Vysoké Tatry 1999 strana 3

4.9.1999 - Slavkovský štít

  o půl páté posloucháme pravidelné drncání kol expresní lokálky firmy ŽSR, blížícího se závratnou, zhruba šedesátikilometrovou rychlostí k Tatranské Štrbě, odkud opět klasicky pokračujeme zubačkou a pak električkou do Starého Smokovce. Nad stanicí lanovky (kterou čistě z cenových důvodů pohrdavě míjíme) si přečteme na ukazateli délku cesty - 5,5 hodiny. Je půl šesté a bráška se smíchem říká: "Tak dobře, v půl deváté jsme tam, ať nežeru". Ponechávám to raději bez komentáře a rychle stoupáme podél lanovky na Hrebienok. Tady se podívám na sjezdovku se sklonem připomínajícím střechu kostela:

"Micku, střihneme to nahoru tady a ušetříme hodinu cesty". "Neblbni vole, je to přísně zakázaný, uvidí nás tady celý Hrebienok a nahoře už budou čekat ochranári". "Dobře cíťo, jdi si po cestě a já půjdu tady". To rozhodlo a tak vyrážíme vzhůru po neuvěřitelně strmé sjezdovce. Za půl hodinky mizíme v husté kosodřevině nahoře a cesta už je na dosah. Dokázali jsme to, nikdo nás neviděl. Na první hraně nad Studenou dolinou pořizuji obrázek Lomnického štítu. Je krásně ozářený ranním Sluncem a ty skály jsou pro fotografa velice lákavé. Po dvaceti minutách cesty náhle vidíme vzadu na kameni stát kamzíka. I když je to takhle na dálku prakticky beznadějné, fotím. Chtělo by to ale zoom a ten já bohužel nemám. Pak se nám podaří zabloudit do suťoviska, když přejdeme bez povšimnutí ostrý záhyb cesty. Po chvíli zjistíme problém, ale už se nám nechce vracet a tak hopsáme po kamení, lezeme přes trávu a nakonec jsme na cestě podstatně výš, než bychom vůbec čekali. "No to bylo dobrý, pro příště si to budeme pamatovat" říkám se smíchem a přelézáme sedlo za prvním klamným vrcholem (budou ještě tři).


Počasí se horší a pohybujeme se prakticky neustále ve studeném větru a mracích. V této povětrnostní situaci přicházíme na vrchol a je neuvěřitelných 8 hodin a dvanáct minut. "To jsme tedy opravdu dobrý, tomu bych nikdy nevěřil". Ukrýváme se za skálou před větrem a zahájíme spokojené ztenčování stavu zásob (po tom nepochopitelném výkonu jsme si "malou" svačinku myslím zasloužili). Obrázek mé maličkosti nad hlubinou pořídil ten můj šikula svým Olympusem. Za těmi kameny bylo jakž takž snesitelně, ale na cestě dolů se do nás opře vítr naplno. Aby legraci nebyl konec, o kousek níž potkáváme jakéhosi nadšence v kraťasech a mikině, bez ruksaku a dalších věcí. "Hm, sebevrazi ještě nevymřeli" směje se promrzlý brácha a já mu přizvukuji spokojeně zabalený do péřovky. Teprve nad druhým výhledem do Studené doliny se trochu otepluje a vyjasňuje. Kdyby uměl ten můj mladší šmudla trochu fotit, byla by vidět pod mýma nohama neskutečná hloubka, ale bohužel - je to s ním slabší. Po návratu na Štrbské Pleso ještě zvěčňuji naší zubačku A také přímo pleso se skokanským můstkem. Popisovat zbytek večera asi nemá valný smysl, všechny probíhají víceméně stejným způsobem. Pouze jsme si "naprosto výjimečně" odskočili na pivo po našem výkonu, kdy jsme se do doby určené k výstupu bohatě vešli i se sestupem.

