Máme pro vás vstupenku...

V úvodu tohoto článku cítím potřebu čtenáře Oranžových stránek upozornit na skutečnost, že se nepovažuji za kritika čehokoli a již vůbec ne za kritika odborně způsobilého, nicméně okolnosti mě nutí předložit vám jeden možná zajímavý, i když (a to zdůrazňuji), můj čistě subjektivní názor na problém, který se týká nás všech, tedy alespoň té části lidí, která zcela neodmítá přírodu jakožto zdroj klidu a relaxace, způsob odpočinku v dnešní době možná potřebnější, než kdykoli předtím. Ostatně nestor českých biotroniků pan Zezulka kdysi prohlásil, že člověk nemůže být nikdy zdravý, pokud žije dále, než patnáct kilometrů od vzrostlého lesa...

Titulek článku jsem si "vypůjčil" z reklamních billboradů, jejichž pomocí se státní podnik Lesy České republiky zřejmě snaží přilákat početné davy turistů do oblastí, které jsou pod jeho správou. Předpokládám, že tato populistická strategie je cílově zaměřena na zlepšení image podniku, ale ve svém výsledku se může spíše obrátit proti svému tvůrci. Výsledky těžební politiky LČR jsou totiž v lese natolik nepřehlédnutelné, že citlivějším jedincům z nich musí nutně běhat mráz po zádech. Nejsem členem žádné politické strany, ekologického sdružení a už vůbec ne strany zelených. Naivní bláboly mladého Stropnického a dalších "zelených odborníků", kteří se "fundovaně" vyjadřují k čemukoli, myslím diskreditují zelený blok více než dostatečně. Jsem pouze člověk, který si občas rád udělá výlet do lesů a pokud vidím, že tyto lesy mizí poměrně děsivou rychlostí (mám na mysli opravdové lesy se starými stromy, příjemnou atmosférou a půdou, po které se dá chodit), cítím potřebu se o problému alespoň zmínit. Předpokládám, že většina návštěvníků Oranžových stránek jsou lidé, kterým na souladu s přírodou a jejímy cykly alespoň trochu záleží a tak doufám, že následující řádky padnou na úrodnou půdu.


Problém necitlivého využívání přírodních zdrojů se ve světě poprvé vyskytl po průmyslové revoluci v devatenáctém století a od té doby se stává stále aktuálnějším, bohužel v globálním měřítku. Dřevo je velmi výhodný vývozní a zpracovatelský artikl a tak je logicky středem zájmu nejrůznějších podnikatelských lobby, které se ale pramálo starají o to, co za sebou nechávají. Situace v naší zemi (a potažmo v celé Evropě) sice není tak vypjatá, jako například ve Spojených státech, kde je ústavou zaručeno využívání soukromého pozemku jakýmkoli způsobem, ale není ani o mnoho lepší. Spojené státy chrání nejhodnotnější územní celky prostřednictvím národních parků a prakticky stejným, či podobným způsobem postupuje většina alespoň trochu myslících vlád na celém světě. Na rozdíl od USA není v Evropě a ani u nás dovoleno využívat volnou přírodu jakýmkoli způsobem poté, co se stane soukromým majetkem, toto pravidlo je však často porušováno a je o to horší, že do (na první pohled nenápadného) kšeftu jsou zapojeny všechny mocné skupiny, jak průmyslové, tak i politické. Zatímco například za minulého režimu nebylo vůbec jednoduché vyvázat zemědělskou půdu z půdního fondu, dnes to nepředstavuje prakticky žádný problém. Česko je snad jedinou evropskou zemí, která naprosto nijak nechrání volnou krajinu a důsledky vidíme na každém kroku. Mizející lesy a pole, odporné šedivé krabice velkoskladů, lemující dálnice a okraje velkých měst, prudce se rozšiřující ohavná satelitní vesnice a městečka, to vše úzce souvisí s naší absolutní neúctou ke kdysi krásné a malebné české krajině, která tak lákala přední české i světové umělce, turisty a další. Pojďme se však zaměřit na zmíněný státní podnik Lesy České republiky a podívat se alespoň rámcově na způsob jeho hospodaření s mnohamiliardovým (státním!!) majetkem, pokud vůbec lze hodnotu lesů vyčíslit penězi, (osobně se domnívám, že je to zcela nemožné), protože kulturní hodnota kvalitního lesa mnohonásobně převyšuje jeho skutečnou, tržní cenu.


