Šumava podzim 2001 str. 3

6.9.2000 - Středa v pralese boubínském

Motto: "Pojď se mnou má milá, projdem Boubín, tam se nádherně spí a dobře jí"

Stará písnička socialistické éry


Nevím jak ostatní, ale já spaní na Boubíně neplánuji, jídlo však ano - ono ujet devadesát kilometrů na kole vyžaduje přísun paliva a to v množství, odpovídajícímu aktuální spotřebě. Soused, spoluobyvatel chaty mě poučil, že cesta na Vimperk je víceméně blbost, neboť zpátky je to moc do kopce. Vyjedu tedy klasicky na Tříjezerní slať, Modravu a Kvildu a pak sjíždím na Borovou Ladu a Vltavici. S děsem v očích zjišťuji, že nemusím téměř třicet kilometrů vůbec šlápnout, neboť silnice neustále klesá. "Teda, to bude ale návrat", říkám si s důvodnými obavami.

Ve Vltavici se musím zeptat na další cestu. Jakýsi stavební dělník mi prozradí další postup, který vzhledem k předpokládané, relativně malé vzdálenosti už nevěští žádné další případné potíže. V informačním středisku ŠuNaPu mě vychází vstříc mladý ochranář a já, využívajíce tak jeho (pravděpodobně vrozené) dobroty, zamykám svůj horský stroj k zábradlí rezidence parku, maje tak slíbený nepřetržitý dozor. "Neboj, za hoďku jsem zpátky " říkám mu povzbudivě, pamatujíce si matně na zhruba čtyřkilometrový úsek okolo pralesa, navíc velmi dobře upravený. Slib tento však vyjevil se mi jakožto značně lehkovážný v okamžiku, kdy můj zrak popatřil na ceduli s nápisem "Boubín - vrchol 7 km". "Hm, vrchol, navíc Boubína, to musím" říkám si pro sebe, v duchu zapomínaje na dobrá předsevzetí a průběžně cestou fotografujíce okolní prales za současného konzumumování svačiny, pospíchám vzhůru po značkách v barvě nadějně modrobílé.


Vyvrcholit se na Boubín není záležitostí náročnou fyzicky, ale zejména časově. Tento fakt, vzhledem k vidině prázdných bojlerů na chatě, povzbudí můj organismus k vysokému výkonu. Ženouce se nahoru rychlostí expresního vlaku Vindobona, předbíhám různá, povětšinou česky hovořící individua, která komentují moje sportovní projevy nejrůznějšími průpovídkami typu: "Jo,už tam měl být včera; no jo - to já v jeho věku" atd. Nakonec šťastně dosahuji kýženého vrcholu, jehož jméno zná snad celá kulturně a turisticky vzdělaná republika. Kousíček pode mnou si všimnu dvou červených bund a při bližším zaostření zraku zjišťuji s nelíčeným údivem, že patří mým potměšilým sousedům z chaty - postaršímu, leč velmi aktivnímu manželskému páru. Strategicky uvažujíce, beze slova mizím z kompromitujícího místa, těšíce se tak na večer. "Teda, tady tak taky prozradit úmysl" směji se pod imaginární fousy a pospíchám ke kolu. Cesta dolů ubíhá mým trekovým sandálům bez výrazných problémů s vyjímkou hlubokého bahna, kde zapadnu doslova po kotníky. "Sakra, poslední ponožky", nadávám v duchu a přemýšlím, komu večer ukradnu prášek na praní.


