Putování s pejskem

Složité jsou cesty osudu nejenom lidského a i když příliš neuznávám existenci náhod, tak určitá koincidence svedla o tomto víkendu dohromady dvě duše mírně odlišných biologických druhů, ale protože se jednalo o savce, tak si ti dva alespoň trochu rozuměli, i když jedna ze zmíněných duší to v první fázi vývoje krátkého vzájemného vztahu původně vůbec neměla v úmyslu..

Všechno začalo slibnou předpovědí počasí a touhou vyvětrat si hlavu na oblíbeném třídenním výletu kokořínskými hvozdy. Noční mrazy slibovaly naprosto klidný spánek, prostý hejn útočících moskytů a v souvislosti s prognózou ranních teplot, které byly ekvivalentní spíše večeru na Marsu, než pozemskému jaru, jsem si cestou v kralupském Tescu opatřil odpovídající směs lehčích uhovodíků, schopných zažehnout prudký ranní oheň, plánovaný za účelem rychlého vysušení péřového spacáku značky Sir Joseph, jehož hygroskopické schopnosti mi permanentně připomínají spíše sůl ve stolní slánce. První noc proběhla naprosto bez problémů, ranní kombinace smrkových větví, petroleje a benzínu splnila precizně svůj účel a ve vysokém a ekologicky bezdýmném plameni poslala k hvězdnatému nebi a korunám borovic vydatný oblak vodní páry z těžce zkoušeného péřového pytle. Zděšené trampy bych rád upozornil, že se mezi ně nepočítám, i když si venku obvykle alespoň podáme ruce a výrobce spacáku ujišťuji, že jinak se v jeho drahém produktu další noc bohužel smysluplně strávit nedá, tak to prostě je.


Cesta z oblasti Vlhoště do Nedvězí, ukončená prudkým stoupáním povzbudila můj chuťový aparát a tak jsem po desáté zasedl na sluníčku u kapličky ke skromné snídani, složené ze suchých ?Mysli na zdraví? a dvou lehce přemrzlých jablíček, opatřených současně se zmíněnými uhlovodíky rovněž v Tescu. Průšvih mohl začít. Odkudsi se vynořilo štěně beagla, s obojkem, ale bez známky, pokusně zavrtělo ocasem a když jsem nabídce na pohlazení neodolal, začalo dovádět, nosit mi klacky a hlavně velmi významně čmuchat směrem k plastovému sáčku, z něhož vonělo ovesné zdraví takovým způsobem, že roztoužení ptáci na okolních větvích ztráceli nezbytnou rovnováhu. ?Neblbni, to nejsou granule?, povídám mu, pro jistotu sypu trochu do dlaně a zdvořile nabízím psí slečně s očekáváním pohrdavého odfrknutí. Ruku jsem však zachránil před sklapnutím hladových čelistí spíše dílem náhody, než pohotové reakce. ?Něco je špatně?, řekl mi můj vnitřní hlas, ?svět je naruby. Židi válčí, Němci obchodují a psi žerou vločky, nebral bych to na lehkou váhu?. Nedbal jsem a podělil se s psicí o ovesné nesmüsli i o jablko. Neuvěřitelně vděčný výraz mě poněkud znepokojil, stejně jako psí rozhodnutí povýšit mě za svého pána, což mi dala najevo radostným poštěkáváním, skotačením, nošením větví a já nevím, čím vším ještě. Příliv nekomplikované psí lásky byl výmluvně silný, ale pes mi do mého plánu nijak nezapadal a navíc - nechtělo se mi opouštět Nedvězí s broky případného majitele zvířete v zádech. To však byl nejmenší problém, psa ve vesnici nikdo neznal a beaglice dávala naprosto nepokrytě najevo svou obrovskou radost nad tím, že se jí právě podařilo k někomu umístit, netušíc, že nepříliš šťastný předmět jejího zájmu psa mít nemůže, protože čas, vynakládaný na pracovní proces v Praze řadu věcí naprosto znemožňuje. ?Hele, zkus to jinde?, použil jsem osvědčenou výmluvu. Marně. Slečna se už rozhodla, vesele mě obíhala a držela se mi u nohy jak cvičený vlčák. ?Neblbni, jdu daleko, to nemůžeš zvádnout?, pokoušel jsem se jí zastrašovat. Bezvýsledně, v psích očích byla pohrdavá odpověď ve smyslu ?pche, to co ty dneska ujdeš, já za hodinu odcouvám po předních, starouši?. S povzdechem jsem se vydal na západ a malá chlupatá smršť mě věrně následovala.


