Na sněžnicích krušnohorskými pláněmi

Ve čtvrtek 2.3.2006, po násilném budíčku ze strany služebního telefonu nokia 6230 vyhlížím z okna mé kralupské rezidence a s lehkým údivem zjišťuji, že oproti pochmurným předpovědím státních rosničkářů je obloha modrá jak příslovečná šmolka (což je z chemického hlediska dusičnan měďnatý). Ani chvíli neváhám, rozespalému kolegovi Jardovi telefonicky potměšile oznamuji, že dneska má bankovní systém SAP na starosti on, následně mému rozespalému bráškovi výsměšně sděluji, že do Prahy za prací jede výjimečně vlakem a pak s čerstvě zakoupenými snežnicemi a teleskopickýmí hůlkami v kufru svého služebního vozu vyrážím vstříc dobrodružství do mohutného severního pohraničního horstva, zeměpisně oficiálně zvaného Krušné hory.

Auto zaparkuji ve vesničce Unčín nad železničním mostem, kousek pod slavnou hospodou Mlýn, kterou nyní vlastní jeden můj pro jistotu nejmenovaný úhlavní nepřítel z mládí. Pokud nyní marně hledáte výše zmíněné sídlo na mapách naší relativně mladé, leč přesto světoznámé republiky, pravděpodobně nejste úspěšní a to zejména díky vaší neznalosti lokální historie jmenovaného místa. Trojměstí (spíše trojvesničí) Unčín, Bohosudov a Krupka po sametové revoluci úspěšně ovládli krupkocentristé z bývalého MNV, kteří nakonec prosadili sloučení jmenovaných městeček v jednu výslednou megapoli, která následně ovládla většinu společenského i kulturního dění v polovině severočeské uhelné pánve. Kdysi hrdí a svobodní obyvatelé Bohosudova a Unčína, jejichž status si netroufla zlikvidovat ani nechvalně proslulá bolševická vláda, jsou tak nyní nuceni ohýbat páteř pod vládou nových struktur státní úřednické nomenklatury. Abychom na chvíli odbočili od nezávazných žertů ? zkuste se svézt autem z Bohosudova do Unčína a dále na Chlumec na místním tankodromu, kde by bez poškození neprojel ani pověstný sovětský bojový stroj T-34 a pochopíte, o čem mluvím. Takže pro mé případné sněžnicové následovníky ? je třeba dojet až na konec Krupky směrem na Ústí nad Labem, u prastaré lípy odbočit vlevo, vyjet po hlavní silnici až nad železniční most a zanechat vůz prakticky kdekoli, kde vás napadne a kde nebudete bránit plynulosti silničního provozu.


Vyrážím po lesní silnici do hor, je to ta s potokem po pravé straně, není možné se splést, protože navíc je jediná absolutně neprůjezdná díky sněhovým závějím, které ovšem mé protisněžné zařízení hravě zvládá. Kus dále v lese opovrhnu rozšlapanou silnicí a pokračuji po panenském sněhu mezi stromy, na který lidská noha dosud nevkročila. Zima ještě naštěstí nepochopila, že dle kalendáře už měla teoreticky skončit a tak si užívám dostatku sněhové nadílky plnými doušky. V ostré zatáčce doprava opouštím asfaltku a pokračuji rovně po staré habartické cestě. Ta byla nejvíce využívána za války, kdy si unčínské hospodyně chodily přes pláně do Habartic k sedlákům pro potraviny bez lístků. Tato tradice po válce skončila, lístky sice zůstaly, ale hospodyně skončily v Německu a s Habarticemi naložili Rusové podobně, jako Němci s Lidicemi. První méně nápadnou odbočku míjím bez povšimnutí, na další se však dám přes potok doprava a stoupám do zprvu prudkého kopce, který se v horních partiích zvolna zmírňuje. Potok tak nechávám vlevo dole v hlubokém kaňonu a kráčím po pravé straně údolí. Sněžnice jsou prozatím výborné a přestože se hůlky občas boří až po rukojeti, nemám s chůzí žádné výraznější potíže. Nevadí mi ani zhruba deset centimetrů nového sněhu. Cestou vzhůru mě ještě připraví o sebevědomí laň, která na mě upře opovržlivý pohled a potom bez ohledu na hluboký sníh ladně odskáče neznámo kam. Nechápu, jak to vlastně dělá, ale dělá to.


Přicházím na krušnohorskou Habartickou pláň, kde jsou prastaré louky, na kterých se dosud neuchytil žádný strom a rostou tu pouze řídce rozeseté jeřabiny. Tyto typické krušnohorské stromy obdivuji, protože dokážou přežívat v naprosto nelidských podmínkách mrazivých větrů a přesto na nich na jaře znovu vyrazí zelené lístky a na podzim pak zkrášlují své okolí trsy červených bobulí. Teprve zde si plně užívám sněžnic, protože se mohu pláněmi naprosto svobodně pohybovat, kudy chci a na rozdíl od běžek k tomu nijak nepotřebuji vyjetou a upravenou stopu. Čímž neříkám, že běžky zavrhuji, ale nyní prostě potřebuji přesvědčit sám sebe o vhodnosti zvolené investice. Na pláních je krásné také to, že díky jejich pozvolnému stoupání nevidíte v prvních fázích výstupu za obzor, což navozuje čistě subjektivní dojem, že se nacházíte na pobřeží zamrzlého moře. Dobře se zde cítí především klaustrofobici, protože prostor je tu skutečně široký a nebe nad hlavou navozuje pocit dokonalé svobody.