Po "sametové" revoluci se v ČR divoce privatizovalo a následně tunelovalo všechno možné, lesy z větší části (s výjimkou restituovaných pozemků) však zůstaly v rukou státu a paradoxně se tak zde otevřel prostor pro relativně nenápadný, ale o to větší odtok značného objemu peněz směrem k privátním subjektům. Soukromý vlastník si svůj majetek buď dobře hlídá, nebo jej vytuneluje, ale v případě státního podniku nemohly být tyto metody tak zřejmé, bylo třeba zvolit jiný způsob. Česká, netradiční a zcela ojedinělá cesta spočívá v prodeji dřeva na stojato za jednotnou cenu, která je navíc hluboko pod úrovní evropských standardů (pohybuje se pod cenou nejméně kvalitních druhů dřeva). Odhaduje se, že od roku 1989 tak český stát přišel díky těmto podivným a zcela neprůhledným obchodním praktikám o zhruba 50 miliard korun. Kam tečou tyto černé peníze, je jistě každému zřejmé na první pohled. Když se nedávno nový ministr zemědělství Gandalovič pokusil tento zcela zcestný a netransparentní způsob hospodaření se státním majetkem změnit v souladu s běžnými evropskými procedurami, narazil na neuvěřitelně tuhý odpor soukromého sektoru i politiků, včetně značného procenta svých spolustraníků. Není divu, tak výnosný zdroj peněz se bude jinde těžko hledat a jeden člověk zmíněný systém změní pouze těžko. Zcela paradoxně se na stranu odpůrců změny v hospodaření státního podniku postavil i významný zpravodajský server IDNES, který prostřednictvím redaktora, který o problému buď nevěděl vůbec nic, nebo vědět nechtěl, kladl ministrovi Gandalovičovi tendenční otázky, vytržené z kontextu. Nevím, co všechno obsahovala slavná "Kubiceho zpráva", ale lze se domnívat, že o rozkrádání lesů, našeho největšího přírodního bohatství, tam byla zmínka také. Proto jí také politici svorně smetli ze stolu a vládnoucí strana v jinak vzácném souladu s opozicí shodně tvrdí, že ze zprávy "se nic neprokázalo". S jídlem roste chuť, jak praví jedno moudré české přísloví a chuť na přírodní zdroje, potažmo na snadno získané peníze, rozhodně není výjimkou. Bohužel se tak děje na úkor nás všech a to nejenom z hlediska financí. Peníze budou a my nebudeme, praví jedno moudré přísloví, ale o lese to přirozeně naprosto neplatí.


Když poněkud odbočím, před dvěma lety probíhal spor mezi paraglidingovým klubem v Beskydech a LČR. Jednalo se o povolení pro udržování malé plochy pro starty padáků na vrcholu jedné z beskydských hor. Státní podnik ve sporu dojemně argumentoval zákony, které mu nařizují "každou vykácenou plochu okamžitě zalesnit". Jaká je však skutečnost v případě naplňování tohoto zákona? Pochopitelně zcela odlišná. Současní "hospodáři" se zaměřují na byznys s okamžitou návratností, ale to v případě kvalitního lesa pochopitelně nelze. Praxe je tedy taková, že se čím dál více rabují kvalitní staré lesy s mohutnými tvrdými dřevinami a na jejich místo se vysazují rychle rostoucí, nekvalitní a často nevhodné sazenice stromků s měkkým dřevem, (převažují jehličnany). Je to přesně typ krajinného útvaru, kterému se v odborných kruzích říká "průmyslový les". S lesem však má již pramálo společného. Jedná se o hustý, prakticky neprostupný porost, kde kromě větví zabraňuje chůzi také rozrytá půda, podobná velmi hlubokým řádkům na poli. Způsoby těžby a následné "obnovy" se liší region od regionu, často poměrně markantně.