Naděje, že se jí zaujme atraktivnější osoba cestou v některé z vesnic, se ukázaly jako zcela liché - psice si mě pečlivě hlídala a i když naběhala neskutečné množství kilometrů, zatímco jsem já sám ušel sotva jeden, začínalo mi být jasné, že mám problém. Po zdolání Velkého Beškovského kopce jsme na Kočičím hřbetu zasedli k obědu. Předtím mě ještě pejsek stačil téměř přivést k slzám, když si začal cpát žíznivé bříško přemrzlým sněhem. Díky mrazům se totiž nikde nevyskytovala voda v tekutém stavu a mě cestou bohužel nijak nenapadlo, že pes má také své biologické potřeby. Rychle jsem tedy vytáhl láhev vody, ohřátou sluncem z ruksaku a vděčná fenka jí vypila z mojí dlaně více než půl litru. Psí spotřeba jídla dávala tušit, že se mi původně poklidný výlet právě změnil v radikální odtučňovací kůru, ale hladovému tělíčku jsem nebyl schopen cokoli odmítnout a tak jsem se poctivě dělil o chleba, sýry, salám a ovocné tyčinky Potíže nastaly s blížícím se večerem. V nohách jsem měl asi dvacet pět kilometrů chůze a před sebou noc na převisu, který se dá svojí přístupností horolezecky ohodnotit jako slušná III B. Pes nijak nedával najevo změnu plánů a moje bivakovací výbava byla pouze jednomístná. Nastalo tedy tříhodinové telefonování na státní i městské policie, ale zcela bez úspěchu. Zoufale jsem přešlapoval před hradem Houska a marně vysvětloval příslušníkům ozbrojených složek, že pes není můj a nemá žádnou šanci přežít venku na skále noční mráz. Kdo se opravdu snažil, byl státní policista v České Lípě, ale nikoho odpovědného se nedovolal. Stmívalo se, k autu byl den cesty a mráz štípal v nose, nastalo tedy vymýšlení alternativních plánů. ?OK?, řekl jsem si, ?psovi dám půl alumatky, přitisknu jí ke spacáku, přikryju péřovkou a větrovkou a měla by to zvládnout. Jídla sice moc nemáme, ale vyřešíme to a odpoledne pak spolu objedeme útulky?, protože nikdo z mých známých nejevil o nalezence zájem. Jenomže - než jsem vyřídil telefony, pes zmizel. Prostě byl pryč. Obešel jsem hrad i vesnici, pískal, volal, nic. Fenka jako by se propadla do země, což by v blízkosti zmíněného hradu, známého též jako ?díra do pekel? zřejmě nebylo tak úplně v rozporu s fyzikálními zákony.


