Šumava podzim 2001 str. 2

31.8.2000 - Pochodový čtvrtek

Motto: "Každý veze svoju milů, starku, do Šumavského Národného parku"

Volně převzato z časopisu Vysoké Tatry, ročník 1984


Včerejší předpověď, noční bouřka a ranní šeď na nebi nedává příliš mnoho příležitostí pro velké cykloturistické variace. Starku s sebou nemaje, zvolím pohodlnou cestu ekologickým autobusem N.P. Šumava směřujícím k proslulému kopečku Špičák nad Železnou Rudou. Původní úmyslem byla nevinná procházka na Můstek přes Pancíř a zpátky, ale směrová cedule "Prenet 11,8 km" mi hodí pomyslnou rukavici. Podrážky mých bot radostně zaberou a zrychleným přesunem, kterému mě kdysi naučila Československá Lidová Armáda, se pohybuji směrem k Pancíři.

Opovrhnu rozhlednou za nekřesťanskou cenu, sbíhám dolů na druhou stranu hřeben a asi po hodině rychlochůze docházím na nejvyšší vrchol Pancířského hřebene Můstek. "A vida, vzdálenost se krátí", pomyslím si radostně před cedulí "Prenet 6 km". Čas ovšem také, protože poslední autobus jede ze Špičáku za dvě a půl hodiny. Prochází okolo mě starší manželé: "Co študuješ?" vyptávají se v reakci na můj tázavě přemýšlivý pohled. "Ále na Prenet a musím stihnout autobus za dvě a půl hoďky." "Hm, a kolo máš kde?" To rozhodlo, posera přeci nejsem. S novým elánem startuji k vytouženému Prenetu, aniž bych měl sebemenší tušení, co to vlastně je. Dle mapy se jedná o jakýsi nenápadný šumavský kopeček s chatou, mým cílem je dokázat si, že mám na víc. Další turista, kterého minu mojí třetí kosmickou za mnou volá: "Co blbneš, někde hoří?" "Zatím ne, ale bude!" odpovídám v poloběhu, "musím na Prenet." "No když musíš, tak musíš" slyším za sebou rozvážná slova podstatně rozumějšího člověka. Poslední půl kilometru před vytouženým cílem výsměšně zapípá budík na mobilu. Polovina času uplynula, co teď? Odpověď přírody severočeskému magorovi přijde vzápětí v podobě mohutného blesku a šílené detonace. "No jo, už mlčím" pronesu napůl otráveně a napůl ulehčeně, otočím se zpět a začnu zdolávat docela pekelný kopec na Můstek.


Návrat na Špičák se nakonec zdařil bez časových problémů a ve Špičáckém sedle ještě čtvrt hodiny čekám na poslední spoj do Srní. Řidič autobusu zcela evidentně svlékl modrou uniformu Českých drah teprve nedávno, protože přijel se svým strojem o deset minut později. Mě ale náladu nezkazí nic, dvacet jedna kilometrů v nohách příjemně unavilo a počasí je poměrně slušné. V Srní asi pršelo, silnice jsou mokré. Zmizím ve vaně, ušlé kilometry přeci jenom zanechaly určité následky. Uvidím, jak bude zítra - snad ty prameny Vltavy přeci jenom uvidím.

1.9.2000 - Velmi příjemný pátek

Motto: "Kdo by ji neznal, stříbropěnnou, symbol velikého Českého národa, pod Luzným se rodící"

Karel Klostermann, Perla naší Šumavy


Slunce za oknem, modré nebe a ranní opar symbolizují totální Zákopčaníkův neúspěch v předpovídaní hororového počasí. Můj původní úmysl - zbavit šumavské hvozdy veškerých hub se okamžitě transformuje v touhu spatřit prameniště naší nejznámější řeky a to jak jinak, než z paluby mého věrného horského stroje z ušlechtilé chrommolybdenové oceli. Po krátkém pátečním nákupu, kdy nechám v křesťanském konzumu nekřesťanský peníz, naházím nezbytné věci a svačinku do ruksáčku, nasadím brýle, přilbu a úsměv a následně se vydám lesem poněkud prudší zkratkou na Modravu. Lesní cesty jsou v této oblasti skvěle upraveny, čas od času předjedu supící kolegy a povzbudivě je zdravím. Z Modravy se už nenechávám nachytat strmou lesní zkratkou, opravy řetězů nepatří mezi mé oblíbené druhy zábavy. Vystoupám do Filipovy Huti a odbočím doprava na úchvatně značenou cyklostezku na Březník. Cestou do prudšího kopečku předjíždím chlápka na poněkud podhuštěném kole. "Hej, nechceš půjčit pumpičku?"ptám se ho za jízdy."Dík, to dojedu klidně po ráfkách" zasupí na mě. Vzhledem k mohutným taškám a také k ještě daleko mohutnějšímu břichu zase nemá tak úplně nereálné vyhlídky.