5. - 6. 9.1999 - Noc na Kriváni

  ráška vstával dneska brzo a vyrážel myslím někam směrem k hlavní magistrále vedoucí od Štrbského plesa do Lomnice. Já jsem si naopak kupodivu trošku přispal a pojedu vlakem po desáté hodině - mám v úmyslu realizovat svůj dlouholetý sen, kterým je nocleh na vrcholu národní slovenské hory Kriváni. Tento nádherný vrchol na předělu Západních a Vysokých Tater mě láká přes dvanáct let, kdy jsme se na něm společně s jedním mým dobrým přítelem dohodli, že tu strávíme noc. No, je to na mě, protože Radkův osud byl bohužel poněkud nečekaný... S rozmyslem balím batoh vším potřebným - péřový spacák, obě kadimatky, pláštěnky, péřovku, čelenku, rukavice, knížku, dostatek vody a jídla na dva dny, foťák, náhradní film, telefon, vlněný svetr a šusťákové kalhoty. "No nazdar, to je ale tíha" pomyslím si, když si dávám celý náklad na ramena. Pomalu kráčím na vlak, dneska nepospíchám - do večera je dost času.


V zubačce se dávám do posunkové komunikace se dvěma Němci, kteří uznale oceňují můj sebevražedný úmysl. Autobus ze Štrbského jel po půl jedenácté a tak vystupuji na Trech Studničkách ještě před jedenáctou hodinou. Pomalu projdu okolo hájovny a před vstupem do lesa si ještě dám lehký oběd. Modré nebe je úplně vymetené a vítr nefouká žádný. V krásném letním dopoledni se tu příjemně sedí a tak si ještě chvíli jen tak odpočívám. Pak konečně hodím na záda ruksak a vyrážím lesní cestou vzhůru. Procházím okolo cedule s omluvou Tatranského parku za sníženou kvalitu cesty, což mým pohorkám nikterak nevadí a tak se mohu nerušeně kochat krásnou přírodou. Vysoký smrkový les je opravdu krásný, cesta příjemně ubíhá a za chvíli už stromy řídnou a snižují výšku. Na nejbližší louce pořizuji první záběr své dnešní "ložnice".


Je to krásné, nikam nespěchat, plně si užívat nádherného počasí, volnosti a přírody okolo. Naprosto ideální podmínky pro můj šílený plán, lepší už být ani nemohly. Je vidět, že mi všechno přeje. Než skončí porost kosodřeviny, fotím si Západní Tatry. Jsou to jejich typické, trávou porostlé oblé hřebenovky, po kterých se chodí jak po koberci. Cesta stoupá pořád výš a je docela slušně frekventovaná - potkávám skupiny turistů pospíchající nahoru i dolů a musím se jejich spěchu smát. Blížím se pomalu k údolí, ve kterém vždycky bývala voda, snímek vpravo nahoře je asi půl kilometru před ním.


"A vida, je tu voda, i když je to spíš jenom potůček" pomyslím si šťastně a doplňuji zásoby v lahvích i v sobě. Pohodlně se usadím u pramínku bublajícího pod kameny, upíjím a jenom pozoruji okolí. Je mi opravdu fajn, i když bych tu měl rád s sebou někoho, s kým bych se mohl o všechnu tuhle krásu podělit. Opět si hodím na záda batoh a pokračuji k hřebenu. Tady se proud turistů zdvojí o ty, kteří přicházejí od Štrbského plesa, ale nevadí, dneska mi nemůže nic zkazit náladu. Cítím se být nad všechno nějak povznesený. Proti mně kráčí český turista, který se po pohledu na můj ruksak směje a říká: "Neblbni, vždyť tam není žádná hospoda, tam Tě nikdo neubytuje". "Cha cha, hospodu mám komplet na zádech, bambulo", odpovědí jsou jen udiveně vytřeštěné oči. Trojice mladých Slováků, šlapajících za mnou se nedůvěřivě vyptává, jestli to myslím vážně. "Veď to móže byť naozaj nebezpečné, čo keby prišla v noci búrka, čo těraz?". "Jó hoši, prostě to musí vyjít, teď, nebo nikdy" říkám odhodlaně, ale ve skrytu duše doutná jiskřička obav, co kdyby... Ale ne, vyjde to, žádné průšvihy přitahované strachem. Nikdy jsem se v přírodě ničeho nebál, ani když jsem tenkrát potkal večer v říjnu toho medvěda v opuštěném závěru Koprové doliny, tak proč by to nemělo vyjít zrovna dneska. Dál stoupáme ve čtyřech a oni stále vyzvídají, co mně to napadlo. "Tak, nevím, mám prostě chuť to jednou zkusit" (pravé důvody by jste stejně nepochopili, chalani). O kousek dále mně v sedle zlákalo k fotce Zelené Kriváňské pleso.


