Aneb co bychom našim malým kamarádům určitě neměli dělat
Při léčení kamarádčina morčátka (viz předchozí článek) jsem na nějakém blogu narazil na dost otřesné video, na kterém se majitelka morčecího kluka chlubí jeho plaveckými schopnostmi. Ty spočívaly v zoufalém kroužení vyděšeného zvířátka podél stěn dětského bazénku a marným hledáním úniku. Dotyčná se s řadou smajlíků chlubila, že je to úžasná zábava. To možná je, ale tak maximálně pro její kamenné srdce. Co s naším chlupatým kamarádem takové pokusy dělají fyziologicky? Pojďme se na to podívat trochu z blízka. |
Většina vyšších živočichů je vybavena velmi efektivním systémem pro přežití, který spočívá ve vytváření vysoce účinných mentálních bloků proti nepřátelskému, život ohrožujícímu prostředí. Co se stane, jsme li my, nebo zvířata vystaveni něčemu, co nás primárně ohrožuje? V podstatě velmi jednoduchá věc - vypne se vědomé řízení těla a jeho reakcí a nastoupí krizový režim, který je založený na extrémní dávce adrenalinu. Ten pak následně vybudí velmi mohutnou tělesnou reakci, sloužící k útěku z nebezpečného prostředí. Pokud to dotyčný organismus přežije, musí se následně regenerovat, protože většina rezerv jeho disponibilní energie byla tímto útěkem vyčerpána. Co se v organismu děje dál? Negativní zážitek se okamžitě a nesmazatelně zapíše do paměti, kde se navíc propojí s hlavní příčinou rizika. Tento záznam je navíc podprahový, tedy setká li se příště organismus s příčinou, okamžitě začne podvědomě reagovat opětovným napumpováním adrenalinu do těla a pokusem o útěk z dosahu příčiny. Už vám to začíná docházet? Ano? To je dobře. Ne? Pokračujte dál.
|
Autor: Zbyněk Slába | Počet komentářů: 2 | Sdílet na: | | |