Několik náladových fotografií z Vysokých a Západních Tater

Do slovenských Tater jezdím jíž dlouhá léta, zpočátku hlavně zásluhou svých rodičů, kteří se mnou po horách chodili v podstatě od mých tří let. Jejich podzimní krásu jsem ale objevil poměrně nedávno, v roce 1999, kdy jsem na Slovensko po dlouhé pauze opět vyrazil na zářijovou dovolenou. Jasné a teplé počasí, spolu s úžasnými barvami mě okouzlilo a tak jsem se do Vysokých i Západních Tater na přelomu září a října začal vracet pravidelně. O několik fotografií, které jsem na svých cestách těmito nádhernými horami pořídil, bych se chtěl v tomto článku rozdělit i se čtenáři Oranžových stránek...

Kdysi jsem četl velmi pěknou knížku od Václava Cibuly, jmenovala se Tatry mého srdce. Její autor nejvyšší slovenské pohoří miloval a ve své knize popisoval velmi přitažlivým stylem svá setkání s významnými místními horaly, historii Symbolického Cintorína, počátky turistiky i dávné legendy a pověsti, které se k Tatrám vztahují. Václav Cibula, podobně jako já, hledal v těchto krásných slovenských horách především klid a panenskou přírodu, objevoval jejich magická místa a pronikal do složitých duší místních lidí, kteří ačkoli neměli nikterak jednoduchý život, své hory měli rádi a především díky nim ve Vysokých i Západních Tatrách vznikly desítky kilometrů turistických chodníčků, horské chaty, tradice vysokohorských nosičů a vše další, co dělá Tatry Tatrami. Plně se ztotožňuji s názorem významného amerického biologa George Schallera, který říká, že lidé hledají v nedotčené přírodě zejména věci, které povznášejí ducha, ať je to vzrostlý les, čistá voda či letící orel. Dle jeho názoru se jedná o tzv. nehmotné duchovní hodnoty, které každý z nás potřebuje ke svému vyrovnanému a naplněnému životu. Jsou to přesně ty věci, pro které i já chodím do hor...


Miluji jasná rána, kdy vycházející slunce zlatí vrcholky hor i travnaté hřebeny. Mám rád západy slunce vysoko v horách, kdy se skály barví do červena. Zasyčení větru v kamenech, mraky hluboko pode mnou, zpěv horských potoků, ze kterých se mohu bez obav napít, výkřik kroužícího orla, pronikavé hvízdnutí sviště, tiché zapískání kamzíka, vlnění trávy oproti modrému nebi, tajemné ticho hor, hluboké noční nebe s Mléčnou dráhou nad hlavou, to všechno jsou věci, které moji duši oslovují stejně hluboce, jako duši Indiána v prérii jarní píseň táhnoucích divokých hus...


Setkání s podobně naladěnými lidmi v podzimních Tatrách jsou zvláštní. Většina z nich pozdraví upřímným "Ahoj", nebo polským "Češť", prohodíme pár slov o cíli své cesty, podáme si třeba placatici s trochou slivovice a pokračujeme každý svou cestou. Většina z nich má v očích ten zvláštní výraz, který prozradí, proč jsou vlastně tady. Řada z nich má objemné ruksaky s kadimatkami, spacími pytli a dostatkem jídla a potulují se horami dva, nebo i více dní. Přestože je táboření ve volné přírodě Tatranského Národního Parku přísně zakázáno, připadá mi, že prosté přespání v lesním přístřešku, nebo někde na horské louce se na podzim tak nějak toleruje, pokud člověk nestaví stan, nerozdělává oheň a nezasahuje necitlivě do přírodního prostředí. Správce parkoviště s vlídnýma očima mě nedoporučil zaparkovat auto u hlavní silnice přes noc, když jsem se ho ptal, jestli jej mohu nechat na parkovišti do druhého dne. Přestože vedle něj stál strážce TaNaPu, řekl mi, abych si svůj vůz raději zaparkoval u něj před hájovnou, tam, kde je zákaz vjezdu, že to bude bezpečnější. Hajnému stačilo vysvětlit, že auto bude u hájovny do druhého dne a dále se na nic neptal. Přesto to však neznamená, že vás při spaní ve volné přírodě nemůže pokutovat lesní strážce. Věřím však, že lidé, kteří mají tatranskou přírodu rádi, si vzájemně nebudou dělat problémy...


Pověstná větrná kalamita z roku 2004 zredukovala hlavně lesní porosty pod Tatrami, ale vlastního smrkového pralesa v horách se příliš nedotkla, s výjimkou užších pásů v oblasti okolo Trech Studniček pod Kriváněm a okolí Tatranské Lomnice. Viděl jsem však v Alpách podstatně horší a rozsáhlejší polomy, se kterými si časem příroda poradila. Slováci se opět ukázali, jako tradičně pilný národ, většina padlých smrků je na přístupných místech již zpracována a babičky v klasických místních šátcích a černých sukních vysazují nové stromky na každém volném prostranství pod dozorem pracovníků lesní správy. Mohu li se však dovolit subjektivně zamyslet nad možnou "vyšší" příčinou zásahu přírodního živlu, asi bych se přiklonil k určité chamtivosti, která je v celé oblasti parku vidět na každém kroku. Přestože se kvalita služeb a dopravy nijak nezlepšuje, naopak - například veřejná doprava se neustále zhoršuje a ruší se řady spojů, ceny rostou doslova geometrickou řadou. Před dvěma lety jsem zaplatil za čtyřminutovou jízdu pozemní lanovkou na Hrebienok 70 korun, nyní je to již 130 SK. Električka, lanovky, zubačka, autobusy, parkoviště, to všechno zatíží vaši peněženku neuvěřitelnými částkami, které jsou mnohonásobně vyšší, než za srovnatelné služby například v Rakousku. Přitom se turista bez auta paradoxně vůbec nemá šanci dostat ze Štrbského Plesa do oblasti Západních Tater, tedy Trech Studniček, Podbanského a Pribyliny jinak, než prvním autobusem v půl druhé odpoledne. Pokud ovšem nevyužije služeb předraženého taxiku. Milióny, které denně turisté zaplatí, však nejsou nikde vidět. Možná právě zde je třeba hledat možný důvod přírodní katastrofy, která před dvěma lety tak ničivě zasáhla výkladní skříň Slovenska...


Toulky podzimními Tatrami jsou zážitkem, který je potřeba prožít, aby jej člověk pochopil, ale přesto se domnívám, že několik fotografií naznačí, s jakou atmosférou se zde můžete setkat. Ačkoli na svých stránkách řeším problémy s dostatkem volného prostoru, ponechal jsem tentokrát obrázky větší. Pokud byste o některý z nich měli zájem, stačí mi poslat email a já vám jej pošlu v originální velikosti 2MB.