Vysoké Tatry 1999 strana 1

27.8.1999 - odjezd

  S těžkým batohem, taškou, malou ledvinkou s doklady a mobilním telefonem opouštím své rodné hnízdo a neméně těžkým krokem mířím plný očekávání k autobusovému nádraží. Místenka byla zbytečná, přestože je pátek, autobus do Prahy je téměř prázdný. Řidič s povzdechem opouští své vyhřáté sedadlo a otevírá zavazadlový prostor. Sbírám poslední zbytky sil a nasunu dovnitř zhruba čtyřicetikilogramový batoh, po jehož stranách jsou navíc připevněny dvě podložky na spaní - tzv. kadimatky. Vzhledem k tomu, že o slovenské ekonomice mám pouze mlhavé představy, vezu si s sebou i většinu důležitých potravin, což se později ukáže jako zcela nesmyslné.


Cesta na Florenc proběhla v pohodě, dvouhodinové čekání na vršovické Volvo celkem také. Pouze na WC táhnu pro jistotu celou svojí výbavu - zevlující bezdomovci nebudí mojí sebemenší důvěru. Konečně přijíždí očekávaný spoj na Slovensko. Vědom si své převahy v podobě místenky v ledvince, nechám nastoupit davy Slováků cestujících po pracovním týdnu domů, ukládám svá zavazadla v místech k tomu určených a platím za to poměrně nekřesťanský peníz. Při této příležitosti zjišťuji, že jsem si zapoměl z domova vzít tři tisíce korun navíc. "No nevadí, nějak to tam zvládnu" pomyslím si a nastupuji do značně plného autobusu. Malý boj o zaslouženě předplacené místo zakončuje razantním zásahem až starší řidič, který vyhazuje protestujícího Slováka do uličky: "Hele mladej (bylo mu dobře přes padesát), koukej padat a buď rád, že Tě vůbec vezu. Místenku nemáš, tak drž hubu". Tak to je dobré, je vidět, že tu mají pořádek. "V tý Štrbě budeš ráno okolo pátý asi jedinej, zkusím si na Tebe vzpomenout, ale radši se vzbuď" pronese ke mně povzbudivě druhý řidič a konečně vyrážíme.


Noc uběhla v pohodě, u nás pršelo a na Slovensku bylo kupodivu hezky, navíc jasně svítily hvězdy. Dvě zastávky mi proti veškerému očekávání úplně stačily a šikovný Slovák, ovládající taje nastavování sedadel vedle mě také nebyl k zahození.

28.8.1999 - seznamovací den

  líží se čtvrtá hodina ráno a já po jedenácti letech konečně zase vidím oproti tmavé, ale jasné obloze obrysy mých milovaných Tater. Nad nimi krásně září tisíce hvězdiček a mně z toho vysloveně hřeje u srdce. "Štrba" slyším zpředu a autobus zastavuje na Rázcestie. Navléknu si bundu a jdu s řidičem pro své věci. "No, máš tu hezky, ale zimu" (určitě je kolem nuly). "Tak si to užij, stejně určitě pokračuješ dál, viď?", loučí se se mnou a mizí s Volvem směrem k Popradu. Navlékám na sebe ještě svetr a pak mířím ve tmě k místům, kde tuším nádraží. Konečně - je tu, akorát najít dveře. "No to snad není možný, vždyť je to nedobytná pevnost" myslím si vztekle a obíhám značně přetížen budovu ze všech stran. Nakonec vnikám dovnitř jediným otevřeným vchodem z nástupiště a hned mířím k úschovně zavazadel. No nazdar, zavazadla přes patnáct kilo se nepřijímají, to jsem zvědavý. "Vezmete mi trochu těžší ruksak?" kladu nesmělý dotaz droboučké starší paní v montérkách. "Tož zoberiem, ale iba s príplatkom, dobre?". "Dobře, ale já Vám to dovnitř odnesu, to neuzvednete". "Čo Vy vietě, čo já uniesu" a držíce můj neskutečně těžký ruksak za jeden popruh ho jednou rukou lehce jako pírko odnáší do police. "No to se mi snad jenom zdá, asi ovládá magii na vysokém stupni" pomyslím si znepokojeně a odhodlaně kráčím studeným jasným ránem do lesa směrem na Štrbské pleso.


