Krušnohorská jarní běžecká padesátka

Mizerné počasí v sobotu 18.3.2006 mě nutí prostudovat podrobněji internetové stránky Českého Hydrometeorologického Ústavu. Zde kromě obecných předpovědí zkoumám i radary, družice a předpovědní mapy. Ze všech ukazatelů je patrné, že se na naše území řítí tlaková výše rychlostí proslulého expresu Pendolino a že tedy zítra snad bude lépe a dá li sv. Petr, tak i modro. Svým zrakem zamyšleně spočívám na běžkách, smutně zahálejících pod gaučem. ?No dobře, holky? , povzbuzuji prkénka, ?zítra do ?toho? tedy jdeme, počasí nepočasí...

?Tím? mám na mysli svoji standardní každoroční kultovní běžeckou padesátku po Krušných horách. Obvykle si jí dávám alespoň třikrát za zimu, letos jsem však díky novým sněžnicím běžky poněkud zanedbával. V neděli ráno tedy vařím čaj do termosky, přidávám litr a půl Aquily, v pekárně teplického Kauflandu si opatřuji svačinu a následně stáčím přední běhy mého služebního vozu směrem na Komáří Vížku v Krušných horách. Zde si za nepřítomnosti strážce placeného parkovišťátka dopřávám vydatnou snídani, pak vytahuji mé Sporteny Kombi z kufru, ponechávám na skluznicích starý fialovostříbrný Swix a vyrážím směrem na Fláje ? tedy na magistrálu Cínovec, Nové Město a přehradní nádrž Fláje, což je cesta, která je v jednom směru dlouhá úctyhodných 25 kilometrů.


Díky mlze a lehkému větru se odehrává běh na Cínovec výborně a za sebou nechávám všechny alchymisty, kteří se ráno ke své smůle pokoušeli vědecky namazat. Mé staré vosky dělají divy a každá vločka si na skluznici najde ten správný . Přes pokročilou roční dobu zde vládne tuhá zima a stopa je zledovatělá, takže běžky nádherně kloužou. Na Cínovci konečně vylézá sluníčko a rázem mění dosud dobrou stopu v trať pro vodní lyžování. Přidávám se k dalšímu běžkaři, který kupodivu hovoří česky a za neutrální společenské konverzace společně dokloužeme novou běžeckou cestou pod slunečným nebem až na pověstnou Vitišku u Bouřňáku. Zde se můj kolega odděluje a v touze po vychlazeném pivu marně buší na dveře dosud zamčeného lokálu horské chaty Mikuláška. Já neváhám a vytříbeným stylem mizím přes kopec k Novému Městu. U trafostanice přelézám silnici, nasazuji opět běžky a směřuji k chatám, které leží u cesty, vedoucí na Vrch Tří Pánů.


V novém přístřešku na třípánovém Vrchu sundávám ruksak a dopřávám si lehkou svačinku se dvěma hrnky čaje. Pak vyrážím po červené značce do údolí Flájského potoka. Cestou si vytvářím stopu v pásu, které po sobě zanechal sněžný skůtr. S rozběsněným vodním živlem raději nebojuji a po jeho levém okraji zbaběle dokloužu až k můstku, jehož ?protějšek? na předchozím místě stále ještě chybí. Po červené značce dále pokračuji přes úžasně zasněžený silniční most až ke zkratce, kterou využívají v zimě běžkaři a v létě cyklisté. Dám se doleva a projedu lesem přes potoky opět až k silnici, vedoucí na přehradu. Domazávám běžky neúčinnou kombinací vosků a s permanentně podkluzujícími skluznicemi konečně dosahuji vytouženého cíle v polovině své cesty ? zasněžené hráze vodního díla Fláje.


