Přírodní park Úpor

Když je ráno na teploměru mínus šestnáct a na horách má foukat, na běžky se člověku nechce Doma to znám a morčata si od páníčka ráda odpočinou. U soutoku Labe s Vltavou se nachází přírodní park Úpor, konečně jsem se tedy vydal ho trochu prozkoumat. V létě a na podzim jsem jím mnohokrát projel na člunu po Vltavě, nyní nastal čas podívat se hlouběji do nitra lužních lesů.

Auto nechávám v pověstných Zálezlicích, které v roce 2001 smetla rozdivočelá Vltava a vyrážím pěšky, podél potrubního mostu k řece. Přelézám mohutnou protipovodňovou hráz, která je opravdu projektována proti tisícileté vodě a potom už vede cesta po rovině. U Vltavy zahýbám doprava a po promrzlém břehu se vydávám k lužnímu lesu, jehož silueta se rýsuje v dáli po proudu řeky. Na kraji hvozdu se pobavím cedulkou s informací, že vstupuji do přísně chráněné rezervace, ve které je pohyb náhodných vetřelců povolen pouze na vyznačených cestách. To je sice hezké, ale vyznačená cesta není v lese ani jedna Zato je tam hodně stop od aut, traktorů a moru dnešní doby - čtyřkolek. Přesto však po celou dobu pobytu v přírodě nepotkávám ani jeden dopravní prostředek, což mě ovšem potěšilo.

Původní plán, dojít až k Mělníku po břehu Vltavy, se mi nakonec vcelku podařil, okraj lesa není sice schůdný úplně bez komplikací, ale pevné boty a dobré oblečení dělají příslovečné divy, stejně jako svačina s termoskou, plnou horkého grogu v ruksaku na zádech V létě to ale nezkoušejte, protože lužní lesy jsou plné klíšťat, zimní období je mnohem bezpečnější a borelióza není nic moc!

Před Mělníkem přicházím na místo, kde jsem měl začátkem listopadu velmi zajímavé setkání s divokými prasaty. Zatímco mě unášel říční proud, napochodovalo do vody osmnáct kanců, jako hory a začali přeplavávat řeku přesně v trajektorii mého nafukovacího kajaku. Naštěstí se i prasata řídí Archimédovými zákony, takže kanec, ponořený do kapaliny, především vytlačuje objem tekutiny o stejném objemu, jaký má on sám a nemá tak čas párat na kusy nebohého turistu, který jeho tlupě nechtěně zkříží cestu. Přesto jsem si vysloužil pohrdavé chrochtnutí vedoucí bachyně, která elegantně obkroužila předek mého člunu, načež celá smečka zmizela na protějším břehu. I dneska potkávám divoká prasata, ale nejeví žádné známky nepřátelství, ani strachu ze člověka.

U Mělníka se vynořuji z lesa a dojdu až na špičku břehu, u kterého šumí labské ledové kry, praskající v teplejší Vtavě. Mělnický zámek je sice v mlhách, ale soutok si vyfotit prostě musím, i když pouze mobilem, foťák jsem do mrazu netahal. Pak pokračuji asi kilometr a půl po labském břehu, odkud pak opět odbočím do hloubi lužního lesa. V něm nacházím starou hájovnu, evidentně přes léto osídlenou bezdomovci. Je škoda, že se tak krásná stavba nechává chátrat, ale taková je už dnešní doba, nikdo si neváží lidské práce, která tu kdysi vytvořila hezký dům na krásném místě. Z hájovny vede cesta přes pole až k bývalému statku Úpor, který je rovněž zasažen rozkladnými procesy a zvolna padá náhodnému návštěvníku na hlavu. Ve stáji mě překvapí rozlehlost vnitřních prostor, které připomínají zámeckou chodbu. Jak by tu muselo být krásně, kdyby statek někdo zachránil a rekonstruoval.

Od statku už vede přímá polní cesta zpět do Zálezlic, kde opět přecházím přes masivní protipovodňové náspy. Zbývá nastartovat vůz a vrátit se zpět do vyhřátého domova, k pištící a škemrající morčecí smečce, která předstírá, že už dva týdny nedostala pořádně najíst. S tím se ovšem počítalo a tak jsem v Tescu zakoupil kytici kopru, která mi vysloužila vděčné bublání a pískot čtyřech hladových slečen

PP Úpor je moc pěkný výlet, který mohu jedině doporučit, ale vezměte si pořádné boty a malé děti nechte raději doma. Přestože je celá lokalita v rovině, terén je většinou složitější, plný děr, křoví a popadaných stromů. Lze se jim ovšem vyhnout kličkováním v lese. Mrazivé období vám umožní projít prakticky kdekoli, bez ohledu na bažiny, louže a měkká, vlhká místa. Středočeši a Pražáci mají kousek za domem kousek přírody, který určitě stojí za návštěvu!