Každý dobrý lesní hospodář ví, že les představuje obrovský majetek. Dřívější vlastníci lesů - většinou příslušníci šlechtických rodů, si vybírali a školili své lesníky velmi pečlivě a dosud zachované, nádherné lesy například na Šumavě, nebo v Krkonoších svědčí o prozíravosti hraběte Harracha i rodu Schwarzenbergů. O lesnickém inženýrovi Rosenauerovi a jeho plavebních kanálech se snad není ani potřeba zmiňovat. Všichni tito správci si dobře uvědomovali, že les není obchod s okamžitým výnosem a o to větší byla jeho cena. Po "sametové revoluci" se však situace v lesním hospodářství dramaticky změnila. Tunelování a rabování státního majetku se stalo "národním sportem" chladně kalkulujících bezohledných "podnikatelů" a lesy pochopitelně nezůstaly stranou zájmu těchto lidí. Skupina bývalých absolventů vysoké lesnické školy si založila obchodní firmu, jejíž stěžejní činností se stalo netransparentní kšeftování se dřevem a jak řekl kdysi jistý slavný římský císař: "alea iacta est", neboli kostky byly vrženy. Rabování lesů začalo ve velkém, a přestože státní podnik postupoval a postupuje dle zákona - volné plochy zalesňuje, nic nemůže změnit fakt, že hustě vysázené semenáčky jehličnanů a dalších rychle rostoucích dřevin na rozryté půdě nikdy nádherné, původní lesy nemohou nahradit.


Zmínil jsem se o regionálních rozdílech v "péči" o les. Velmi kontrastně působí například Krušné hory a CHKO Kokořínsko. Zatímco Krušné hory, neprávem zavrhované, jsou dosud plné stoletých buků, ušlechtilých vzrostlých stromů, kouzlo Kokořínska pomalu, ale jistě mizí pod náporem bezohledných těžařů, kteří se nerozpakují rabovat vysoké vzrostlé smrky ani v samém srdci chráněné krajinné oblasti. Před čím je vlastně tato oblast chráněna, mi tak zůstává zcela utajeno, nicméně nikomu z vás nic nebrání podívat se do zmíněné lokality osobně a udělat si vlastní a o to cennější názor na aktuální situaci. Při klasickém a ohleduplném využívání dřeva se většinou vykácí malá část ve formě uzavřené mýtiny, která se následně urovná a osází novými semenáčky, zejména původními druhy. Pro snížení rizika okusu zvěří se tyto mýtiny oplocují a zábrany se odstraňují až v okamžiku, kdy mladé stromky mohou dále růst bez rizika zničení ze strany hladové zimní zvěře. Dobří lesní správci navíc v zimě zvěř intenzivně přikrmují, aby jim nezpůsobovala další zbytečné škody na pomalu rostoucích stromcích. To vše je však speciálně na Kokořínsku naprostou utopií. Lesy se kácí holosečí a ve velkých plochách, které neumožňují oplocení, tyto plochy jsou poničené těžkou technikou, podléhají erozi, špatně se zalesňují a navíc působí v jinak pohodové a příjemné krajině jako děsivá a těžko zhojitelná jizva. Většina krmelců je zřícená a v zimě jsem snad neviděl funkční ani jeden. Zato v samém srdci Kokořínska, u Pokliček, rozmístilo místní myslivecké sdružení Liška Sedlec dojemně uplakané informační tabule o tom, co všechno dělá pro les a jak nestačí vyvražďovat přemnoženou zvěř, která likviduje hospodářské polodiny. Jak případný obrázek "péče" o chráněnou krajinnou oblast...