Přicházíme pod plotny, po kterých je třeba vylézt na vrchol a které jsou za tmy nepřekonatelnou překážkou. Některá místa jsou pořádně akční a u modré značky mi občas připadá, že ji musel malovat buď šílenec, nebo kamzík. No nevadí, boty mám dobré a za dvacet minut se už můžu těšit z nádherného rozhledu z vrcholu. Přejdu až na druhý konec a posadím se na kadimatku tak, aby na mně nebylo příliš vidět. Čím méně lidí pochopí můj úmysl, tím lépe. Nestojím o drahou cestu záchranným vrtulníkem Horské služby. Dívám se do údolí a na okolní kopce, občas čtu "Hovory s Bohem" a hlavně relaxuji.Je půl čtvrté a je úplně neuvěřitelné, kolik je tu ještě takhle pozdě lidí. Odchází ti tři Slováci, kteří o mně vědí. Přichází ke mně a loučí se s přáním šťastného konce. "Kluci, děkuju - to zahřeje". Svačím a Slunce se pomalu přemísťuje k západu. Po šesté hodině odchází poslední lidé a úplně největší opozdilec mizí nad Grúnikem po čtvrt na osm.


Slunce klesá k zubatému obzoru a pomalu barví mraky na Západě do červena. Obloha je krásně jasná a občas na ní pluje drobná výšková řasa, nebo beránek. Dívám se dolů do kraje, kde začínají pomalu vyskakovat první světla, na okolní štíty ozářené rudým Sluncem. Je úplný večerní klid, kolem vrcholu krouží dva krkavci a jsou ze mě evidentně překvapení, většinou to tady v tuto dobu patří jenom jim. Slunce se znovu vynořilo ze spodní základny mraků a ty byly na tom večerním nebi vážně moc pěkné. Sedím vedle kamenného mužíka, dívám se na tu neskutečnou přírodní krásu a přemýšlím o všem, co mně v poslední době potkalo. Hlavně letošní rok byl asi zatím mým nejlepším vůbec za celý život. Radikální změny koncem roku minulého, láska, která přišla začátkem ledna a zase se za dva měsíce ztratila, ale změnila mně asi přitom na celý život, výrazné pokroky ve všech oblastech, určitá duchovní poznání, nové zkušenosti, dobrá práce, vymizení většiny mých obav a vůbec všechno - připadá mi to všechno jako zázrak. Asi jsem ještě nikdy nežil tak naplno, jako letos. A teď jsem tady a kromě obsluhy lanovky na Lomnickém štítu jsem asi nejvýš v okruhu stovek kilometrů okolo. Slunce už zapadlo, nebe tmavne a cesta dolů se pomalu uzavírá. Ještě tak deset minut a je definitivně rozhodnuto - teď už bych přes ty plotny ve zdraví nepřelezl. Nebe tmavne a vyskakují na něm mezi rudými řasami první hvězdy. Zvedám se, protože už mně z doliny nikdo neuvidí a jdu si hledat vhodné místo pro bivak. Po chvilce hledím zálibně na malou plošinku přímo na vrcholu, trochu mi na ní vadí pouze to, že je ukončená rovnou hranou, za kterou je zhruba sedmdesátimetrová hlubina.


No nic, musím na ní narovnat nějaké kameny proti případnému pádu. Asi by to bylo poslední převalení na bok v životě. Zkřehlýma rukama rozebírám kamenného mužíka (ať mi to horští duchové odpustí, zítra ho zase postavím) a v houstnoucím šeru na pozadí krásně rudé oblohy rovnám kameny do nízké ohrádky. Pak ještě vykopat botou nejšpičatější kameny zespodu, natáhnout obě kadimatky, rozbalit spacák a přikrýt ho pláštěnkou. Házím zbylé věci zpět do ruksaku a stavím si ho za hlavu. Pokrývám ho igelitem proti rose (to je blbost, ráno bude hluboko pod nulou) a navlékám na sebe péřovku a teplé kalhoty. Začíná pěkně přituhovat, ale naštěstí nefouká. Sedím na spacáku a vůbec se mi ještě dovnitř nechce, pozoruji nádherně zbarvené nebe se spoustou jiskřících hvězdiček a je mi moc dobře, akorát ta samota... "Kdyby tak tady byla ještě nějaká spřízněná duše" povzdechnu si v duchu a pošlu zprávu z mobilu kolegovi horolezci do Kralup. Vzápětí dostávám od něj podobnou - tráví noc na vrcholu v rumunských Alpách. "Je to dobrý, cvoci ještě nevymřeli" pomyslím si radostně a vzápětí zvoní telefon. "A jéje, naši, tak to radši teď ne" a předstírám, že ho neslyším. Zavolám jim až ráno, jinak by asi strachy umřeli.


