Já tu knížku ale opravdu potřebuju!!

Nedávno jsem se byl podívat na knihy v malém knihkupectví ve Strašnicích, když v tom mě náhle zaujal jakýsi muž, který poměrně zoufalým hlasem přesvědčoval prodavačku, že "tuhle knížku nutně musí mít, že jí prostě strašně moc potřebuje". Pán byl značně afektovaný a tak mě jeho volba zaujala a zaposlouchal jsem se do rozhovoru. Jak jsem pochopil, dotyčnému před nějakým časem zemřeli blízcí příbuzní, jemu se po nich stýskalo a tak se rozhodl se s nimi "spojit" tak, že si jejich duše vyvolá pomocí nějaké knihy s návodem na tuto pochybnou seanci.

Pána jsem si zběžně prohlédl, byl opravdu ve stavu, kdy by mu mohla být podobná činnost velmi nebezpečná a tak jsem nevydržel a poradil mu, aby toho nechal. On se na mě podíval a zeptal se proč. Vysvětlil jsem mu, že není dost pevný na to, aby to vůbec zvládl a že to pro něj bude velmi škodlivé. Smutně se na mě podíval, řekl,že už mu to stejné vysvětlilo více léčitelů, ale že prostě bez svých blízkých nemůže být a odešel. Prodavačka zavrtěla hlavou a řekla cosi o "pošukovi" a mě z celé situace zůstala poněkud nahořklá příchuť na jazyku. Co vlastně znamená odchod člověka a proč bystě neměli usilovat o spojení s jeho duší?


Pokud dojde k úmrtí kohokoli, dotyčný má vždy naplněný svůj tzv. "karmický plán", tedy důvody pro jeho další život zde na zemi již pominuly. Buď si zde už splnil svůj "karmický úkol", nebo naopak jej ignoroval a nehodlal se mu vůbec věnovat. V obou případech pak obvykle dochází k tomu, že bytost opustí pozemskou existenci a její duše odchází do sfér, které my běžným způsobem nejsme schopni vůbec vnímat. V každém případě tato duše již nechce být dále nijak rušena záležitostmi pro ní již minulého života na Zemi! Pro pozůstalého je ovšem situace zcela opačná, alespoň se mu to tak logicky jeví. Stýská se mu, zesnulý mu chybí, v jeho životě nastalo často velmi nesnesitelné prázdno. V extrému může docházet k neurózám, poruchám spánku, depresím a dalším posttraumatickým stavům na psychosomatickém základu, které vzácně vedou i sebevraždě truchlícího, který tak (ovšem zcela marně) doufá, že se na "onom světě" zase shledá s milovanou bytostí. To je však obrovský omyl. Proč?


Protože každé duši je vyhrazena v tzv. "bardu", neboli posmrtné sféře existence určitá oblast, která energeticky odpovídá vibracím, jež bytost po většinu života a zejména pak těsně před svou smrtí vyzařovala. V této oblasti následně dochází k dalším procesům zrání duše a k postupnému přechodu do dalších duchovních sfér, či k opětovnému vtělení zpět na Zemi atd. Zcela ideální pak je, když se dotyčná duše dostane do příslušné sféry hladce a bez dalších zbytečných průtahů, které jí v této fázi vývoje k ničemu neslouží. Přestože takové duše se již netýká běžné časové měřítko, není z hlediska jejího dalšího vývoje jakékoli zdržování žádoucí. Sebevražda je však jedním z nejtěžších "hříchů", který můžeme jako lidé spáchat. Důvodem je zejména to, že jí vždycky konáme v mohutných emocích a ty jak známo, výrazně zhoršují tzv. "karmu", neboli zákon příčiny a následku. Paradoxně chladnokrevná vražda bez emocí způsobuje vždy výrazně menší karmickou zátěž, než sebevražda, ať už je spáchána jakýmkoli způsobem. Důležité jsou vždy průvodní emoce! Takže pokud vám někdo zemře a vy v touze se s ním setkat spácháte sebevraždu, nemáte nejmenší šanci sdílet s dotyčnou duší nadále cokoli společného. Maximálně vám bude v určité sféře zmíněná duše na chvíli ukázána, abyste pochopili, čeho jste se dopustili a tím vaše další setkání končí a vy se dostáváte do sféry, kterou údajní bývalí sebevrazi popisují v regresních hypnózách vždy velmi drasticky, protože tam chybí radost a naděje a naopak se měrou vrchovatou dále zesiluje smutek ze ztráty milované bytosti a lítost nad vlastním činem. (To však není "za trest", ale z důvodu zapamatování si, duše v bardu vždy dostává důležité informace podbarvené výraznými emocemi a tak si lépe pamatuje a může tyto informace použít i normálním, fyzickém těle v další inkarnaci).