Musím ale přiznat, že cesta na Březník je velice pěkná. Vine se lesem a pak mírně stoupá Luzenským údolím podél nádherného potoka a samotný Luzný nad Březníkem dominuje okolní krajině značně výrazným způsobem. Usadím se v přístřešku a strávím tam téměř tři hodiny. Občas se ukáže Slunce, je krásně a mě vůbec nic neschází. Lidé se střídají, občas jsem i sám a kochám se pohledem na jednu z nejkrásnějších hor Šumavy - Luzný. Tato hora leží v Bavorsku a z naší strany je na ní zakázaný přístup. A tak se rodí v mém zvrhlém mozku další plán, o kterém teď zatím nebudu psát, až jestli vyjde. Nakonec si dám čtyři celozrnné rohlíky s okurkou a dvě müsli tyčinky, po "obědě" pak startuji na prameny Vltavy. Nikam nespěchám, je nádherně a na nebi jsou úplně úžasné mraky. Čas od času se zastavím, sundám přilbu a dívám se do modré letní oblohy. Cesty jsou krásné, bez kamenů a děr a tak nakonec dojedu na pramen. Vltava vlastně nemá jenom jeden, pod Luzným je značně veliká slatina, ze které se sbírají vody do Teplé Vltavy, ale tento jediný je zpřístupněn turistům a tak nezbývá, než se kochat právě jím, uzavřeným v úhledné betonové studánce. Pořídím nezbytný fotografický důkaz mé přítomnosti na tak národně významném místě a pokračuji na kole směrem ke Kvildě, Horské Kvildě a pro cyklisty zakázané zakázané cestě údolím Hamerského potoka na Antýgl. Před závorou s kategoricky vyhlížející značkou učiním strategicky významnou zastávku, čekajíc na nejbližšího cyklistu jedoucího od Antýglu. Po deseti minutách se konečně dočkám mohutně dýchajícího sportovce na rychlých trubkách a vznáším na něj dotaz na případnou přítomnost ochranářů na Antýglu. "Cha chá, neboj - nikdo tam není" zní povzbudivá odpověď a tak statečně vyrážím vstříc osudu do krásnéhoúdolí s potokem uprostřed. Nikoho naštěstí nepotkám a tak do Srní dojedu bez dalších potíží. Večer se na mě sesypou zájemci o horoskopy a tak mám co dělat až do nočních hodin. Krásný den, nemůžu si stěžovat.

2.9.2000 - Nakonec docela povedená sobota

Motto: "Na celém území Národního parku Šumava platí přísný zákaz sběru lesních plodů, houby nevyjímaje"

Stanovy N.P.Š


V noci přišly hned dvě katastrofy: bouřka na celém území Čech přinesla o poznání chladnější severní proudění, navíc však sestřelila dobře mířeným bleskem můj výdejní terminál v Kralupech. Noční telefonáty a zařizování všeho potřebného se nakonec protáhlo do časných ranních hodin. Nebe je poměrně slušné, ale vítr severní a studený. Po nákupu v půl osmé ráno začnu opatrně zvažovat, co s načatým večerem. Vzhledem k tomu, že všichni přináší doslova nůše plné hub, projede mi hlavou odvážný nápad, že i já bych si snad mohl obohatit svůj beztak již solidní jídelníček nějakým tím hříbkem, pocházejícím z výsměšných temnot šumavských hvozdů, za tímto účelem přineseným mou vlastní maličkostí. Realizaci plánu provedu preventivně navlečen do goratexu, čímž dávám přírodě najevo hrdou touhu po boji s divokými živly.


Prodírám se hustými pralesy za Srním, nemaje ponětí o směru ani aktuálních souřadnicích současného výskytu mé osobnosti. Nakonec je moje snažení (s vyjímkou cárů nebohé vysokohorské výbavy rozvěšené po ostrých větvích) korunováno relativním úspěchem: dva krásné pravé hřiby, jeden podborovák a plný pytel čehosi, co sice vzdáleně připomínalo hřiby, ale pak to moje domácí vyházela s opovržením do popelnice se slovy: "To sou kříště, jedovatý to sice nejni, ale jíst se to stejně nedá." (Četné mrtvolky drobných hlodavců v okruhu padesáti metrů okolo popelnice nesvědčily v následujících dnech právě věrohodně o pravdivosti slov té bodré paní ). No nevadí, oběd byl i tak skvělý a po něm odvážně vytahuji na světlo boží své kolečko (ne z hlavy, z garáže, přirozeně :o). "Snad se to nezkazí, no uvidíte - hlavně pláštěnku, pane Slába" zní povzbudivé hlášky pana domácího, spokojeně odpočívajícího na zápraží čerstvě uklizené chaty.


