Ve čtvrtek 2.3.2006, po násilném budíčku ze strany služebního telefonu nokia 6230 vyhlížím z okna mé kralupské rezidence a s lehkým údivem zjišťuji, že oproti pochmurným předpovědím státních rosničkářů je obloha modrá jak příslovečná šmolka (což je z chemického hlediska dusičnan měďnatý). Ani chvíli neváhám, rozespalému kolegovi Jardovi telefonicky potměšile oznamuji, že dneska má bankovní systém SAP na starosti on, následně mému rozespalému bráškovi výsměšně sděluji, že do Prahy za prací jede výjimečně vlakem a pak s čerstvě zakoupenými snežnicemi a teleskopickýmí hůlkami v kufru svého služebního vozu vyrážím vstříc dobrodružství do mohutného severního pohraničního horstva, zeměpisně oficiálně zvaného Krušné hory.

Právě jsem se oddával příjemné koupeli v horském hotelu po náročné běžecké tůře, když mi zvoní telefon: "Co chceš?", ptám se značně podrážděně svého kámoše a kolegy Jardy Pecky, jehož jméno mi výsměšně blikalo na displeji mobilu zn. Nokia 6230. "Podívej se z okna směrem na kopec" zazní ve sluchátku. "Vidíš to?" ozve se pro jistotu. Zírám na postavu, zapadlou po prsa ve sněhu v prudké stráni. "Vidím, co blbneš, vole?" zeptám se nevěřícně. "Ále, chtěl jsem se přesvědčit o existenci té cesty" zazní nepřesvědčivá odpověď....

Letošní rok byl díky mému zaměstnavateli poněkud hektický a Vánoce se odehrávaly v podobném duchu - jedna návštěva střídala druhou a potřebný klid a pohoda se jaksi nedostavovaly. Pozvánek na Silvestra jsem obdržel hodně a jsem za ně opravdu vděčný, ale pracovní pohotovost mě přidržela v blízkosti Kralup. Moje duše volala po klidu, stejně jako beduín po oáze a já jsem se nakonec rozhodl vyzkoušet několik praktických rad z knihy "Jak přežít ve volné zimní přírodě", která pojednávala o výcviku britských speciálních jednotek SAS

Abych se přiznal, jakožto typický odchovanec socialistického školství jsem o existenci Budče prakticky vůbec nic nevěděl a když jsem se tam letos víceméně náhodou dostal, byl jsem velmi překvapen starobylou atmosférou, která tam všude vládne. Povedlo se mi to ve všední den a protože pracuji v Praze do sedmnácti hodin, dorazil jsem do vesničky Zákolany až na sedmou hodinu večerní. Ne že by snad ležela Budeč tak daleko od Prahy, ale doma jsem raději odložil kravatu, abych případné keltské duchy příliš neděsil)

Kokořínsko je krásný kraj a tento článek o něm určitě nebude poslední, ale na druhou stranu jak říkal kdysi v jednom populárním českém filmu neméně populární dětský herec: "Jů, tati, tady je to samá skála" a já bych nerad Internet zatěžoval nadměrným množstvím kamení) Pískovcové útvary jsou ale nádherné, odpočinek na cestách mezi nimi účinný a proč si neudělat hezký výlet, když se navíc jedná o místo strategicky položené přímo ve středu naší krásné země?

O jednom výletu do Krušných hor jsem psal už v tomto článku. Tenkrát bylo poněkud uplakané počasí, kdežto 29.6.2002 bylo krásně a hlavně jasno, což mě jednoznačně zlákalo k dalšímu pobytu na krušnohorských pláních.

Sobotní seminář Reiki 1 ve Veselí nad Moravou se chýlí ke konci a zbývá otázka, co s načatým večerem. Do Prahy je v krásném letním počasí škoda jezdit a tak s povděkem přijímám nabídku svých moravských přátel na malý nedělní výlet do Bílých Karpat. Původní úmysl využít služební Oktávii jakožto provizorní ložnici byl zamítnut mými hostiteli s tím, že na jejich chatě u potoka v Karpatech je místa dost. Po osmé hodině večerní jsme se tedy vydali všichni na půlhodinovou jízdu do našich pohraničních hor.

