Veliká Javorina

Sobotní seminář Reiki 1 ve Veselí nad Moravou se chýlí ke konci a zbývá otázka, co s načatým večerem. Do Prahy je v krásném letním počasí škoda jezdit a tak s povděkem přijímám nabídku svých moravských přátel na malý nedělní výlet do Bílých Karpat. Původní úmysl využít služební Oktávii jakožto provizorní ložnici byl zamítnut mými hostiteli s tím, že na jejich chatě u potoka v Karpatech je místa dost. Po osmé hodině večerní jsme se tedy vydali všichni na půlhodinovou jízdu do našich pohraničních hor.

Na chatě bylo opravdu krásně, potůček šuměl těsně okolo dveří, v hlubokém lese nad námi prosvítaly v korunách stromů hvězdy a u táboráku bylo velmi příjemně. Pejsek mých hostitelů vymetal les okolo a domů se vrátil těsně před půlnocí. To už jsem ale dávno spal jak dudek. Plán na zítřejší den byl hotov - doslova a do písmene československý kopec Veliká Javorina na hranici našich nových států sliboval přemíru dobrých turistických zážitků. Odpočinek po celotýdenní práci ve velkoměstě jsem už opravdu nutně potřeboval.


Ráno bylo nádherné, slunce svítilo skrze stromy a po nezbytné návštěvě klasické dřevěné budky jsme všichni posnídali chleba s divokým česnekem, který všude okolo roste značně divoce, jak ostatně jeho botanický název naznačuje. Je to rostlina výborná nejenom chuťově - kromě případných upírů totiž úspěšně zahání i obtížný hmyz. Po její konzumaci se sice chvíli nemůžete líbat s někým, kdo ještě nesnídal, ale malá sexuální přestávka také není k zahození) Pak už jen připravit lehkou cestovní svačinku, vodu a vyrazili jsme do malé vesničky Vápenky, skryté na úbočí Veliké Javoriny.


Cesta vede nádherným bukovým lesem a pak dále po červené na státní hranici, po které se stoupá výš na hřeben a nad horní hranici lesa. Ve vyšší části úbočí Javoriny je středoevropská rarita: souvislý habrový les. Nad ním jsou už louky, které Slováci nesekají a tak je na nich možné vidět nepřeberné množství květů. Po celou cestu se otevírají krásné pohledy do kraje a díky vysoké viditelnosti lze přehlédnout polovinu Moravy.


Stezky jsou až na hřeben poměrně dobře značeny a tak nemusíme mít strach, že zabloudíme. Navíc vrchol hory je vidět z mnoha míst na cestě díky vysokému slovenskému vysílači. Na loukách jsme chvíli poleželi, ale několik klíšťat si zde hájilo svá domovská práva natolik přesvědčivě, že jsme raději vyklidili pole a postupovali dále k hřebenu.


Ani na slovenském hraničním hřebenu nejsou téměř žádní lidé, připadám si tu jak ve snu. Jakoby turisté netušili, že tu existují taková krásná místa. U vysílače je cedule s nápisem "Holubyho bouda". Naši průvodci rázem ožili s tím, že tam mají výborné halušky a vyhlášenou slovenskou kapustnicu. Deset EUR v peněžence mi dodávalo pocit jistoty, že mě Slováci nenechají bídně zhynout hlady, ale nakonec tam brali bez problémů i české koruny, byť v kurzu 1:1. Na dolních dvou fotografiích je vlevo pohled z hřebenu na Moravu a vpravo na Slovensko.


Holubyho bouda na Javorine je hezká, se stylově zařízenou kolibou uvnitř a příjemnými cenami. Dvě piva zn. Smädný Mních, tradiční kapustnica a talíř kombinace halušky/strapačky vyšel na 90 korun. Seděli na terase společně se slovenskými i moravskými turisty a nikde žádný problém, obavy ze slovenských pohraničníků nebyly tento den na místě a vzhledem k tomu, že mi vrchní vrátil i české koruny, asi se tu tento "malý pohraniční styk" provozuje poměrně běžně)


Nerad chodím zpátky stejnou cestou a tak jsme se vydali směrem k lesnatému hřebeni, bývalému cvičišti sovětských vojsk, které už naštěstí tento krásný kraj opustily. Na křižovatce lesních cest jsme se však dopustili chyby, když jsme se rozhodli pokračovat po úbočí pohodlnou, ale neznačenou lesní cestou zpátky. Vedla příliš vysoko a tak se nám podařilo minout turistickou stezku do Vápenek, takže jsme nakonec obešli téměř celou moravskou část hřebene Javoriny kolem dokola.


Po asi deseti dalších kilometrech cesta nebrala konce a tak když se otevřel pohled na moravskou vesničku, ke které vedla pohodlná polní stezka, dále jsme neváhali a vyrazili směrem do civilizace. Pohledy do krajiny ale vyrovnaly veškerou beznaděj z dlouhé cesty do neznáma.


Cesta vedla mezi poli heřmánku, takže jsme byli díky opojné vůni všichni plní optimismu. Moraváci nás nezklamali - ochotně se nás ujali a odvezli hluboko do lesů, odkud již vedla pohodlná cesta zpět do Vápenek. Večer na chatě proběhla nezbytná kontrola trasy - bylo to poctivých 42 kilometrů. Musel jsem obdivovat pejska, protože celou cestu ušel sám a možná naběhal v lesním podrostu ještě tak dvacet kilometrů navíc. V autě se chvíli prospal a večer už zase neúnavně šmejdil ve stráni nad chatou... Celkový dojem? Krásný výlet, panenská příroda, minimum turistů, pohostinní Slováci na Holubyho chatě. Pokud si někdy uděláte výlet do Bílých Karpat, určitě nebudete zklamaní.