Opovrhujíce Slovenskými drahami (víceméně z finančních důvodů, což mě po čase vzhledem k bolavým packám přeci jenom trošku pustilo) zvládám strmou cestu na pleso asi za hodinu a navštívím místní supermarket za účelem pořízení ovoce k snídani. Výběr je velmi slušný, zaháním hlad několika jablky a banánem. Pak se začnu rozmýšlet, co dál. "Nastoupit mám do penzionu až po druhé, času je tedy dost". Po této krátké úvaze startuji volným procházkovým tempem na magistrálu vedoucí k Popradskému plesu. Slunce už vychází a ozařuje nádherně skalní vrcholky vysoko nad cestou. Nikde nikdo, jasné modré nebe, teplota se už také zvedá a mně je krásně - konečně zase vidím okolo sebe samé hory. Přecházím dřevěný most vedoucí přes potok, který teče z Popradského plesa. Voda je čistá a průzračná a nad ní se lesknou větve kosodřeviny pokryté hustou rosou. Na hladině plesa plave několik divokých kachen, na břehu je tabulka se zákazem jejich krmení. "Chudinky, ani nažrat vám nemůžu dát" pomyslím si, ale na druhou stranu je pravda, že "chudinky" zase tak nejhůř nevypadají. Obcházím pleso a pořizuji bráchovým Zenitem první fotografii. Je to pohled na hřeben Satana, Predné a Malé bašty. Krásně ozářené skály mě prostě zlákaly k této osvitově naprosto neúspěšné fotografii. To začátek Popradského hrebeňa na této fotografii vyšel trochu lépe. Kdybych byl tušil, že s tím těžkým Zenitem pořídím snad ještě horší fotky než s Olympusem, koupil bych si ho raději také.


Pokračuji dál směrem k Symbolickému cintorínu (což je pro nezasvěcené hřbitov bez mrtvých, se jmény lidí, kteří tragicky zahynuli ve Vysokých Tatrách. Založil jej pražský malíř Otakar Štáfl před druhou válkou a už se vlastně ani nedočkal jeho otevření - po odtržení Slovenska se sem nedostal a při únorovém bombardování Prahy Američany si jeho dům našla jedna z mnoha bomb svržených na naše hlavní město v tomto naprosto nesmyslném náletu). Procházím se po tomto tichém místě pod Ostrvou a přemýšlím o lidech, jejichž jména jsou všude kolem na kamenech. Horolezci, turisté, tady dokonce celá jedna třída průmyslovky, na kterou spadla lavina. Hory jsou krásné, ale je nezbytně nutné v nich myslet. Špatná výbava, neznalost atmosférických změn a terénu, bouřka, laviny - to všechno může změnit romantickou idylku v past, ze které už často není návratu. No nic, nejsem tu po prvé, vybavení mám naprosto dokonalé a tak se není čeho bát.


Pomalu scházím po silnici na zastávku električky - nerad se vracím stejnými cestami. Teprve tady potkávám první turisty (pěkný ostudy, vždyť je už po deváté hodině). Na vláček nečekám ani deset minut a už se vezu zpátky na Štrbské pleso. Tady si zajdu do Slovenské reštaurácie na skvělé halušky za neméně skvělý peníz a pak se spokojeně potuluji na okružní cestě okolo plesa. Je tu opravdu hezky a teplo, jednou si pamatuji i na sníh, který tady v srpnu ležel, to byla tenkrát pod tím stanem ale vážně trochu zima. Po jedenácté hodině usoudím, že je čas vyrazit do Štrby a tak se vydávám pěšky nazpět lesem dolů. V Tatranské Štrbě zjišťuji dvě méně příjemné věci: jednak mi na místo určení v nejbližších dvou hodinách nic nejede a potom - je to pět kilometrů pěšky. Takže nechávám věci nadále v úschovně a s ubytovacím listem v kapse vyrážím odhodlaně po silnici k mému cíli. Cesta mi uběhla i po těch předchozích dvanácti kilometrech poměrně rychle a obavy z hledání rozptýlily dokonale a přehledně značené ulice. Konečně, M. Benku je tady, tak rychle. Aha tady ten dům, ale je zamčeno, proboha - na dveřích výhružný nápis "PRO NEMOC ZATVORENÉ". No to snad ne, to budu spát klidně demonstrativně na ulici před domem, ještě že mám spacák. Pak si naštěstí všimnu malého lístečku pod dveřmi. "Pán Slába, klúč mátě u súsedou o ulicu nižšie". Tož iděm k súsedom a o chvíľu už bývam v zcela prázdnom dome. Nevypadá špatně, že?