Kráčím po rozlehlých pláních k výrazné zdejší dominantě ? dnes již bohužel rozpadlému poslednímu habartickému domu, který zde stál téměř sto let a kterému se stala osudnou až dnešní, komerčně zaměřená doba. Již za první republiky v něm měla své sídlo Finanční stráž, pak se stal součástí Habartic a po jejich zničení Rudou armádou zůstal osamocen, ale přesto využíván a to k rekreačním účelům. Jeho poslední majitel ? socialistický SSM ho po revoluci opustil a dílo zkázy dokonali vandalové, toužící po levném zdoji dřeva a kovu. Mohutný třípatrový dům, který dominoval zdejšímu obzoru desítky let, se po loňské destrukci střechy rychle mění v hromadu trosek a dle mého názoru je to obrovská škoda, ale bohužel s tím těžko něco nadělám. Největším šokem pro mě byla zpráva, že se zde chystá výstavba větrných elektráren, snad nejnesmyslnějšího zdroje energie, který zcela spolehlivě poničí typický ráz zdejších plání. Ale o tom někdy jindy.


Od habartického domu zamířím přes pláň přímo k Fojtovicím ? na začátek údolí, které vede do německého Müglitz. Cestou předcházím několik běžkařů, kterým se jejich ultraúzké lyže zařezávají do sněhu, zatímco já si kráčím pohodlně přímo za nosem. Sejdu mírným svahem do údolí, které je krásným místem pro relaxaci v létě i v zimě a přejdu po prvním mostě přes potok. Musím se smát, když vidím stopy zvířat, jak se sbíhají na mostě, aby se za ním zase rozdělily. Ani mě by se nechtělo plavat přes ledový veletok, když ho mohu pohodlně zdolat po starém kamenném mostě. Celé údolí je úžasně vysněžené, čerstvý sníh nádherně jiskří a kromě několika stop zajíců a myší zde nic nenasvědčuje existenci druhu Homo sapiens, či jeho případných mutací.


Z čistě cvičných důvodů opět zavrhuji pohodlnou cestu a šlapu přímo u potoka po hlubokém prašanu, který příjemně vrže pod žlutým plastem sněžnic. U smrkového lesa se pak vyšplhám znovu na cestu a dojdu až k hraniční závoře, která odděluje panenskou českou pustinu od úpravné německé vesničky Müglitz. Zahrádka před restaurací zeje prázdnotou , na pivo za čtyři eura se mi nechce a proto demonstrativně vytahuji termosku a zhluboka si loknu horkého čaje, ochuceného slivovicí. Vzápětí se údolím rozlehne nelidský řev postřeleného tygra z Kumáonu (Jimm Corbett, pozn. aut.), protože jsem doma při dochucování nápoje zaměnil cukr se solí. Poprvé v životě je mi dopřáno pochopit, co znamená lidové úsloví ?hodit šavli?. Lehký oběd na dokonale prázdný žaludek ale chutná znamenitě, rozhodně lépe, než předtím odporná slaná břečka, kterou právě nyní vztekle zalévám nebohou krušnohorskou vegetaci.


Po jídle obejdu po hranici východní okraj vesnice a vydám se k lesní cestě, která vede zpět na pusté, leč krásné pláně pod telnickým Adolfovem. Tady se mi ještě zdaří lehce zabloudit, protože orientace v širokém zasněženém prostoru bez význačných orientačních bodů není jednoduchá, nicméně u několika cedulí ?Pozor státní hranice? mi dojde, že je něco špatně a nakonec se mi oproti všem očekáváním zdaří nalézt výše zmíněný Adolfov, jehož nenápadné domky jsem zprvu považoval za opuštěnou ruskou střelnici. Zanechám toto sídliště rázovitého horského lidu zkušeně vlevo a přímo přes pláně se pustím směrem, kde tuším cestu ke chlumecké kapli.


V kapličce chvíli posedím, zkonzumuji poslední zbytky potravy, pak se vrátím kousek zpátky po cestě, odkud jsem přišel a odbočím vlevo dolů směrem k spadlému krmelci, který se zřetelně nachází ve ?vzorné péči? místního mysliveckého sdružení, protože jeho trosky neobsahují ani stéblo sena. Seběhnu po lesní cestě až na konec asfaltky, po které jsem dnešní cestu začínal a po ní dojdu bez dalších problémů pohodlně zpátky k autu, pouze na rozdíl od běžných návštěvníků lesa nekráčím prošlapaným prostředkem cesty, ale v nejhlubším sněhu na jejím okraji, jelikož to vyhovuje jak sněžnicím, tak mému zvrácenému vkusu pro obtížnost chůze.


Procházky po zasněžených krušnohorských pláních mohu doporučit zejména milovníkům klidu a samoty, mimo běžecké stopy totiž zaručeně nikoho nepotkáte. Nepouštějte se ale do těchto míst za špatného počasí ? zejména při mlze a větru. Tato kombinace se zde stala osudnou již mnoha zbloudilým poutníkům, například na místě zvaném ?U křížku? v Habarticích kdysi nalezl ráno po větrné bouři sedlák na zahradě svého domu tři zmrzlé lidi, kteří v noci v mlze a větru ani nezjistili, že od pomoci je dělilo posledních pět metrů. Kvalitní sněžnice a dobré hůlky začínám považovat za mimořádně příjemnou formu pohybu v zimní přírodě a jestli se splní chmurné předpovědi klimatologů o globálním oteplování, budeme zřejmě potřebovat tento druh ?dopravního prostředku? daleko více, než jsme si ochotni připustit.

">