Odskočím si opatrně kousek pod vrcholek, pak sundám péřovku a dávám ji pod hlavu, zalehnu do "postele" a zatáhnu šňůry spacáku do mumie okolo hlavy. Za chvíli je mi příjemné teplo a otvorem ještě pozoruji milióny hvězd přímo nad mým obličejem, než se mi povede usnout. Hora vyzařuje obrovskou energii a já začínám pomalu chápat, proč jsem tady. To bude iniciace s mohutným účinkem. V půl jedné mně probudí řev. S leknutím se zvednu a pak mi dojde, že to je říjící jelen hluboko dole v Koprové dolině. Jeho projev je tak silný, že bezpečně přehlušuje i šumění potoka. Prvotní myšlenku na medvěda můžu s klidem zamítnout - proč by se ten blešoun měl drápat tak vysoko nahoru?


Spokojeně zase usnu a probouzím se po půl třetí, kdy začíná foukat ostrý vítr a silně se ochlazuje. Přitahuji šňůry okolo obličeje a okouzleně pozoruji Mléčnou dráhu, klenoucí se mi přímo nad hlavou. Ještě nikdy jsem ji asi neviděl takhle čistou a jasnou. Vítr se opírá do boku pytle, ale ten je absolutně teplý a spolehlivý. Poslouchám šumění potoka hluboko v dolině a hvízdání vzduchu mezi kameny, až mně zase přemůže spánek. Oči otevírám pak až po půl šesté, kdy se nebe na východě barví krásným zlatým světlem. Ze tmy se vynořují okolní vrcholky a pomalu svítá. Za Lomnickým štítem už září první paprsky Slunce. V desetistupňovém mrazu vylézám ven a rychle si oblékám péřovku.


Vyndám z pytle láhev se zahřátou vodou a vypiju ji, ostatní láhve v ruksaku zmrzly na kost. Zvěčňuji svůj bivak a pak balím spací potřeby. Pohled na stín Kriváně ve tvaru dokonalé pyramidy, který se odrážel v ranních mlhách mně konečně vysvětlil, proč jsem tady vlastně spal. Strávil jsem totiž noc v mohutném proudu telurické energie a navíc blíže k nebi. Stojím tiše v mrazivém větru na vrcholu a užasle se dívám na tu podívanou. Myslím, že jsem si také uspořádal spoustu potřebných věcí a mám v mnoha oblastech jasno. Také mám naprosto jasno v tom, že pokud tady zůstanu ještě pět minut, tak zaručeně zmrznu. Tak honem bundu do ruksaku, lehkou větrovku a potom už slézám po namrzlých plotnách (jsou ve stínu ranního Slunce). Vzduch nádherně voní a boty pekelně kloužou. Obrázek je sice rozmazaný, ale "cesta" je na něm trochu vidět.


Za deset minut potkávám na suťovisku stádo kamzíků - nenuceně přechází okolo mě a já ani nedýchám, abych je nepoplašil. Bohužel jsem nestihl pořídit obrázek, než bych ten bágl sundal... Asi po půl osmé se setkám nad Jamským plesem s nějakým mladým Slovákem: "Do boha a já myslel, že tam budu prvý, ty jsi prespal hore, nie?". "No to víš, my Češi...". "Do boha, dobre dojdi a maj sa". Na magistrále v lese potkávám ty dva Němce ze včerejší zubačky. Spokojeně se na ně směju a oni mají oči navrch hlavy, asi mi včera moc nevěřili. Po chvíli lámané němčiny pokračuji ke Štrbskému plesu. Na něm také pořizuji poslední dnešní snímek zatím nejvyšší "ložnice", v jaké jsem kdy spal. Pak jsem si nakoupil a půl dne trávil na procházkách okolo plesa - je krásné počasí a škoda chodit domů. Večer proběhlo sušení výstroje a běžné přípravy na další den. Čeká mně asi nejdelší trasa letošní dovolené.

