Jak jsem hledal brýle pod vodou a jak to dopadlo

Minulý rok jsem měl ve znamení hurá akcí ve smyslu "spadly mi do vody drahý brejle a ty máš potápěčský průkaz, že jo??" Průkaz a výbavu sice mám, ale občas i zbytky zdravého rozumu, ovšem ten musel jít ve dvou případech poněkud stranou Ale popořádku, neboli jak říkají vědci, "chronologicky"

První brýlozáchrannou akci vyvolal kolega v práci, který se při vystupování ze své jachty na smíchovské náplavce naklonil nad hladinu poněkud více, než bylo fyzikálně únosné. Přesvědčil mě ke vlažnému pokusu hlavně opakovaným tvrzením, že si pamatuje na milimetr přesně místo pádu optického zařízení. Ten milimetr mě zviklal. Centimetr bych už nebral, ale tohle znělo dobře Průběh akce? Kolega při příjezdu jachtou přeoral nehluboké dno tak, že jsem asi padesát minut ležel v naprosté tmě ve smradlavé břečce a holýma rukama ohmatával vltavské dno. Úspěšně! Šťastný majitel odplul, voňavý a nažehlený, s brýlemi na nose a já jsem jel domů čistit páchnoucí výstroj, což mi ucpalo v bytě všechny odpady


Už mě snad ani nemohlo překvapit, když po měsíci přišel tentýž lodník do práce a zkoumavě se na mě díval, zatímco co jeho kamarád se smál nahlas. Jednalo se o ty samé okuliare (řečeno cizí, východní řečí, kterou prý zavedl jakýsi Štefánik) Jenomže tentokrát u vjezdu do smíchovské plavební komory, na rohu, kde je jakási restaurace. Na moje argumenty, že do komory nelezu, mi bylo odpovězeno, že provoz začíná v osm a my to bohatě zvládneme ještě předtím. Houby V půl sedmé jsem tedy změřil olovnicí hloubku, která byla cca čtyři a půl metru a zalezl do vody, zatímco kolega pověsil na jachtu vlajku "potápěčské práce". Pravidlo říká, že k takové lodi se nesmí přiblížit nic na vzdálenost dvaceti metrů. Zřejmě za to mohla skutečnost, že šířka průplavu je pouhých pět metrů a proto nás kapitáni proplouvajících parníků okázale ignorovali, předstíraje, že mají cosi důležitého na opačné straně můstku. Napouštění komory znamenalo, že jsem se u dna křečovitě držel všeho možného, abych neprojel sacím potrubím a to jsem se prosím nacházel za rohem, mimo hlavní proud. Po zhruba hodině jsem sice hledaný předmět nakonec nalezl, ale proud na něj převrátil kámen a rozbil pravou obroučku. Sklíčko se mi najít nepodařilo, takže úspěch byl v tomto případě sporadický, ale zkušenost k nezaplacení!


Třetí a nejzábavnější akcí byl výlov drahých brýlí mého kamaráda Jardy, autora Gammy. Koupal se na Slapech na molu a silný vítr mu shodil do vody odložené věci, ke škodolibé zábavě přihlížejících dam, z nichž ho jedna musela odvézt do Prahy, protože má sedm dioptrií Dle jeho názoru ležely brýle maximálně v pěti metrech a jsou prý dokonce vidět z mola! Realita, jak už to bývá, byla naprosto odlišná. V první řadě jsem až na místě zjistil, že jsem nechal doma zátěžový olověný opasek o hmotnosti 12kg. To jsme "pořešili" (nechtějte znát rozdíl mezi "vyřešit" a "pořešit") nákupní taškou SAP, naplněnou dvaceti pěti kilogramy kamení a pověšenou k opasku kompenzátoru. Za další bylo nutné snést těžkou výstroj asi sto metrů po strmém břehu k vodě, tuto práci jsem s radostí nechal z větší části na nebohém kamarádovi. A aby toho nebylo málo, molo zmizelo. Jarda si naštěstí pamatoval docela přesně původní polohu a tak jsem se s podivným závažím opatrně zanořil.


Mým překvapeným zrakům se zjevila hrůzná skalní stěna, spadající příkře do černých hlubin, ze kterých se výsměšně chechtal sám Ďábel a zval mě s cynickým úsměvem na piknik Na pět metrů to opravdu nevypadalo, navíc voda byla průzračná, jako v moři a to ještě podtrhovalo stísňující pocit z hloubky a tmy pod sebou. Pomalu jsem kličkoval podél stěny a klesal dolů, až se asi po půl hodině cosi zalesklo v silném světle lampy. Byly tam, visely na malém kameni nad hlubinou, stačilo málo a skončily by kdesi na dně, kam bych se nemohl pustit se vzduchem. Problém ale nastal se zátěží. Taška měla dlouhá ucha a to mě nepustilo k brýlím Takže jsem jednou rukou držel tašku, která mě převracela hlavou dolů a druhou jsem ulovil kořist a nacpal jí opatrně do kapsy na noze. Pohled na počítač mi prozradil, že se nacházím v dvaceti osmi metrech. Následoval výstup na hladinu a můj cynický komentář, že na to kašlu, ať si ty "pitomý brejle" vytáhne z díry sám. Ten pohled byste museli vidět Nakonec jsem překvapenému Jardovi podal jeho vytoužený předmět a po vykoupání jsme vyrazili zpět do Prahy.

Nepotřebujete snad také něco vylovit??