Flájská přehrada je impozantní dílo, které vás jistě překvapí svou mohutností ? jedná se totiž o druhou nejvyšší přehradu v Čechách. Výška hráze je 47,5 metru a délka téměř půl kilometru. Zdejší voda zásobuje mostecko i ústecko a její kvalita je velmi vysoká. Protože je koruna hráze silně zavátá, musím si dávat veliký pozor, abych nepřepadl přes zábradlí, které vyčnívá ze sněhu prakticky neznatelně a jako opora rozhodně neslouží. Běžky pokládám na sníh a smývám ze skluznic vrstvy vosků. Zastavuje se u mě mladý pár a slečna obdivuje moji ?laboratoř?. Vytahuji Swix universal klister a říkám, že to je TPZ. ?TPZ?? , ptá se důvěřivě mladá dáma? ?Jistě ? Tuba poslední záchrany? , vysvětluji s úsměvem, zatímco mažu část skluznice odporně lepivou hmotou. Rozloučíme se, já položím běžky na sníh, aby vymrzly a pro jistotu doplňuji kalorie před zpáteční cestou. Proces příjmu potravy mi radikálně uspíší čtveřice Němců, kteří přestože mají všude dostatek prostoru, se zastaví přímo za mými zády a podle svého zvyku se hlasitě rozhýkají svými sytými hovězími hlasy s charakteristickým saským přzvukem tak, že jeleni prchají s hrůzou na kilometry daleko


Swix klister dělá zázraky a já si při cestě zpět konečně naplno užívám pohodové jízdy krajinou, po mohutné vrstvě sněhu, vzduchem, který už krásně voní jarem. Problémy mám pouze při vjezdu do zastíněných partií lesa, kde se sníh okamžitě nalepí a já za sebou nechávám vyorané první jarní brázdy Úsek Fláje ? Nové Město je kromě krásné krajiny zajímavý také tím, že zde téměř nikoho nepotkáte. Mokrý sníh se sice trochu boří, ale vůbec mi to nevadí a za hodinu a půl dosahuji opět Nového Města. Odtud už cesta utíká rychleji, stopa je strojová a i když je cesta více zaplněná, po tvrdém sněhu se krásně bruslí a tak mohu bez potíží předjíždět i něco tak neforemného a neukázněného, jako jsou davy Němců, kteří ilegálně překračují zelenou hranici na mnoha místech, aby se pak ve vidině levného oběda stali postrachem všech českých běžkařů.


Němci jsou kapitola sama pro sebe a setkání s nimi je na běžeckých tratích téměř vždy nepříjemné. Projevují se zejména tím, že zásadně:
- vždy cestují ve velkých houfech.
- nikdy neuznávají jakákoli pravidla.
- pokud se zastaví, tak stojí vždy ve stopě, pijí, řvou, pohazují odpadky a neuhnou z místa, ani kdybyste je mlátili hůlkami po hlavě.
- nikdy vám neuhnou, když jedete z kopce, ale pokud upadnete, usmívají se na vás a pomáhají vám vstávat. Zejména v této fázi je těžké se ovládat
- pokud jsou vedle sebe tři, nebo čtyři stopy, zaručeně se padesátičlenná německá skupina plíži jedním směrem ve všech čtyřech, zatímco vy se brodíte v hlubokém sněhu po straně a nadáváte. Ve chvílích nejvyššího zoufalství doporučuji používat slovo ?ksindl?, většinou mu dobře rozumí a vždycky nějak zareagují. Pozor však na přesilu.
Co opravdu nechápu, je skutečnost, že východní Němci neběhají po svých luxusně upravených stopách, ale klopýtají v těch našich, zhotovených většinou svépomocí odvážnými českými průkopníky. Nenechávám si však kazit den planými úvahami a okolo čtvrté odpolední hodiny přejíždím přes turistický most, klenoucí se nad pověstnou silnicí E55. Dle fotografie je patrné, že jeho stavbu jistě nesponzoroval americký řetězec McDonald.


Posledních devět kilometrů zpět na Komáří Vížku je již otázkou zaběhané rutiny. Nejedu po magistrále, ale před začátkem lesa uhýbám doprava na tzv. Sedmihorskou silnici. Cesta se nejprve trochu zvedá, což mé unavené končetiny po jedenačtyřiceti kilometrech už špatně snášejí, ale v následném prudším klesání si přicházím na své, večerní namrzající sníh sice není ve všech partiích při plužení úplně příjemný, ale dá se zvládnout a zastávku si dopřávám až na rovince u bývalé hájovny, kde se pod sněhem konečně objevila místní studánka s vydatným pramenem pitné vody. Radostně do sebe vyklopím zhruba litr chladného přírodního moku a s nastávajícím západem slunce pořizuji poslední použitelné fotografie na beztak již přeplněnou paměťovou kartu. Auto na mě věrně čeká tam, kde jsem ho ráno zanechal a výběrčí už odešel domů, takže nikým nerušen balím běžky do prostorného kufru a plný zážitků a spokojenosti nad krásným výletem odjíždím domů.