Zimním Kokořínskem

Kokořínsko lze bez pochyby označit za turisticky velmi příjemný kraj. Toto na první pohled odvážné tvrzení mohu potvrdit výskytem zajímavého jevu - přestože během letních měsíců je zde dostatečné množství vláhy, která bez problémů zlikviduje i goretexovou obuv, v zimě se tu snad nikdy nevyskytne hluboký sníh, který by bránil chůzi a způsobil tak zákeřně smrt nevinného turisty. Nevím, čím je tento bezpochyby zajímavý úkaz způsoben, ale pravdou je, že v zimě můžete pohodlně podnikat pěší výlety v tomto krásném kraji zcela bez obav, ze si vaše drahocenné boty znečistíte blátem.

V neděli 23.1.2005 jsem se zarputile věnoval úklidu svého bytu, ale modré nebe mě přesvědčilo, že je třeba využít situace. Protože z Kralup je to na Kokořínsko, co by kamenem dohodil, vydal jsem se přes Mělník do Zakšína, z hlediska zeměpisného i politického zcela bezvýznamné, ale turisticky velmi zajímavé vesničky. Auto jsem nechal u motorestu, uchopil lyžařské hůlky a ruksáček s jídlem a foťákem a vyrazil po žluté značce směrem ke staré poustevně v pískovcových skalách, která je v turistických příručkách uváděna jako "Pustý zámek". Dle pověsti zde sídlil poustevník, který k sobě nevědomky přijal mladého "učně", jímž ale v reálu byla dovedně převlečená vesnická slečna, vyhýbající se povinnosti vdát se za muže, kterého jí vybral její otec. Vše nakonec dopadlo tak, že "pomocníka" poznal farář, který rozezleně uvedl věci na pravou míru a slečna byla nucena svůj pobyt ve skalách ukončit. O všem, co se zběhlo mezi poustevníkem a jeho "pomocníkem" během jejich většinou osamělého pobytu, pověsti pro jistotu taktně mlčí. мери кей


Cesta vede podle potoka a pak stoupá do skal. Nohy se neboří, nekloužou a v lese je velmi příjemně. Tempo chůze volím takové, abych se příliš nepotil. Zapadající slunce mě nijak nestresuje, protože v ruksáčku mám kromě nezbytné svačinky také neméně nezbytnou čelovou lampičku s modrými LED diodami, zařízení vyhlášené "světelné" firmy "Black Diamond". V nastávajícím večeru ještě potkávám několik trampů a turistů, ale potom se již ocitám v lese sám a společnost mi dělají pouze jeleni, srnci, kanci a medvědi. Na rozcestí se dám směrem k vrchu Nedvězí. Cesta klesá hlubokým údolím a pak kaňonem stoupá ke zmíněnému kopci, který jistě byl v minulosti keltským obětištěm a později možná i popravčím vrchem. Z Nedvězího je krásný rozhled, pokud je jasný vzduch. Tentokrát se severní vítr "postaral" o opravdu luxusní rozhled.


Z meteorologického hlediska přinášejí západní a severní větry do naší zemičky prakticky vždy čistý a jasný vzduch, pochopitelně pokud souběžně nepřinášejí také husté deště, nebo sněžení, což je běžným zlozvykem všech studených, teplých i okluzních front. Z vrcholu Nedvězího se chvíli rozhlédnu a pak zamířím ke stejnojmenné venici, přilepené k jeho úpatí. Při západu slunce pořizuji zajímavé fotografie a to jak památné hory Říp, tak i místní kapličky, jejíž dveře jsou s důvěrou otevřeny široké veřejnosti.


Kapličku, krásně ozářenou zimním večerním sluncem nemohu nevyfotit, to prostě jinak nejde Stejně tak i horu Říp. Co na tom, že na ní již nestojí Praotec a že kraj místo mléka a medu oplývá zejména sněhem? Mraky jsou zvláštní a slunce dodává krajině tajemný oranžový nádech. Sedím na malé lavičce před kapličkou, ve vesničce již není živé duše a slunce navozuje tajemnou atmosféru zimního večera, díky které chlad ani nevnímám.


Je ale na čase vyrazit dál a nedat supům příležitost ohlodávat mojí zmrzlou mrtvolu) Cesta vedem lesem i přes mýtiny a louky, které již začíná ozařovat Měsíc, těsně před úplňkem. Dá se říci, že večer je doslova magický. Klesám lesem do Osinalic a vysoké zasněžené smrky tajemně lemují lesní cestu, která ústí na bývalou střelnici, kam jsem i já na vojně jezdil střílet a házet ostrými granáty. Vzpomínám si na scénku, kdy nám při cvičení vzplanul místní les a při jeho hašení vyhrožoval hajný, že se vše bude řešit na okresním výboru Strany. Les, naštěstí na rozdíl od Strany přežil a nyní je navíc nádherně ozářený počínajícím úplňkem. Občas se zastavuji a vychutnávám si kouzlo večera. Z Osinalic pak vede lesní cesta zpět na rozcestí pod Nedvězím a dále k silnici, která směřuje do Zakšína. Čelovka plní svojí funkci dokonale a na silnici se mi auta zděšeně vyhýbají velikým obloukem Nakonec asi po čtyřech hodinách odemykám "svůj" služební vůz a naplněn dojmy se vracím zpět domů...


Cesta dolů vede po druhé straně Boreče, takže nebudete ochuzeni o výhledy i na opačnou stranu Středohoří, kterou jste předtím neviděli. Na dolní fotografii je ještě jednou Lovoš, tentokrát celý a i o tomto krásném vyhlídkovém "kopečku" napíšu (doufám brzy) na těchto stránkách několik zajímavostí.