Chvilka na ledovci Pasteerzen

V jedné krásné alpské zemi měli tři zajímavé atrakce - nejvyšší horu široko daleko, pod horou nádherný mohutný ledovec a také staršího pána, který měl svoji zemi rád a který se proslavil tím, že se na zmíněný ledovec došel osobně podívat. V té zemi mají toho pána rádi dodnes, možná víc, než před sto lety, kdy si tento turista dojel z Vídně vlakem a kočárem pod strmá předhůří hor a nahoru i přes svůj pokročilý věk vyšel hrdě pěšky. Nejenom proto, že slavná Hochalpen Strasse tehdy ještě neexistovala. Jeho sportovní počin byl oceněn až o mnoho let později, kdy už byla zmíněná silnice postavena. Pojmenovali po něm vyhlídku. Ne tak úplně obyčejnou. Vyhlídku na kdysi nejkrásnější alpský ledovec.

Každý člověk má obvykle rád své nejbližší příbuzné a každý člověk se chová podle svých možností, pokud jim někdo ubližuje. Zmíněný pán měl ty možnosti poněkud větší, než zbytek ostatní populace a tak když mu jednoho krásného dne v Sarajevu zabili následníka trůnu, rozzlobil se a nediplomaticky vyhlásil válku. Tím se porušila tehdejší velmi křehká politická rovnováha a z původního konfliktu dvou zemí se rázem stala válka světová. Pán se jejího konce nedožil a na jméno mu v té době nemohly přijít milióny lidí. Rakušané si ale moudře počkali a dnes po něm alespoň pojmenovávají ulice a vyhlídky. (Podobně si vlastně počkali také Slováci a Maďaři, ale to už je úplně jiná kapitola.) Na Franz Josef Höhe si dnes můžete vyjet i vy. Bohatší autem, sportovci na kole. Následovníci vitálního císaře stylově pěšky, ale v tom případě si s sebou určitě vezměte trochu jídla a stan. Za jeden den to totiž určitě nezvládnete. Kdo už někdy sjížděl z vyhlídky dolů k Lienzu, určitě pochopí, jak úctyhodný sportovní výkon to tenkrát byl.


Ledovce, zejména ty evropské mají jednu nevýhodu - jsou položené příliš nízko. I když tyto glaciální útvary když tají také v Himálajích, Grónsku a jinde. Ledovec Pasteerzen se nachází ve výšce lehce před dva kilometry nad mořem a dá se nad něj dojet autem. To je výhoda i nevýhoda. Výhoda v pohodlném přístupu a nevýhoda v tom, že odhadem za dva roky budete z vyhlídky Franze Josefa obdivovat maximálně obrovské hliněné koryto. Ostatně podívejte se na fotky a posuďte sami.


V dobách posledního rakouského císaře poskytoval tento ledový útvar nádhernou podívanou, což je patrné z první fotografie. Tu jsem samozřejmě nevytvořil já. Moje jsou tři zbývající. Pravda, užil jsem si trochu adrenalinu a došel pěšky z vyhlídky až ke zbytkům kdysi pyšného a krásného ledovce. Pohled to byl velmi smutný, zejména pro člověka, který má rád hory, přírodu, zná dobové fotky a navíc tu byl již před pěti lety. K pořízení posledních dvou obrázků bylo nutné zajít až na ledovou plochu a to nikdy není úplně bezpečné, protože tající led je podemílán prudkými proudy vody a trhliny nejsou vždycky vidět, ale pro tentokrát to dopadlo dobře. Pro mě, nikoli pro ledovec, ten už tu opravdu příští rok nebude. Pokud tedy nečekaně nepřijde nová doba ledová. To na druhou stranu nemusí být úplně nereálné. Blíží se přece slavný konec roku 2012, kdo ví....