Potkávám mladší ženu, která zoufale klopýtá v lodičkách po kamení, pokuřujíce si v zakázaném pásmu, jakoby se nechumelilo. "Tady se nesmí kouřit" upozorňuji jí cynicky. "Promiň" zní lakonická odpověď a hořící cigárko letí do hlubin vysušeného pralesního hvozdu. "Ježkovy voči, rychle pryč" pomyslím si znepokojeně a během patnácti minut dosahuji kýženého cíle - informačního střediska. "Tak tomu říkáš hoďka, jo?" směje se ochranář. "Sorry, to víš - vrchol je vrchol" odpovím blaženě a odemykám svůj chrommolybdenový zázrak. "A kam že to teď jedeš?", vyptává se ten bodrý Šumavan. "Do Srní." "Ty vole, ty si upad, ne? Pětatřicet kiláků stoupání." "Víš o nějaké lepší cestě?" "No to nevím, ale..." "Jasně, tak čau a díky" směji se na rozloučenou. Cestou zpátky na Kvildu si kupodivu udržím téměř konstantní rychlost dvacet kilometrů, což se projeví v dosažení tohoto významného turistického centra za zhruba jednu a půl hodiny po startu z Boubína. Tady také potkávám sousedy a ti se mi radostně chechtaji vstříc: "Tak co, jak bylo nahoře?" vyptávají se, zcela evidentně přitom nevěříce skutečnosti, že bych to mohl stihnout v tak krátké době. "Dobře, byl jsem kousek nad vámi a rušil vás foťákem" odpovím nevinně. "Můj bože" zní stručná odpověď, "to snad není možný!". "Cha cha, zase někdo v šoku, to je dobře" směju se radostně, mizíce k Modravě a dále k Antýglu. Cestou mě předjíždí vesele houkající Škodovka 120 S. "No jo, už se s tím srovnali", mávám na ně radostně, ignorujíce tak neposlušná řídítka, poskakující na nekvalitní silnici. Cesta domů už dále neprobíhala s událostmi, které by stály za zmínku. A tak si večer dopřeji nějaký ten "iontový nápoj" z Plzně a spokojený odcházím na kutě. Tak dobrou...

7.9.2000 - Katastroficky laděný čtvrtek

Motto: "Jsi li v neřešitelných problémech, zastav se na chvíli, přemýšlej a medituj"

Indický duchovní avatar Sáji Bába


Od noci bubnuje na střechu chaty vytrvalý hustý déšť, který k ránu zrádně přestává, aby tak navnadil jedny z mých sousedů k nepředložené cestě na Boubín. "Ale co, když tam zmokneme, tak si cestou domů v autě zatopíme" pronese sebejistě paní a já jí vzápětí usadím dobře mířenými slovy: "Hm, favority ale moc netopí!" Nafouknutý obličej je mi odpovědí a vzápětí vzápětí pod oknem zazní vzdalující se hluk motoru. "Tak co my mámo, navrhuju sanitární den, cha cha," pronese druhý soused se smíchem a zmizí ve vytopeném (kamnama samozřejmě - topím jako o život :o) ) pokoji v podkroví. Já si zvolím "bezpečnou" dešťovou alternativu a zmizím pro změnu v pralese kousek nad chatou, navlečen do mé klasické protidešťové ochrany. Ta se vzápětí velice hodí, protože se spustí pořádný přívalový liják a jeho "působení" se protáhne až do odpoledních hodin.


Chodím si spokojeně lesem a déšť mi bubnuje na hlavu a na nervy. Les je ale zrádný a po složitém putování v hustém smrčí najednou s hrůzou zjistím, že stojím uprostřed bažiny. Kam šlápnu, noha se propadně do zrádně vypadající trávy a moje stopy jsou pryč. "Teda, co teď?" pomyslím si zoufale, protože hlad a žízeň narůstají, signál na mobilu není a cesta také ne. A tak poskakuji od smrčku ke smrčku, občas se zabořím hluboko do bahna a nakonec šťastně dosahuji kýžené pevné země, dokonce je tady jakási kamenitá cesta, no sláva. Spěchám domů a nevšimnu si plochého hladkého kamene, zrádně skrytého pod nánosem jehličí. Vzápětí vylétnu do výšky a bokem dopadnu na tvrdý podklad. Koleno a kyčel nesnesitelně bolí, z ruky napíchnuté na větev crčí krev, ale jít můžu a za slabou hodinku dopajdám do chaty. Paní domácí se na mě vrhne s arnikou a tunou kostivalových listů, do kterých si balím nešťastné koleno. Do večera už se z pokoje nehnu, bolí to jak čert. No uvidíme zítra, ještě telefonicky zaotravuji své přátele prosbou o dálkové léčení, zabalím kloub do čerstvých listů a odcházím na kutě. Jestli to nepřejde do soboty, jsem zvědavý na cestu do Sušice... Za zmínku ještě stojí návrat promoklých sousedů s nesympatickým, obtloustlým a pekelně rozmazleným jezevčíkem Filipem: na můj dotaz jak dojeli na Boubín paní začala líčit cestu... "Víte, on Filípek nerad cestuje a on pořád tak kňučel, tak jsme to nakonec zabalili a chodili chvíli po lese, nakonec se Filípek uklidnil a celou cestu zpátky spinkal, tak jsme byli tak šťastní.." No, "šťastný" manžel jenom potají vzdychl a odkráčel na kutě, já hned za ním...

