Podzimní nálady na Kokořínsku

O Kokořínsku jsem na mých stránkách psal již více článků, tentokrát mě zlákalo krásné podzimní počasí a tak jsem se vydal do Zakšína, odkud vede pověstná žlutá cesta přes poustevnu, ukrytou vysoko ve skále. Cestou jsem pořídil značné množství velmi pěkných záběrů a později mě napadlo, že by se fotografie mohly líbit i návštěvníkům mých Oranžových stránek...

Podzim je nádherné období, zejména pokud se povede jasný a slunečný den. Sychravé a mlhavé měsíce příliš nemiluji, v tom jsme asi všichni stejní. Ale udělá li se o víkendu hezky, nikdo mě doma neudrží. Poustevna je na samém začátku skal, pokud jdete ze Zakšína po žluté. Musíte jít k pravé skále a prolézt úzkou šterbinou nahoru, kde vás čeká příjemné překvapení. Jsou zde dvě útulné "místnosti", jen jim zhotovit střechu a byteček by byl na světě Je odsud i nádherný výhled do kraje, jak vidíte z pravé horní fotografie.


Po skalách dojdete na známý vyhlídkový kopec Nedvězí, silně připomínajíc klasický popravčí vrch. Šibenice a pokřikující havrani zde již naštěstí nejsou a tak se můžeme nerušeně kochat krásnou vyhlídkou do všech světových stran, jak ostatně naznačuje (hodně zmenšená a tudíž nekvalitní) panoramatická fotka. Na potocích plave podzimní listí a lesy se barví do krásných podzimních barev. Mezitím se kontrastně vyjímají zelené smrky a borovice. Podzim poznáte nejen podle barev, ale také z hlubokého ticha, které všude kolem vládne a které nepřeruší ani ptačí zpěv. I když je poměrně teplo, energie okolo nás jsou jiné, než na jaře - všude je cítit klid, spánek a hluboká podzimní nostalgie, příroda se chystá na dlouhé měsíce spánku pod sněhem.


Z Nedvězího jsem se vydal zkratkou přes stejnojmennou vesnici a Střezivojice do Osinalic, kam jsem za časů socialistické vojny jezdíval střílet. Původní střelnice, kde se vedle vojáků vyžívali i milicionáři, je již naštěstí změněna v pastvinu a vyjížďkovou plochu pro koně, kterých se ve zdejším okolí pase vždy značné množsví zcela volně. V Osinalicích mě zastihl večer, na břehu rybníčka se krásně zrcadlil dům a po levé straně se sklánělo k západu rudé Slunce. Nad Osinalicemi mě zaujala cesta v polích, která se jakoby tajemně vynořila nad silnicí, aby vzápětí zmizela v lese.


Z Osinalického sedla byl nádherný pohled na českou národní horu Říp, ozařovanou teplými červenými slunečními paprsky. Těsně před západem Slunce jsem ještě stihl pořídit jeho obrázek za šípky, dozrávajícími na keři. Večer se snesl rychle, jak už to na podzim bývá, všude byl klid a na nebi vyšel krásný veliký měsíc. Neodpustil jsem si pořídit poslední obrázek tohoto dne. A pak už zbývalo posledních několik minut k autu, které na mě věrně čekalo u motorestu v Zakšíně...