7.9.1999 - Bielovodská dolina a Východná Vysoká

  rácha jede v půl čtvrté se mnou a půjde mi prý naproti na Východnou Vysokou. Já hodlám na tomto krásném vrcholku skončit dneska také, ale z Bielovodské doliny - to je bezpečně nejkrásnější tůra ve Vysokých Tatrách s výhledem na Belianske. Přes velmi brzký odjezd ze Štrby mi ve Smokovci ujel autobus o dvě minuty a tak musím čekat hodinu na další. Po jeho příjezdu se k němu ženu v čele záhadných, polsky povykujících individuí s ohromnými bágly na zádech."Tak to teda ne frajeři, nebudu hodinu stát" myslím si vztekle a závod vyhrávám. Příplatek za ruksak a už si spokojeně zabírám protekční místo u pravého okna, kde perfektně uvidím na Belanky. Nezklamaly mě, počasí přímo ukázkové a po hodině drkocání vystupuji na Lysé Polaně. Před celnicí zatočím doleva a ostrým tempem kráčím Bielovodskou dolinou podle hraničního potoka. Po chvilce chůze se doberu pěkné vyhlídkové mýtinky, nad kterou se vypínají vápencové stěny Belianských Tatier.


Tak, foťák zpátky na místo a pokračuji po loukách širokou cestou stále blíž ke strmým štítům a lesu, do kterého se vzápětí vnořím. Cesta vede po dřevěných mostech a pak začíná mírně stoupat. Nešetřím silami, mám jich letos nadbytek a tak radostně upaluji vzhůru za průběžného kochání se okolními přírodními krásami. Ve vyšších partiích doliny mě zláká pohled na vápencové skály vysoko nad cestou. Belanky nad dolinou jsou neodolatelné a tak nevidím nejmenšího důvodu, proč bych jim měl s foťákem odolávat a to ještě ke všemu v tak nádherném dni. Výše v lese mně zaujal potůček, který sice vypadá na té fotce jako cesta, ale věřte mi, že není suchou nohou příliš schůdná. Nad horní hranicí lesa se cesta zatáčí a otevře opravdu pěkný pohled na skalní práh pod plesem. Protože tu cestu s jeřabinami a horami vzadu prostě mít musím, no ne?


Vodopád zatím na této fotografii vidět není, nechám si jej na později a provedu to z větší blízkosti. Cesta se po výstupu nad skalní práh s krásným čistým plesem klikatí směrem k sedlu přes ostrý svah s mohutnými balvany. Nebe se začíná od jihozápadu pomalu zatahovat, ale tady je pořád krásně. Teprve ve stoupání pod Východnou Vysokou už přicházejí první mraky i sem. To mi ale nebrání v tom, abych si udělal obrázek závěru Bielovodské doliny i s malými horskými plesy. Potom už stoupám po řetězech na vrchol Východné Vysoké úzkou a strmou stezkou, z naší strany se honí mraky a z Polska je dosud hezky. Za půl hodiny jsem nahoře, přeci jenom je ta cesta dlouhou dolinou trochu vyčerpávající. Poslední obrázek dnešního dne je směrem do Polska na pleso s turistickou chatou. Pak už jsem dále sestupoval v mlze na Velické pleso a odtud magistrálou do Tatranské Polianky. Cestou lesem jsem běžel, abych stihl vlak.


O kousek níže jsem znejistěl skupinku turistů, která mi nahrála svým dotazem, kam tak rychle - "To pochopíte, až uvidíte, co běží za mnou". Pak už jsem sám nebyl... V nižších partiích lesa se mraky zvedly a tak alespoň v závěru mé cesty bylo zase trochu vidět na okolní skály. Električka jela po dvaceti minutách čekání a na Štrbském plese už bylo zase krásně modré nebe. Využil jsem ještě asi hodinku času procházkou okolo plesa a pak zamířily mé kroky do Štrby. Zítra si chci dát dvoudenní tůru po Západních Tatrách a části Polska, měl bych si dneska trochu odpočinout a nabrat síly...