Chorvatsko - první ponor

Potápění je velmi zajímavý sport, ale vzhledem ke skutečnosti, že mé plavání připomíná spíše boj o život, jsem ho dlouhá léta z bezpečnostních důvodů ignoroval. Z kamaráda, který mě letos do Chorvatska doprovázel, se však vyklubal potápěč a tak když k mému úžasu ráno po příjezdu vybaloval z tašky kompletní neoprénovou výstroj, automatiku a žaket, vzbudil ve mě touhu po poznání tajemných podmořských světů.

Dostalo se mi příslibu, že kousek od nás je česká potápěcí základna a že mě možná instruktor vezme dolů. Prozatím jsem tedy trénoval ponory se šnorchlem, brýlemi a ploutemi a důvěrou očekával věci příští. Pak přišel ten den a my vyjeli do vesničky Dingać. Poté, co se mi zdařilo přežít dva metry široké serpentiny v prudké stráni, věděl jsem, že teď už přežiji všechno a tak když se mě sympatický instruktor zeptal, jestli nechci pod vodu, s radostným očekáváním jsem mu přikývl.


Kámoš mě tedy navlékl do neoprénu a připravil mi žaket s tlakovou lahví. Žaket je jakási vesta, která drží láhev a navíc se dá pomocí tlačítek nafukovat či odpouštět, dle momentální potřeby. Silně zpocený jsem se odebral ve vodotěsném neoprénovém obleku k moři, abych si vyzkoušel zatěžovací opasek. Položil jsem se na pětimetrovou hloubku u útesu a byl mi podán šestikilový olověný pás. Ještě než jsem se začal otočený hlavou dolů topit, zaslechl jsem jsem větu "Zkus, jestli jseš správně vyváženej". Drápajíce po stěnách útesu, konečně jsem se mohl zhluboka nadechnout a opasek se mi kupodivu podařilo udržet v ruce. "Je dobrej?" zeptal se mě starostlivě kamarád. "Jasně", odpověděl jsem, ztěžka dýchajíc, "je skvělej". "Super", zahlaholil přicházející instruktor, "tak to na sebe navlíkni a jdeme na to".


Oblékl jsem si těžký opasek a přátelé mi navlékli žaket s bombou, vážící třicet kilo. Připadal jsem si jako těžkooděnec z křižácké jízdy, ovšem křižáci se tehdy určitě dobrovolně netopili v moři. S plně nafouknutým žaketem jsem se opatrně posadil na schody a pak vyplaval na pětimetrovou hloubku. "Plivnout do brýlí, rozetřít a vypláchnout", zazněl pokyn ze břehu. Instruktor si mě zběžně prohlédl, domluvili jsme si dorozumívací znamení a pak mě kázal nasadit brýle a zakousnout se do náústku dýchací trubice. "Tak co mladej, jdeme dolů?" zeptal se mě radostně. S hrůzou v očích, naštěstí schovaných za brýlemi jsem přikývl. Můj průvodce si tedy podal naše ovládací hadice, uchopil je do ruky a stiskl tlačítka. Během vteřiny jsme zvolna zmizeli pod hladinou.


Zpočátku jsem dýchal hodně křečovitě, ale za chvíli jsem si zvykl. S každým metrem dolů bylo potřeba vyrovnávat tlak v uších, podobně jako když sjíždíte s hor, nebo klesáte v letadle. V neoprénu bylo teplo, dýchání fungovalo lehce a bez problémů a po několika minutách už jsem si připadal pod vodou jako doma. Instruktor se mě pomocí posunků dotázal, jestli jsem v pohodě a pak mi naznačil, abych zalehl před menším otvorem do skály. Zvědavě jsem pozoroval, co se bude dít. Můj průvodce poklepal rukojetí nože na okraj díry a ta se náhle celá zadláždila plochými kameny. Potápěč je začal pracně odebírat a nakonec se vyvalil oblak černého inkoustu. Začalo mi svítat, že se jedná o chobotnici. Nakonec došlo k přetahování a po chvilce zápasu byl bezmocný hlavonožec vytažen na denní, vlastně mořské světlo. Měla nádherné oči a ihned se chapadly přisála k neoprénu. Po chvilce pozorovnání jsme ji vrátili zpět do otvoru a můj společník jí láskyplně podával obranné kameny. Chobotnice si je vztekle odebírala a ihned s nimi opět zadláždila vchod, předtím na nás ovšem ještě nezapoměla vychrlit oblak inkoustové barvy.