Cestou na převis jsem trpěl výčitkami svědomí: ?Blbče, psa přivedeš do neznámého prostředí a pak ho necháš v mrazu v suchém lese, bez sněhu, vody a navíc bez večeře. Jdi se vycpat?. Nic jsem nenamítal a poslouchal dál. ?No, měl by ses vrátit a ještě to zkusit? tvrdil mi neodbytný vnitřní hlas. Bolavé nohy a únava ale rozhodly. K večeři jsem si naordinoval poloviční dávku potravin v naději, že se s pejskem ještě setkáme a v noci jsem měl před očima nešťastné štěně, pobíhající ve tmě neustále po lese, aby nezmrzlo. Ráno jsem rychle posnídal oblíbenou kombinaci vloček s mraženými jablky, sbalil věci a vyrazil pro auto, rozhodnutý dořešit včerejší potíže a najít pejska na Housce za každou cenu. Cestu do Zakšína jsem z obvyklých šesti hodin zkrátil na tři, zadal do navigace obec Houska a pak už jsem nevycházel z údivu nad algoritmy programu Copilot, který náš malý výlet pojal jako vlastivědnou vyjížďku za výhradného použití polních cest a silnic páté třídy, k velké radosti místních traktoristů, orajících zřetelně soukromé pozemky. Hradní parkoviště bylo prázdné a výběrčí daní nikde, rychle jsem tedy vyrazil k místu, kde se mi večer pejsek ztratil. Ačkoli jsem ten den na zázraky příliš nevěřil, pod hradem na mě jedno čekalo - na zahrádce chaloupky stála v slunečních paprscích na stole moje včerejší společnice. Následovala scénka jak hollywoodských srdečních trháků, šťastná beaglice málem zbořila plot a za radostného kňučení a poštěkávání se přede mnou válela na zádech a vděčně mi olizovala ruce i obličej. Majitel chaty vyprávěl, jak ho ráno vyděsil stín na okně, protože pejsek se zřejmě potřeboval ohřát o teplejší sklo. Vyrazil jsem tedy s psí slečnou zpátky k autu na zbytek zásob a také dořešit její budoucnost. Podělili jsme se o vodu i jídlo a potom jsem protestujícího psíka posadil na zadní sedačky. Auto bylo vyhřáté sluncem i předchozí jízdou a psí tělíčko zareagovalo po dlouhém pobytu v mrazu jediným možným způsobem - okamžitým hlubokým spánkem. Poprvé v životě jsem slyšel hlasitě chrápat psa, zvuky byly tak silné, že jem měl problémy rozumět i policistům v telefonu. Nejhorší zkušenosti jsem získal jednoznačně s městskou policií v Doksech. Výmluvy a doporučení typu ?vyhoďte ho z auta a ujeďte? mě rozzuřily do běla. Beaglice občas reagovala na můj vzteklý hlas radostným zabušením ocasu do sedačky, jako by říkala ?jsem tady a těší mě, že zase někam patřím?. Nakonec nám pomohla opět policie v České Lípě, která sehnala starostku Blatců. Paní starostka byla velmi milá, s povzdechem přijala pejska do svého domu a já jsem mohl s alespoň trochu dobrým pocitem vyrazit k domovu.


Cestou domů jsem se ale neubránil přemýšlení o povahách lidí, kteří se zbavují zvířat tím, že je prostě vyhodí z domu, nebo vysadí z auta v neznámé krajině. Zatímco kočka se o sebe ve volné přírodě postará ještě relativně dobře, u psů to už tak samozřejmé není, po tisících letech svého vývoje a soužití s člověkem mají v genech zakódován život v hierarchii společenského útvaru a pokud nikam a nikomu nepatří, může je jejich narušená psychika doslova zabít. Naše moderní doba zcela evidentně přinesla kromě pohodlí také značnou nezodpovědnost a neúctu nejenom k tradičním hodnotám, ale také vůči životům a základním potřebám druhých. Toužíme po získávání materiálního blaha a zbavujeme se bez výčitek svědomí partnerů, dětí i psů, tedy bytostí, které jsou na nás nějakým způsobem citově vázané a často i existenčně závislé. Jenomže zároveň si zřetelně neuvědomujeme jednu věc - před problémy se nikdy nedá utéci. Vše, co si nedořešíme, se nám nakonec vždycky v nějaké podobě vrátí zpátky a bude se to vracet tak dlouho, dokud své chyby nerozklíčujeme. Ať už se jedná o duševní traumata, dluhy, nebo jiné povinnosti. Není úniku, není jiné cesty. Je třeba pochopit, přijmout zodpovědnost a problém vyřešit. Jedině tak je možné pohnout se v životě dál. A ještě jednu věc by si měl každý uvědomit - pořízení zvířete není totéž, jako nákup plyšáčka na benzínové pumpě zlobícímu dítěti. Je to především zodpovědnost a také spousta povinností. Budeme schopni tyto povinnosti zvládat? Nebude nám vadit šestnáct let vstávat pravidelně každé ráno brzy, omezovat se na dovolených, starat se o psa, který je na nás po všech stránkách závislý? Touha vyhovět dětem za každou cenu je sice často lákavá, ale člověk je dospělý od toho, aby používal rozum. Bohužel ne každý to dnes zvládá s dostatečným vědomím následků svých rozhodnutí. Zmiňovaná psí slečna bude mít nejspíš štěstí, protože je mladá, milá, šikovná, velmi polušná a zároveň bude opravdu vděčná každému, kdo jí přijme do rodiny. Bohužel podobně radostný osud rozhodně nebudou mít psi, které někdo odkopne ve vyšším věku. Myslete prosím na to, než uděláte jakékoli neuvážené rozhodnutí. A myslete také na skutečnost, že i psí duše má své city a emoce a já věřím, že často mnohem silnější, než je tomu u většiny zástupců druhu Homo sapiens.