"Teplá voda tečie, vlak do Štrby Vám ídě o poľ hodiny, nech sa Vám dobre býva" loučí se se mnou sympatická sousedka. Zamykám a utíkám na nádraží. Za chvíli si už vyzvedávám svoje věci, které mi podává z mohutným heknutím postarší železničář. "Do boha, to tam mátě kamenie, či čo?" ptá se mně se smíchem a odmítá jakýkoliv příplatek, který mu z vrozené slušnosti nabízím. Po necelých šedesáti minutách čekání jede zpátky vlak a za dalších dvacet minut konečně vybaluji ve svém pokoji věci. Po půl hodině to tu vypadá jako po boji, ale zvládám situaci a konečně mám hotovo. Ještě je čas a tak vyrážím na lehký nákup spojený s obhlídkou situace. Po vydatné večeři a osvěžující koupeli zjišťuji s hrůzou, že jsem nechal doma budíka. Po chvíli přemýšlení vytahuji notebook, spouštím Delphi a narychlo vyrábím primitivní budík. Tak, vyzkoušet (no ne, ono to snad i funguje), nastavit a hurá do postele. Usínám rychle, moc jsem toho nenaspal a zítra vstávám na vlak v půl čtvrté.

29.8.1999 - Rysy

  V půl čtvrté mně vystřelí z postele velmi protivně pinkající počítač. Nevděčně mu nadávám a pak ho spokojeně vypnu. "Zdá se, že umím i trochu programovat" pomyslím si s odpornou sebechválou a po krátkém pohledu z okna balím do kletru všechno potřebné: péřovou bundu, pláštěnku, radši ještě deštník (nakonec se mi nečekaně moc hodil), větrovku, šusťákové kalhoty, rukavice, svetr, foťák, láhve s vodou a připravené chleby. Navrch ovoce k snídani a můžu vyrazit. Před odchodem ještě připínám na bok ruksaku lehkou hliníkovou kadimatku - jednak je dobrá na sezení a potom, když přijde nečas, udrží dobře tělesnou teplotu. Vlak jel načas a zubačka na Štrbské také. (Pěšky po ránu ve tmě lesem, nemusím mít všechno). Rychle se zorientuji a za chvíli už pochoduji magistrálou na Popradské pleso. V lese mně vyděsí dupot těžkého zvířete, ale naštěstí kráčí pryč. Mohl to být i jelen, utěšuji se, ale ti jsou daleko víc potichu.


Míjím pleso, už je docela světlo, ale počasí je horší - mraky se plazí při cestě a není téměř nic vidět. Pospíchám Mengusovskou dolinou, oblačnost se zvedá výš a tak občas i vidím po stranách mohutné skalnaté srázy Satanu a Predné Bašty. Rysy jsou schované za skalními prahy. Konečně míjím odbočku a šlapu do strmého kopce, cesta se nakonec klikatí. Usedám na kámen a zatímco se věnuji konzumaci jablek, banánu a sušeného ovoce, míjí mě nějaký Slovák s ruksáčkem. Při pohledu na mojí snídani si sedne také a vytahuje pět rohlíků, kostku másla a kyblík Nutely. "Tak ty nejsi konkurence" pomyslím si spokojeně, sbalím rukavice z kamene a pokračuji nahoru. Za chíli dorážím k Žabímu plesu, které vidíte na zamlžené fotografii.