V principu jsou nepřirozený smutek a silné psychosomatické reakce lidského těla vždy způsobené egem pozůstalého, které se nedokáže se ztrátou smířit. Nejedná se tedy nikdy o smutek duše, protože ta je vyspělou entitou, která na rozdíl od našeho ega zná velmi dobře důvody úmrtí druhé osoby a rozhodně pro ní netruchlí. Samozřejmě rozdílná situace bude pro člověka, jemuž zemřel starý rodič, který navíc před smrtí trpěl a pak pro mladou matku, které tragicky zemřelo dítě, ale v obou případech se vždy jedná o vzájemné působení sil, do kterých my běžným rozumem nevidíme. Nejideálnější, co pro zesnulého můžeme udělat, je ho s láskou pustit tam, kam jeho duše náleží a zařídit potřebné úřední záležitosti zde na zemi. Chápu, že to je obtížně pochopitelné, těžké, často se vám jeví jako nemožné něco podobného, ale truchlením a neustálým intenzívním pomýšlením na zesnulého jeho duši opravdu nepomáháte a hlavně - velmi výrazně škodíte také sami sobě.


Často za mnou přichází lidé, kteří trpí nejrůznějšími chorobami a stačí pak zjistit, že třeba i několik let stále žijí ve smutku za někoho, kdo tu již není. Stačí pak jedno, či dvě sezení na toto téma a dotyčný se nestačí divit, že svět se mu zase jeví mnohem barevnější a radostnější a že jeho zdravotní, nebo i psychické potíže náhle mizí, nebo se zmírňují. I tak se projevuje ego, které se nehodlá smířit se ztrátou někoho, koho považovalo v podstatě za svůj majetek. Jestli chcete názorně pochopit, co se zde snažím vyjádřit, doporučuji vašemu shlédnutí moc pěkný povídkový český film "Kuličky", kde myslím ve čtvrté povídce paní doslova utrápí svého nemocného manžela k smrti svým egem, přestože on po ní chtěl úplně jiné, pro něj podstatně důležitější věci. Nemusíte mít obavy, film není nijak drastický, ani smutný, spíše vás přivede zábavnou formou k pochopení pochodů lidské psychiky.


Naslouchejte svým blízkým, jejich potřebám a žádostem. Velmi často se lidé před svou smrtí smíří se svým osudem, pochopí souvislosti a potřebují od vás řadu věcí, kterými jim můžete opravdu pomoci. Smrt již neodvrátíte, ale pro jejich duši můžete udělat víc, než si jste ochotni připustit. Problém je ale často v tom, že vy si také uvědomujete nezvratitelnost nastávající ztráty svého blízkého a doslova se předčasně "přepnete" do truchlícího stavu, namísto abyste se snažili dotyčné osobě ulehčit, pomoci a splnit jí to, o co vás žádá. Přitom jak staří lidé, tak často i děti před smrtí (pokud není náhlá, nebo tragická) vědí, co byste pro ně mohli udělat a věřte, že i když jejich přání často nemají žádnou logiku, uděláte pro ně maximum, když jejich požadavek splníte. Navíc vám se bude po odchodu milované osoby daleko lépe dýchat, než když pro ní z hlediska duchovního neuděláte podstatě vůbec nic. Smrt a vlastní "kvalita" odchodu ze života jsou jedním z nejvýznamnějších prvků dalšího vývoje duše po životě na Zemi.


