztrátě životního partnera spáchala sebevraždu, nebo kdy papoušek po úmrtí svého dlouholetého majitele přestal přijímat potravu a zahynul steskem. Jestli se jedná o projevy vyšších citů, nebo ne, to jistě posoudíte sami. A myslím si že by se mnozí z nás mohli před zvířaty za některé své vlastnosti stydět. Zvířata například nikdy nezabíjí, či nemučí pro zábavu. Uvažují přímo, nejsou zbabělá a za život svých mláďat, či dokonce za lepší osud svého hejna, nebo stáda se dokáží obětovat. Máme snad my tyto vlastnosti, dokážeme akceptovat i jiné životy, máme pokoru a úctu před vším živým, sami před sebou? Opravdu?
Nezbývá mi než souhlasit, hlavně s posledním odstavcem...zrovna jsem dneska vyjímečně koukala na zprávy v televizi, (normálně to nedělám neboť ty katastrofy, vraždy a šílenosti mají vždycky až moc velký dopad na moji psychiku a pak mi trvá dostat se z toho pesimismu) a tam byl ukázán případ jak mladí chlapci upálili psa. Nebudu popisovat pocity, které mnou v tu chvíli proběhly, protože každý, komu zvířata nejsou lhostejná je měl asi tak podobné...
30.3.2008 06:17 Titulek: Vichni jsme odborníci
Od: Mirek
Moje reakce na názory některých lidí.
Proč v této zemi téměř všichni lidé vědí jak to má dělat ten druhý? Kamkoliv přijdu,nebo otevřu noviny všude uslišim jak je všechno špatně,protože každý to dělá nejlip.Možná se budeme muset sami nad sebou zamyslet a držet se 5 principů REIKI.s láskou MIREK.
30.3.2008 20:59 Titulek:
Od: Kristýna
moc hezký článek. Jen není docela pravda, že zvířata nezabíjí a netrápí pro zábavu - třeba kočky si dokážou krutě hrát s myší, a kolikrát to není proto, že by ji chtěly ulovit a sníst. ale naprosto souhlasím s tím, že zvířata mají duši a jsou schopna citů.a také myslím že si lidé často nedovedou přiznat, že jsou vlastně taky druh zvířete
5.4.2008 19:14 Titulek:
Od: CatieMay
Souhlasím s tebou ve všem ,co jsi napsal.Příroda ,to je cosi nádherného.Ale je tolik zlých lidí tady na zemi,kteří nedokáží krásu přirody ocenit a vážit si ji.Nejhorší jsou ale ti lidé,kteří týrají zvířata pro potěšení.Ty si totiž ani neuvědomují,že to co dělají, je špatné.To jsou lidé hodně nízce morálně vyvinutí a patří mezi lidský odpad.
24.4.2008 15:16 Titulek: due vs. cit
Od: Dinen
Nevím jak to bylo s vámi ostatními, ale mě rodiče i prarodiče od malička učili, že i zvířátko, které neumí mluvit, rozhodně cítí bolest. Ponecháme-li stranou úvahy o duši, myslím, že nikdo nepopře, že zvířata bolest cítí. Konec konců, tohle bylo např. i jádrem sporu mezi Cartesiem a Komenským, kdy Descartes tvrdil, že pes/zvíře je jen stroj reagující na principu akce - reakce.
Navíc poměrně nedávné výzkumy EKG u šimpanzů dokázaly, že dívá-li se lidoop na noční jasnou oblohu plnou hvězd, tvar vln EKG má stejný tvar, jako když se šimpanz něčemu diví v "reálném" životě. Většina kulturních antropologů vám pak vysvětlí, že první náboženství a představy o bohu vznikaly díky údivu a bázni nad nekonečností a nedosažitelností nebe.
25.8.2008 22:38 Titulek: ano, ale...
Od: Yvonne
Všechny vaše myšlenky v tomhle článku mi mluví z duše. Jen bych chtěla doplnit něco, co si málokdo uvědomuje, ale zapadá to přesně do všeho, co jsi tady napsal.
Pokud mají zvířata duši jako my lidé, pokud nemáme právo se nad ně povyšovat, pokud je nemáme považovat jako předmět obchodu, atd. , proč je téměř všichni jíme? To by přece znamenalo, že souhlasíme s tím, aby zvířata trpěla v chovných zařízeních, kde ani nemají možnost pohybu, natož aby s nimi bylo aspoň přijatelně zacházeno, aby potom byla zabita (a samozřejmě, že to cítí) a následně rozsekaná na maso. Tohle přece není úcta k živým bytostem a k životu. I zvířata mají právo na život jako my, nebo ne?
Je to jen můj názor, neberte to prosím jako kritiku nebo jako nátlak , chtěla jsem jen ukázat na praktickou stránku věci.
7.7.2009 22:22 Titulek: Tento článek patří na titulní stranu
Od: pavel
Zbyňku, bezvadně jsi to popsal - díky.
Pavel Sedlák
24.2.2010 21:25 Titulek: Je súcit prejavom due?
Od: Lenka
Mama mi raz rozprávala jeden zážitok s babkinou fenkou Axou (plemeno veľký čierny bradáč, čiže dosť ostrý strážny pes) a mne sa prihodilo presne to isté o niekoľko rokov neskôr: Mala som ťažkú chvíľku a s tichým plačom som si sadla v záhrade na lavičku. Keď tu zrazu ku mne pribehla Axa, sadla si oproti mne a so súcitom v očiach mi položila pravú labku na koleno... tak som sa začudovala, že som aj zabudla plakať, od údivu ma úplne prešiel všetok smútok!