Nezdržuji se a postupuji dál. Pod plesem vidím svého pronásledovatele a začíná klasický konkurenční boj: hluboký dech a hurá nahoru, radši vyplivnout plíce, než tam být druhý. Jsem na podobné tempo zvyklý a tak se ještě cestou stačím kochat nádherným panoramatem okolo, pokud je ale na něj momentálně přes mraky vidět. Přelézám první práh a po chvíli se ohlédnu - za mnou už není nikdo (citlivka), tak si chvíli vydechnu. Za několik minut jsem už potom na řetězech, navlékám rukavice a statečně šplhám vzhůru, rez na mokrém železe je na moje ruce moc fajn, prochází i kůží rukavic. Nad řetězy si udělám dírou v mracích ještě jednu fotku plesa.


O hodinku později už vidím Chatu pod Rysmi, právě se probouzí. Na terase si rozespalí nosiči balí krosny a dostávám od nich finančně naprosto nezajímavé nabídky na snesení nákladu. "Nic takového hoši, spěchám na vrchol". Pokračuji k sedlu Váhy a za mnou se žene několik horolezců. Přidávám do kroku, prostě tam dneska budu první. V sedle si všichni vydechneme a pozorujeme slavný Ganek s jeho Galérií - je to osmdesátimetrová kolmá stěna, zakončená pod vrcholem šikmou terasou. Je vyhlášená tím, že při dešti se horolezci ve stěně většinou na laně utopí, nebo je smete kamení splachované vodou ze sutí pokryté římsy. Než však stačím udělat obrázek, zmizí mi celá scenérie v mracích. Využívám odpočinku horolezců, čekajících na další eventuální pohled a za půl hodiny jsem konečně na vrcholu a první. Na chvíli se otevře pohled k Czarnemu Stavu.


Po chvilce se začíná vrcholek plnit Slováky a Čechy z naší strany a Poláky ze strany druhé. Z Polska přichází mladý kluk a česky mě žádá o fotku. (Ne o mojí, samozřejmě). Seznamujeme se, studuje v Praze a právě se vrací po třech dnech z Polských Tater. Dávám mu do pořádku bolavé koleno, za chvíli je po bolesti a on tomu absolutně nemůže věřit: "To mi neříkej, že je to jenom přiloženýma rukama, to snad není možný". (To víš hochu, jsou věci mezi Nebem a Zemí...). Půjčuju Lukášovi mobil, potřebuje informovat mámu, že ještě žije: "Tak ty voláš z Rysů, to je trochu daleko viď?" Kdyby chudák viděla tu hlubinu těsně pod našimi botami, asi by nepřežila. Fotky nejde nahoře dělat, je mlha a tak scházíme pomalu dolů. Pohled z výšky se mi vysloveně líbí a už se těším, jak si po dovolené v Mostě zase zalétám. (To bohužel ještě netuším, že můj známý pilot právě v této chvíli po výpadku motoru nad Varhoští ve Středohoří už nenašel vhodné místo k přistání. Lidský osud je většinou nepředvídatelný). Scházíme k strmé plotně se řetězy a sestupujeme po nich proti lidem dolů, bohužel jen málokdo tu respektuje pravidla přednosti při chůzi s kopce. Nevadí, zvládáme to a dál pak už je sestup hračka. Pod Žabím plesem začíná pršet, po chvilce je z toho silná průtrž. Těsně před deštěm ještě stihnu vyfotit za můstkem přes potok stěnu pod prahem, na kterém jsou ty řetězy.


Pláštěnkou kryji ruksak a nad sebe ještě deštník. Pospícháme na chatu u plesa a při cestě se krčí pod borovicí, která už začíná promokat, mladá holka. "Nechceš půjčit pláštěnku?" ptám se, ale nerozumí, jen se třese zimou. "No jo, Polka a věci žádné nemáš, co?" nadávám a balíme jí do svetru a pláštěnky. Všichni utíkáme na chatu, je to ještě asi dvacet minut. V teple nám naše zachráněná rozmrzne a začíná polsky děkovat. Holka, buď ráda, že tě to nechytlo někde výš, to by také mohl být pěkný průšvih. Déšť neustává a tak se po důkladném zabalení do pláštěnek vydáváme s kamarádem po silnici na zastávku. Musím se smát, v malé boudě u kolejí se krčí asi sto lidí, nikomu se nechce stát na dešti. Do električky jsme se nacpali všichni, pouze průvodčí už neměl šanci od kohokoliv vybrat jízdné. Radujeme se z ušetřených pěti korun a na Štrbském plese je okamžitě proměníme za horký čaj. Rozdělíme se o svoje svačiny a pak sjíždíme zubačkou do Štrby. Naše cesty se dělí - Lukáš jede do Čech a já na druhou stranu. Vyměnujeme si telefonní čísla, protože v Praze prodávají naprosto skvělé šusťákové pončo, které schová na člověku i ohromný ruksak. Večer si nakoupím, uvařím a po vynikající koupeli jdu skokem plavmo na kutě, zítra mám v plánu dva vrcholy - hlavně ať je na ně počasí. Ještě nastavit notebook na půl čtvrtou a dobrou noc...