Modrobílá ledová trhlina na fotce není až tak úplně obyčejná - ledovec je starý tisíce let a taje zejména zespodu. Na jeho povrchu je permanentní vrstva prachu a zeminy, na kterou v zimě napadá sníh a na jaře roztaje, ale hlavní tání jde vždy od země. A tak se nejspíš právě díváte na vodu v pevném skupenství, která pamatuje ještě konec poslední doby ledové a může obsahovat také prastaré mikroorganismy. Voda a led v trhlině mě svojí čistotou a nádhernými odstíny modré a bílé naprosto fascinovaly. Je veliká škoda, že v příštích letech s velikou pravděpodobností zmizí z našeho života něco, co pamatuje nejstarší evropské civilizace. Ale taková je moderní doba. Vše se mění, nenávratně vymírají živočišné druhy a většina lidí nad tím jenom lhostejně mává rukou. Měli bychom si ale uvědomit jednu věc - my sami jsme složitý organismus, který je závislý na vnější i vnitřní mikroflóře a každá sebemenší porucha rovnováhy má pro nás okamžité následky. Vzpomeňte si na tento text například až budete sedět v křečích na egyptské toaletě. Příroda je podobně složitý organismus, ale na rozdíl od lidské populace má jednu výhodu - není na nás závislá. Až se rovnováha poruší definitivně, příroda si nakonec poradí. My ale ne. Každý vymizelý druh představuje porušenou jemnou rovnováhu. Porucha bude narůstat a jednou se nám krutě vymstí. Na rozdíl od přírody - my své vnitřní prostředí stále ještě obnovit dokážeme, bakterií, i těch potřebných je pořád dost a neustále se vyvíjejí. Vyhynulé živočišné druhy však už neobnoví nikdo. Ledovce jsou také ohrožený druh, i když ne živočišný.


Mezilidské vztahy se dají řešit jemnou diplomacií. Když byla před šedesáti lety jedna tradiční mocnost napadená jinou, společensky poněkud nepříznivě reformovanou mocností, premiér napadené země předal velvyslanci útočníka následující diplomatickou nótu: "Vaše Excelence, mám tu čest Vám sdělit, že vláda Jeho Britského veličenstva má za to, že od zítřejšího rána od šesté hodiny ranní existuje mezi oběma našimi zeměmi válečný stav. Vaše Excelence si patrně bude přát opustit území Velké Británie do čtyřiceti osmi hodin. Pasy pracovníků velvyslanectví Vám tímto přikládáme. Buďte prosím ujištěn, že i nadále zůstávám v dokonalé úctě. Váš oddaný služebník, Winston Churchill, ministerský předseda vlády Jeho britského veličenstva." Obávám se, že až nám jednou vyhlásí válečný stav příroda, bude její diplomatická nóta poněkud méně zdvořilá....


Naštěstí mají Češi oproti ostatním evropským národům dvě obrovské výhody - jednak absenci ledovců, což způsobuje potřebný optimismus ve smyslu "nás se to přece netýká" a potom také nejchytřejšího prezidenta na světě, jehož "vědecká" kniha "Modrá, nikoli zelená planeta", zaplacená ruskou petrochemickou společností, to říká naprosto jasně. Hluboce si vážím toho člověka, který po vzoru našich předků husitů hrdě stojí proti všem - vědeckým škarohlídům, politikům a ekologům z celého světa a říká to s maximální rozhodností - "globální oteplení je pověra". Nemáme se tedy čeho bát.


Zmíněné alpské zemi se její tři atrakce v průběhu let poněkud zredukovaly - stařičký mocnář odešel zcela přirozeným způsobem a kdysi nádherný ledovec se stal obětí naší touhy po pohodlí. Představte si krásně oblečenou středověkou dámu v bohatě nažehlené sukni a potom jí ponechte jenom ve spodničce. Podobně nyní vypadá nejvyšší hora Rakouska GrossGlockner z vyhlídky císaře Franze Josefa. A já se ptám zvídavého čtenáře / čtenářky - byla porušena rovnováha jemného a složitého přírodního organismu, nebo nebyla? A bude to mít na naší vnitřní rovnováhu vliv, či nebude? U mě odpověď nehledejte, nejsem ani filozof, ani ekolog. Jsem obyčejný člověk, který pociťuje, že se potřebná harmonie porušuje. Nejenom v přírodě. I když všechno je vlastně příroda, to jenom naše civilizace se od ní pokouší čím dál úzkostlivěji oddělit a i díky tomu vzrůstají naše vnitřní i vnější nejistoty. Ale třeba je ještě čas, možná si to nějaký moudrý globální politik či duchovní vůdce včas uvědomí a něco se stane. Možná také ne. Jak říkali staří Japonci - "karma". Zbytek je na vás, milí čtenáři