Chvíli jsme se ještě pohybovali po dně a asi po půl hodině jsme se s malými vyrovnávacími přestávkami vynořili. "Pro začátek to stačí", prohlásil instruktor a já se s pocitem výborného zážitku vyškrábal zpět na břeh, kde jsem přenechal polovinu vydýchané lahve kamarádce, která si ponoření rovněž vyzkoušela. Večer jsme ještě všichni poseděli na terase nad mořem a probrali veškeré zážitky. Druhý den jsem se rozhodl provést ještě jeden ponor, tentokrát již na plnou dobu, tedy než vydýchám plnou tlakovou láhev. Opět jsme na sebe navlékli neoprény, žakety a lahve a ještě předtím jsme si vypůjčili vodotěsný digitální fotoaparát. "Ponořit se a počkej na mě na dně, já Ti udělám fotku a zase ho vrátím nahoru", zazněly instrukce a tak začaly mé pokusy o vypuštění žaketu. Manipulace s tlačítkem, trochu to zasyčelo, otočit hlavou dolů a po krátkém boji s ploutvemi mě to zase vrátilo na hladinu. "Co děláš, vole?" ozvalo se pobaveně ze břehu, "prostě zvedni tu hadici nad hlavu a zmáčkni knoflík". Stiskl jsem tedy tlačítko a zvedl hadici. Ozvalo se zasyčení a já klesl ke dnu jak kámen. Nejdříve bylo nutné vyrovnat prudkou změnu tlaku v uších a pak teprve jsem se vyvážil pomocí vzduchu, napouštěného pomalu do žaketu. Když ke mě připlaval pod vodou instruktor se dvěma dalšími potápěči, bylo už všechno v pořádku a mohli jsme se vydat s foťákem do tajemného šera jadranského dna.


Nejdříve jsme si zablbnuli - stavěli jsme se do řady a pózovali fotografovi, pak začal průzkum dna a přilehlého okolí. Chobotnici jsme dneska už nechali v klidu a tak jsem se kochal hejny ryb, vlněním mořské trávy a nádhernými barevnými útesy, na kterých rostly škeble a byly přilepeny ježovky. Instruktor mě upozorňoval na nejrůznější živočichy a určitě to pro něj byla nuda, protože okolí jeho základny znal zpaměti. Potkali jsme také nebezpečného perutýnka, který nemá klasické ostny, ale ostrou a jedovatou hřbetní ploutev. Naštěstí není útočný a jakmile nás zahlédl, ihned líně odplaval z naší blízkosti. Po této zkušenosti jsem už raději neprohledával rukama trávu. Pohladit nějakou jedovatou potvůrku po zádech se mi rozhodně nechtělo.


Nejvděčnějším objektem ke zkoumání jsou bezpochyby hvězdice. Neutíkají, jsou krásně barevné, bez problémů ji uchopíte do ruky a nehrozí vám žádné nebezpečí. Při zkoumání hvězdice jsem ale nezapomínal na kontrolu tlaku v láhvi. Představa, že se drásám zpět na hladinu bez vzduchu a bez možnosti natlakovat žaket ve mě nevzbuzovala žádné kladné emoce)


V jednu chvíli mě překvapil kamarád Broněk, který se na nás přišel podívat jenom s brýlemi a šnorchlem. S ploutvemi se byl schopen potopit až do dvacetimetrové hloubky, což si ověřil automatickým hloubkoměrem se záznamem. Ovšem přiznával, že při vynořování se už opravdu těšil na úlevný nádech na hladině.


Na dně jsou také zajímavé jeskyňky a škvíry, kterými je možné proplouvat. Petr (můj průvodce) se mi náhle ztratil a já nebyl schopen ho najít, než jsem si všiml malých bublinek, které vystupovaly z mořského dna. Teprve pak jsem si všiml jeskyně, ve které seděl a s baterkou oslňoval nějakou zděšenou chobotničku. Když už mi téměř docházel vzduch, donutil mě ještě proplout dlouhou a úzkou jeskyní, která se navíc zatáčela a proto v ní nebylo vidět na konec. Sice klaustrofobií netrpím, ale když jsem se prodíral úzkou chodbičkou, automatika drhla o stěny a ručička tlakoměru byla téměř na nule, opravdu jsem se už těšil na hladinu.


Cestou jsme ještě potkali jedovatého mořského červa. Naštěstí je výrazně oranžově zbarven, takže varuje svým vzhledem na dálku. Má jedovaté ostny a Petr jej vynesl na noži k hladině, aby jsme si mohli udělat obrázek, protože baterie ve vodotěsném foťáku došly již před půl hodinou. Nejpracnější bylo vylézt s těžkou výstrojí po hodině stavu beztíže zpět na břeh. Schody pekelně klouzaly a i když jsem si sundal pod vodou ploutve, moc dobře mi to nešlo. Potápění si mě ale plně získalo a tak pokud bude dostatek prostředků, rád bych do příští dovolené absolvoval kurs a získal odpovídající oprávnění, abych nemusel svými ponory zatěžovat instruktora. I když mým hlavním sportem zůstává létání, potápění mohu všem jen doporučit. Pohled na mořský svět, kdy vás nehoní nedostatek vzduchu, je naprosto nezapomenutelný.