30.8.1999 - Velká Svištovka a Jahňačí štít

  Už si začínám zvykat na ohavný zvuk počítače přesvědčujícího mě o tom, že bylo dosaženo maximální potřebné doby spánku. Protřít oči, studená sprška, sbalit věci a za slabou hodinku už přestupuji do električky na Tatranskou Lomnici. Ve vlacích skoro nikdo, jen pár zatvrzelých směnařů z hotelů a ozdravoven. V Lomnici jdu nejprve na velkou kabinovou lanovku. Výborně, jedou v sedm, pouze 170 korun mi trochu trhá rozpočet. "Čo sa Ti nezdá, sám si iděš v celej kabíně, tak sa pozeraj okolo, za ty peniaze to stojí, nie?". Cestou mi ještě lanovkář doporučuje "novou cestu na Polský hrebeň", což se mi později stane osudným. Vystupuji na Skalnatém plese, respektivě na zbytku plesa - nějak se jim tu ztrácí voda a nikdo neví proč. Honí se mraky a na foťák to není, tak pospíchám magistrálou v ohromném kamení k Velké Svišťovce. Až asi po půl hodině se najednou oblačnost trochu rozptyluje a tak mohu alespoň zvěčnit krásné fialové zvonky spolu se stěnou Malého Kežmarského Štítu.


Jen co si schovám Zenit do ruksaku, zvoní mobil: problémy v Kralupech, po nich následuje Litvínov a pak ještě asi dva obchodníci. Konečně jsem je všechny uspokojil a pokračuji ke Svišťovce. Těsně před vrcholem se mraky trhají a otevírá se nádherný pohled do Belianských Tater. Než ale stačím vyndat foťák, je výhled opět pryč. Nevadí, sedím si na vrcholku a kochám se alespoň tím pocitem. Druhý den, druhý vrchol, teplo, hory, pohoda - co chtít víc. Pak si uvědomím, že se mi cesta na druhou stranu pod vrcholem nějak nezdá a protože jsem mapu nechal v Ústí, volám mámě a pokouším se vysvětlit situaci. Po dlouhých dohadech konečně klesám prudce se svažující cestou do mlhy ve Velké Studené dolině. Krátce před tím si ještě samospouští zvěčním sám sebe nad dolinou.


V pozadí je můj druhý dnešní cíl - Jahňačí Štít. Je to pěkná dálka, co? A navíc pořádné klesání do doliny a další stoupání s velkým převýšením na druhé straně od Zeleného plesa, které však v mlze není vidět. Cestou do dolů mě v husté mlze napadne pořádná pitomost - zkrátit si cestu. Vyrážím směrem dolů po evidentně používané zkratce, která byla ale bohužel asi zhotovena kamzíky - za chvíli doslova visím za prsty nad propastí na mokré trávě, která pekelně klouže.Pokouším se marně najít cestu zpátky a tak mi nezbývá, než opatrně slézat po mokrých strmých plotnách potoka v mlze do neznáma. Nakonec šťastně dosahuji doliny, mraky se rozplývají a umožňují mi tak pořídit krásnou fotografii Brnčálovy chaty u Zeleného plesa. Je to jedna z mých nejhezčích, odraz chaty v klidné hladině plesa je prostě kouzelný, ne? Míjím Brnčálovu chatu a rychlým krokem se pouštím do zdolávání velmi strmé cesty k Jahňačímu štítu. Je to docela slušná zabíračka, zvláště po té Svišťovce. Výhled dolů na pleso se místy ztrácí v mracích, které jsou všude kolem. Přitom je ale teplo a nad hlavou vidím místy modré nebe. Všude kolem je kosodřevina a vzduch nádherně voní vlhkem a horami. Konečně mám za sebou nejprudší stoupání a po pravé straně teče potok, ze kterého doplňuji zásoby pitné vody. Je vynikající, jako všude v Tatrách. Cesta stoupá k závěru údolí s mohutnou dominantou Štítu. Přicházím k docela nebezpečně vyhlížejícímu prahu, chodníček pokračuje dál po jeho hraně a dolů je to dobrých třicet metrů. Po chvíli naštěstí začínají řetězy, to už je držení podstatně stabilnější. Nasazuji rukavice a po chvíli lezení volají zase Kralupy. Scéna jak z Bondovek: v košili s vyhrnutými rukávy a zimními rukavicemi doslova visím ve stěně na řetězu za jednu ruku, ve druhé mobil, na zádech těžký batoh a v napůl vodorovné pozici najíždím zhavarovaný systém.