8.9.2000 - Loupeživý pátek

Motto: "Na území Národního parku roste celá řada ekologicky významných botanických druhů, mimo jiné i vzácná masožravá Rosnatka okrouhlolistá"

Informační tabule na Tříjezerní slati


A právě tuto rostlinku jsem již několikrát obhlížel na výše uvedené bažince, kde roste v poměrně hojné kolonii. Rušivým elementem jsou zde kromě neuspořádaně se pohybujících tlup turistů také hordy ochranářů, nemilosrdně odstřelující každého, kdo by snad zatoužil obohatit svůj domácí skleníček čímkoliv z jejich rajónu. Pamětliv nutnosti potřeby klidu pro mé naražené koleno, vydal jsem se na cca pětikilometrovou pouť ke slatině pěšky, vyzbrojen mikrotenovým sáčkem, zavíracím žabikuchem a odvahou k překonání případných překážek, ať již živých, či neživých? Cesta proběhla poměrně poklidně a na poválkovém chodníčku u jezírka vyčkávám trpělivě, až se vyčistí vzduch od špiónů, strážců, turistů, ochranářů a podobné nebezpečné havěti. Teprve pak otevírám nůž a sáček a vkládám do něj jednu neduživě vyhlížející Rosnatku, prahnouce tak po jejím úspěšném domácím odchovu. Fajn, nikdo mě neviděl a já nerušeně sejdu zpět do chalupy v Srní. Tady ubytuji svojí novou nedobrovolnou svěřenkyni v malé skleničce, naobědvám se a pak pomáhám třídit a sušit paní domácí bylinky.


Večer se rozhodnu prověřit stav nemocného kloubu a tak uskutečňuji dvacetikilometrovou projížďku podél plavebního kanálu od začátku až na konec. V polovině cesty leží na silnici stádečko ovcí, všechny až na jednu utečou. Ta jedna ke mně přijde, vrazí mi hlavu do klína a blaženě se nechává drbat. "To víte pane, její máma si zlámala nohy, tak jsme jí vychovali sami a teď je to děsný mazel" povídá její páníček za plotem. Nakonec se osmělí i ostatní a všechny se nechávají hladit. Krásný večer, Slunce zapadá a ovečky dotvářejí dokonalou idylku hezké, i když už bohužel končící dovolené. Výborně, noha funguje (mimo jiné i díky dálkovému léčení jedné chrudimské šikulky) a tak se zdá, že zítřejšímu odjezdu již nic nebrání. Večer sbalím mohutný ruksak, připravím si vše potřebné na kolo a jdu brzy do postele. Mobil si nastavím na půl pátou a spokojeně usínám.

9.9.2000 - Cestovní sobota

Motto: "Doprava hraje v boji nezastupitelnou, dá se říci, že téměř klíčovou roli"

Generál Patton


Vlak odjíždí ze Sušice ráno ve čtvrt na sedm, ze Srní je to dvacet šest kilometrů a tak po páté hodině vyrážím i se svým ohromným nákladem na zádech z prudkého kopce na Čeňkovu pilu. Jde to kupodivu dobře, vynikající halogenová baterka vyrábí před předním kolem imitaci denního světla a já se tak dostanu bez potíží až za Rejštejn, kde si poprvé chvilku odpočinu. Druhý a také poslední odpočinek si ještě dopřeji v Dlouhé vsi a za hodinu a deset minut vjíždím triumfálně do Sušice. Vyřídím potřebné formality, bez potíží nastoupím i s kolem a v podstatě až do Žatce se kromě chvilkové cesty autobusem při výluce nevyskytl žádný problém.


V Žatci se mi pokusili naznačit, že kolo pravděpodobně do vlaku nedají pro nedostatek místa, ale můj hlasitý verbální projev přesvědčil celé nádraží o tom, že dneska se do Mostu dostane kompletní šumavská dvojka. A tak nakonec v půl třetí zastavuji před svým sedmipatrovým domkem, byt byl kupodivu v původním stavu včetně roztomilých mravenečků Faraónků, které nechávám žít ve spokojené symbióze. A tím skončila jedna z mých opravdu dobrých dovolených.