Bohužel obvyklá česká "továrna na smrt" (jak cynicky, leč často oprávněně říkám koncovým zdravotnickým zařízením i pohřebním službám) je velmi drastická sama o sobě. Pokud vám někdo blízký umírá v pověstné "čekárně na smrt", v LDN a vy u jeho konce nejste, přijedou zřízenci, hodí tělo na vozík a odvezou na patologii. Vy v podstatě nerozhodujete o ničem, ani o pohřební službě. Při úmrtí doma jste povinni volat lékaře, který stanoví smrt a potom je v jeho kompetenci rozhodnout o případné pitvě zesnulého. Často se šokovaný pozůstalý setká s arogantním lékařem, který přímo doporučí pohřební službu s tím, ať neděláte problémy a jestliže se bráníte, vyhrožuje podrobnou pitvou a tím, že bude s tělem zesnulého při pitvě zacházet nedůstojně. České pohřební služby jsou pak kapitola sama pro sebe, před nimi jsou i pověstní pražští taxikáři pouze nevinným a neškodným občanským zájmovým spolkem. Tím se samozřejmě nechci nijak dotknout toho mizivého procenta opravdu slušných podnikatelů v pohřebnictví, ani zcela mizivého procenta slušných LDN, kde mají lidský přístup k pacientům a kde nenechají umírajícího celý den ležet v plných plenách, bez naplnění jeho tak základních životních potřeb, jakým je třeba dostatek tekutin.


Nyní však pozor - přes obvyklou aroganci a nesmlouvavost státních úřadů, vy nemusíte nechat zemřít svého blízkého v nemocnici a hlavně - nikdo, žádný zákon vám nenařizuje, že musíte volat lékaře ihned po úmrtí. Tedy bez problémů můžete svému blízkému zpříjemnit jeho poslední chvíle u vás doma, splnit mu všechno, oč požádá a po jeho smrti s ním klidně ještě být, jak dlouho chcete. Samozřejmě buďte rozumní a v letním parnu nezůstávejte se zesnulým týden. Ale i třeba několik hodin tichého spočinutí vedle zemřelého udělá pro jeho duši více, než si jen dokážete představit... Ve starém Tibetu a nejenom v něm se často zesnulému ještě četla tzv. "Kniha mrtvých". Je to soubor rad a praktických postupů, které prý duši umožnily hladce přejít do již zmíněného barda. To určitě dělat nemusíte, ale věřte, že pokud ještě například zůstanete se zesnulým hodinu, dvě a pustíte si třeba vážnou hudbu, to vše navodí vhodnou atmosféru jak pro odcházející duši, tak i pro vás. A uvidíte, že až přijede často necitlivý lékař a stejně necitliví "pohřebáci", budete jejich jednání snášet v daleko větším klidu, než kdybyste zavolali úřady bezprostředně po úmrtí vašeho blízkého. Bude to proto, že vaše duše se rozloučily bez spěchu a důstojným způsobem.


Existuje však ještě jeden důvod, proč byste se neměli pokoušet evokovat duše svých blízkých po jejich smrti a tím je skutečnost, že truchlící, depresivní člověk je vždy velmi otevřený tzv. "astrálním vlivům". Takže jakmile se sami pustíte do postupů, kterým dobře nerozumíte, nejspíš si na sebe přitáhnete astrální entitu, jejíž vibrace odpovídají těm vašim. Nejen že se nesetkáte s tím, s kým jste se setkat chtěli, ale navíc se vaše problémy, smutek a další negativa jenom dále prohloubí. A já osobně znám pouze velmi málo schopných léčitelů, kteří jsou pak schopni z vás takové energie (nebo chcete li cizí duše) odstranit. Pamatujte na to, že nejideálnějším způsobem při odchodu někoho blízkého je se s tímto odchodem vyrovnat a pokud se vám to delší dobu nedaří, doporučuji navštívit někoho, kdo je schopen vám pomoci. Ať již opravdu kvalitního psychologa, nebo kvalitního léčitele. Psychiatrie a polykání antidepresiv vám problém nevyřeší, ale pouze ho odsunou. Znám lidi, kteří ještě dvacet let po úmrtí svého dítěte žijí v těžkých depresích a zmíněná antidepresiva se jim stala nutným každodenním chebem. Přitom stačí často málo a jejich život se opět může zkvalitnit...