Jde to dobře a po chvilce dohadů mohu pokračovat. Přelézám ostrý hřebínek na druhou stranu a tady je širší "normální" cesta. Ta se ale po chvilce stává docela akčním zážitkem - vede těsně nad strmou stěnou, která klesá téměř kolmo do čtyřicetimetrové hloubky. Není se absolutně čeho držet a tak pospíchám pryč z tohoto poněkud stresujícího místa. Značky už asi dlouho nikdo nemaloval a ty staré jsou skoro nezřetelné. Konečně dosahuji vrcholu. Sedí tu starší Polák, pozdravíme se a čekáme na spolu na výhled. Ten se chvíli ukazuje a hned zase mizí. Je ale úplně neskutečné teplo a klid, seshora prozařuje Sluníčko a tak rozbaluji kadimatku a odpočívám. Spokojeně ležím skoro hodinu a je mi krásně. Nikam nepospíchám, mám konečně dovolenou (což neustále nechápou telefonisté z České Rafinérské), plně si vychutnávám celou krásu okolních hor a čistý vzduch. Občas se s čekajícím Polákem pokoušíme o vzájemnou komunikaci, lidé jsou si v horách většinou všichni dost podobní. Po šedesáti minutách konečně pochopím, že už se asi výhledu nedočkám a tak zahajuji sestup. Všechno by šlo dobře nebýt toho, že namísto přelezení přes hřebínek pokračuji rovně po stezičce vyšlapané kamzíky, a tak další půlhodinku trávím návratem, nad kterým mně samotnému stydne krev v žilách. Vlhká tráva na strmém svahu přecházejícím do kolmé skály dokáže udělat s mojí psychikou přímo neskutečné zázraky, ale už mám vyhráno - hřebínek, řetězy, práh a jsem opět na normálnější cestě.


Cestou dolů se konečně udělá krásně a tak na fotografii je Jahňačí v plné nádheře. Je to také zároveň poslední obrázek dnešní tůry - pak už oblačnost pohřbila výhled nadobro. Sestup Velkou Studenou dolinou je zajímavý díky hustému smrkovému pralesu a čistému potoku, který tvoří hluboké modrozelené tůňky. Po hodině a půl ostré chůze svlékám pohorky a nasazuji pohodlnější tenisky. Přicházím na rozcestí, které je mi bez mapy k ničemu a tak znovu opatrný telefonát domů:"Jdi už doprčic, připadám si jak informační středisko Horské služby ve Smokovci" láteří doma vztekle táta nad mapou - moje druhá dnešní oběť. Ale je to dobré, za chvilku se vydýchal, poskytl radu a tak jsem k večeru šťastně dorazil zpátky do Lomnice abych zjistil, že mi tramvaj ujela před nosem a další jede až za hodinu a půl. Ale co, byl to krásný den a tak si nenechám zkazit náladu. Nakonec přeci jen úspěšně dorážím do Štrby, po nákupu si s chutí uvařím a s ještě větší chutí výsledek naprosto surovým způsobem zkonzumuji. Tak, do vany a hned po ní do postele. Ještě si chvíli pouštím svoje oblíbené relaxační CD a nakonec při něm spokojeně usínám. To jsem si alespoň předtím naprosto prozíravě stačil nastavit svůj provizorní "budík".