Labské pískovce zná snad každý občan naší poměrně mladé republiky, Pravčická brána a svezení loďkou v Soutěskách patří k "povinným" turistickým zkušenostem většiny Čechů obecných). O existenci méně známých, ale možná ještě krásnějších lokalit ví ale málokdo, což v pozitivním náhledu na věc zajišťuje dokonalý přírodní zážitek, jež není kažen hordami povykujících Sasíků a neukázněných mastňáků, kteří všude pohazují obaly od Tatranek...

V sobotu 9.6.2002, tedy na Medarda bylo tradičně krásné počasí - z šedivého nebe se lily proudy vody a po horách putovaly cáry mlhy. Přirozeností každého člověka je zalézt ke kamnům či kachlové peci a nevystrčit ani nos, ale malá procházka po horském lese může mít i v dešti svůj půvab. Záleží vždycky na tom, jak se umíte dívat...

Kacanovy jsou malá a spíše rekreační vesnička na kraji krásné přírodní rezervace - Českého ráje. Zajímavé jsou zejména skalními reliéfy, které v průběhu let 1939 až 1978 vytesal do okolních pískovcových skal místní sedlák Vojtěch Kopic. Přečtěte si záznam autentického rozhovoru s jeho dcerou, který natočila Česká Televize v dokumentu nazvaném "Příběh pískovcových skal":

Libereckou ZOO a přilehlou botanickou zahradu jsem navštívil už v dobách raného mládí a i když je pravda, že dnešní podoba obou zahrad se nedá s dřívejší srovnat (došlo k výraznému zlepšení), vždycky to bylo místo, kde jsme strávili prohlídkou značný počet hodin. Zahrady leží v klidné čtvrti a pokud budete někdy plánovat sobotní či nedělní výlet, rozhodně se sem zajeďte podívat. Vstupné do obou objektů vás vyjde na sto korun pro dospělého, dítě platí myslím poloviční cenu. Já jsem navíc měl letos, tj. v červenci 2002 veliké štěstí - viděl jsem totiž mláďata velmi vzácných bílých tygrů...

Kokořínsko lze bez pochyby označit za turisticky velmi příjemný kraj. Toto na první pohled odvážné tvrzení mohu potvrdit výskytem zajímavého jevu - přestože během letních měsíců je zde dostatečné množství vláhy, která bez problémů zlikviduje i goretexovou obuv, v zimě se tu snad nikdy nevyskytne hluboký sníh, který by bránil chůzi a způsobil tak zákeřně smrt nevinného turisty. Nevím, čím je tento bezpochyby zajímavý úkaz způsoben, ale pravdou je, že v zimě můžete pohodlně podnikat pěší výlety v tomto krásném kraji zcela bez obav, ze si vaše drahocenné boty znečistíte blátem.

České Středohoří je zcela ojedinělým útvarem a to nejen Evropského, ale dá se bezpochyby říci i světového významu. Typické kužely prastarých sopečných vrchů, nyní zcela pokryté bujnou vegetací , vytváří zvláštní přírodní ráz a pokud budu mít dostatek času, rád bych na těchto stránkách během roku o Středohoří napsal více článků. Mnozí z vás jste jistě slyšeli o neustálých sporech ekologů s vládou a Ústeckým krajem o dostavbě dálnice D8. Je to těžké - dálnice někudy vést musí a dle mého názoru její projektanti zvolili trasu, která je z hlediska zásahu do přírodního rázu ještě nejméně bolestivá. Těch nejhezčích míst se nijak nedotkne, dle mého názoru napáchá méně škod, než četné soukromé lomy, které zcela likvidují některé středohořské kopce necitlivou těžbou kamene. O tom ale více až v dalších článcích.

O Kokořínsku jsem na mých stránkách psal již více článků, tentokrát mě zlákalo krásné podzimní počasí a tak jsem se vydal do Zakšína, odkud vede pověstná žlutá cesta přes poustevnu, ukrytou vysoko ve skále. Cestou jsem pořídil značné množství velmi pěkných záběrů a později mě napadlo, že by se fotografie mohly líbit i návštěvníkům mých Oranžových stránek...

O chorvatském ostrově Mljet jsem se dozvěděl z různých zdrojů, všechny zprávy však hovořily o tomto národním parku jako o skutečné perle v Jadranském moři. Vzhledem k tomu, že z mé oblíbené dovolenkové lokality Pelješac jezdí na Mljet sezónní lodní linka, na jeden z mých rekreačních pobytů v HR jsem si vzal větší rezervu finančních prostředků a hned prvním červnovým trajektem vyrazil na průzkum ostrova za účelem ověření pravdivosti informací.