Zejména v severozápadní části CHKO je situace více, než alarmující. Tato rozsáhlá a dříve pro cyklisty velmi přátelská oblast se zvolna měni v pustinu, rozrytou těžkou technikou, plnou bahna, větví a neprůchodných cest. Přeháním? Zaparkujte auto v Pavličkách, vydejte se po panelce pod Čapem po zelené a modré značce delší variantou ke žluté, která vede na Husí cestu a uvidíte sami. Vezměte si rozhodně velmi dobré a odolné boty. Mizející nádherné staré smrky na obrovských plochách, bolestivé šklebící se rány v krajině, místo chladivého stínu pustina, občas vysázený hustý les semenáčků, které naznačují, jaká hrůza zde vyroste v následujících letech. Šetrné hospodaření? Zapomeňte, všichni zúčastnění si chtějí přijít na své, je třeba těžit a měnit dřevo za eura (dolar už není v kursu), dokud to lze. Řečeno lehce upravenými slovy jednoho říšského protektora: "tento prostor patří jednou provždy podivnému spletenci státního podniku, soukromého subjektu a politiků a turista tady ostatně už nemá co pohledávat". Bylo by jistě přínosné, kdyby ministr Gandalovič prosadil svůj rozumný a logický systém, ale příliš tomu nevěřím. V každém případě pokud by se tak stalo, s velikou pravděpodobností by odpadl hlavní důvod pro současné bezohledné těžení lesů: zavřel by se kohoutek pro proud černých peněz, plynoucí do kapes a kapsiček soukromníků i úředníků.


Pojďme se nyní podívat slovem i obrazem do (dle mého názoru necitlivě) vytěžovaných lesů CHKO Kokořínsko. Fotografie ze severozápadní části CHKO budeme procházet odshora a ke každé si řekneme několik slov:
1) spadlá oplocenka v lesích pod Čapem. Stromky tak poničila zvěř, správce lesa to však zřetelně netrápí
2) dosud příjemná lesní cesta za Obrokem s vysokými smrky, pily a buldozery se však neúprosně přibližují i k těmto místům.
3) vykácená plocha cca 500 metrů od cesty z fotografie č. 2
4) povrch půdy po vytěžení lesa, v pozadí "průmyslový les"
5) rozbahněná cesta, zničená těžkou technikou. Projít po ní prakticky nelze, stejně jako ve zničeném terénu v blízkosti cesty
6) půda v normálním vzrostlém smrkovém lese. Je příjemná, rovná, měkká, umožňuje pohyb zvěře i lidí
7) půda v "průmyslovém lese", mezi hlubokými brázdami leží chaoticky poházené větve, není možný pohyb lidí, průchod zvěře je velmi ztížený
8) tentýž pohled z jiné perspektivy, obrázek o skutečném stavu si jistě uděláte sami
9) pohled na právě vytěžený les, na pozadí hlubokých brázd ve zcela neprůchodném terénu je "průmyslový les", nyní již "dostatečně vzrostlý", aby se jej jeho správci vyplatilo vykácet.
10) křižovatka oficiálních cyklostezek za Husí cestou. Cesta je prakticky neprůchodná, do okolního terénu se nedá vstoupit. Cyklistům a turistům to však zřejmě potíže působit nebude.
11) značená cesta, přehrazená kládami. Turisté, v tomto lese nejste vítáni. Přesto pro vás máme pozvánku, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu
12) stráň nad Střezivojickým dolem po holoseči, prováděné správcem lesa, či jím najatými firmami. Nad pustinou vidíte holé pískovcové skály
13) detail zničeného lesa na Střezivojickým dolem
14) kdysi příjemná cesta vzrostlým lesem a skalním městem, nyní pustina, částečně lemovaná hustým a neprostupným "průmyslovým lesem".
15) tatáž cesta před třemi roky, z poněkud jiného úhlu. Najděte sedm rozdílů...
16) ohavnost "průmyslového lesa" v detailu. Vše je podřízeno maximální výtěžnosti, na pohodu, estetiku a příjemnou atmosféru zapomeňte
17) kdysi pohodlná a příjemná cesta ze Střezivojic do Osinalic. Nyní zcela neprůchodný terén, kde se zaboříte do bahna po kolena
18) cestou ze Střezivojic do Osinalic. Ještě před rokem zde vysoké smrky ztepilé poskytovaly chladivý stín. Dnes naleznete pouze pach nafty a spáleniště. Proč se plocha po vytěžení vypaluje, netuším, správce lesa zřejmě nenávidí hmyz a půdní živočichy. Dokonalá "ochrana" CHKO Kokořínsko v praxi
19) dostatečně vysoké stromy, odsouzené k rychlému vytěžení. Fotografie pořízená z již vykáceného místa, značně rozsáhlého.
20) holé skály na pozadí vytěženého lesa, stromy v popředí jsou rovněž odsouzené ke svému smutnému osudu.
21) prakticky neprůchodná, rozježděná, podmáčená louka před Osinalicemi
22) pohled na dosud vzrostlé a husté lesy ze Zkamenělého zámku. V blízkém okolí však již také začínají řádit pily těžařů. Nejkrásnější partie okolo Housky se tak pravděpodobně v dohledné době stanou definitivně minulostí. Veliká bolestivá rána je nyní těsně pod známou vyhlídkou na Říp poblíž Housky
23) stále ještě romantické místo nad Vojtěchovem. Jak dlouho ještě??
24) podnikem Lesy ČR "udržovaná" značená cesta před Střezivojicemi.
25) fotografie 24 z jiného úhlu
26) pro srovnání fotografie z Krušných hor - standardní starý bukový les. Kácí se zde také, ale prozatím podstatně citlivěji.
27) velikost kmene starého krušnohorského stromu. Paradoxně Krušné hory nejsou CHKO.


Nečiním si iluze, že by se v dohledné době v CHKO Kokořínsko (a potažmo i v dalších ohrožených lokalitách) cokoli změnilo k lepšímu. Pravda je, že lesní plochy ustupují stále a rychle. Je to vidět například na kvalitních leteckých mapách, kde je před pěti lety patrný vyšší počet zelených útvarů, kterými se lesy obykle značí, než na mapách aktuálních. Snižuje se i rozloha ploch polí, jejichž pozemky skupují nenasytní stavební developeři. Likvidují se sportovní letiště i památky. (Jakožto příklad bezskrupulózního přístupu k památkám mohu uvést plánovanou likvidaci nejstaršího českého nádraží - Masarykova (Praha Střed), kde má vyrůst klasický komplex kanceláří a obchodů, zřejmě jich je v Praze dosud málo a je třeba hlavní město více "zkrášlit".) Stejnému osudu podlehla i krásná budova starého pivovaru v Teplicích, kde opět developer postaví hypermarket a kanceláře, v tomto městě již asi desátý. Pravda také je, že ve vytěžených a "průmyslových" lesích nezpívají ptáci, nedá se jimi projít, nepotkáte zvěř, nenaleznete zde příjemný vzduch, vlhko, klid a pohodovu atmosféru. Najdete pouze pach spáleniště a pohonných hmot buldozerů, prach, popel, sucho, vedro a zničené cesty, které jsou lemovány pustým a neprůchodným terénem, případně osamocenými polámanými stromy, či hustým porostem, kterým neprojde ani příslovečná myš. Otázkou zůstává, jak s celou situací naložit. Snad pokusit se kontaktovat informační média, ekologické aktivisty, snažit se zodpovědné úředníky přimět poskytnout informace o těžebních kvótách, získat stejné informace i z vedení CHKO atd. Jisté je pouze jedno - pokud se ministrovi Gandalovičovi jeho plán na transparentní podnikání s lesním fondem nezdaří a lidé dál zůstanou lhostejní, nebude za několik let v chráněné oblasti co chránit. Ve státě, který bez mrknutí oka naplánuje a schválí dálnici, vedoucí napříč srdcem Českého Ráje, mě to vlastně snad ani nemůže překvapit.