Známou cestou okolo plavebního kanálu a pak nahoru na Modravu, tady se musím schovat před krátkou přeháňkou v krásném přístřešku, navíc chráněnému proti ostrému severnímu větru. Za chvilku je ale znovu modro (však jsem také kousek za Modravou, ne? : ) a tak stoupám po pěkné lesní asfaltce k Oblíku. Nevěda, co mě čeká, vesele si pohvizduji a ještě ke všemu obhlížím okolní krajinu. Na žluté značce zatočím doprava a nastane kamenité peklo, střídané bahnitými loužemi. Vše ale můj zlatý Author Spirit (ve stříbrné barvě) zvládá a já si tak nakonec dojedu až pod vrchol, kdy musím sesednout a kolo nahoru vynést na zádech. Stálo to ale za to - pohled z výšky na Srní, na krajině běží stíny mraků, hluboké lesy do nekonečna, úžasný pohled. Ta výška, do které jsem vyjel během půl hodinky je úplně skvělá, tak krásný pohled, skoro jako na padáku, cha cha. Studený vítr surově ukončí mé kochání a já pak sjíždím poměrně strmou lesní cestou zpátky mezi lidi. Málem přejedu odbočku na Srní, ihned se po ní pustím dolů. "Můj bože, kdybych jí tak radši přejel" pomyslím si vzápetí vztekle, když na úzké strmé cestě s kluzkými kameny málem udělám přemet. Kolo poskakuje a udržet řídítka v rovině je nadlidská práce. Nakonec se ale šťastně dopravím do normálních nadmořských výšek a bez dalších potíží dojedu na chatu. Dneska mám něco přes dvacet kilometrů, slabý výkon na moje obvyklé denní průměry, ale dojmy z výletu jsou maximální...

3.9.2000 - Deštivá a tudíž "odpočinková" neděle

Motto: "Na přelomu srpna a září je na Šumavě nekrásnější a většinou stabilní počasí"

Informační letáky Národního parku Šumava


Brzy ráno mě vzbudí hukot připomínající lavinu, valící se z Matterhornu. Přihlouple zamžourám do nočních temnot a tak mám tu pochybnou čest jako první obyvatel naší chaty spatřit stovky litrů vody, divoce se v peřejích valící po střeše do absolutně nestíhajícího okapu. "Uff, no tak si ještě trošku pospím", pomyslím si znechuceně a smiřuji se s myšlenkou na další pěší výlet, coby alternativu pro podobné krizové případy. V neděli je konzum zavřený a tak si po ovocné snídani lenoším a pročítám nejrůznější noviny. Po půl desáté se počasí uklidní, vyrazím tedy radostně do šumavských hvozdů na malou poznávací procházku, preventivně oděn do goratexových a tudíž vodoodpudivých bot a větrovky. Na houby si vzhledem k téměř arkticky laděným teplotám ani nepomýšlím, vtom mě však zaujme dravý pták startující přímo ze země. Se zvědavostí sobě vlastní se jdu podívat, co tam vlastně pohledával. Na místě startu lesního predátora vidím kouzelnou malinkou mýtinku, obklopenou kolem dokola dokonalým živým plotem z malých hustých smrčků. Proderu se tedy dovnitř a následně zažiji šok při zjištění, že stojím v rozhrabaném hnízdě divokých lesních včel. Nevím, jaká je hodnota rekordu skoku z místa, ale v tuhle chvíli jsem ho rozhodně bezpečně překonal stejně tak, jako následný běh na sto metrů. Anabolické steroidy jsou oproti stovkám létajících šicích stroječků pouze velmi slabým dopingem .


Po dobrém obědě nechám vyřádit další přívalový liják a dobře impregnován vyrazím na obvyklou záchrannou túru - do kaňonu Vydry. Je tam totiž tolik vody, že nějaká navíc, padající z nebe mě už rozhodně nemůže vytrhnout. Počasí si ze mě ale tropí blázny a tak když dorazím pod dokonalý přírodní kryt tvořený korunami staletých smrků, udělá se krásně a na tmavě modré obloze září Slunce, které ovšem nemá sebemenší šanci větvemi proniknout. A tak poskakuji po balvanech v řece a nastavuji svůj nevinně se tvářící ksichtík naší nejbližší žhnoucí hvězdě. Nakonec si najdu jeden příhodný "oblázek" o rozměrech rodinné vilky a chvíli se na něm opaluji. Řeka si cestou po kamenech zpívá svůj nádherný přírodní chorál a mě je přímo skvěle. Když se pak nebe znovu zatáhne, preventivně zmizím pod smrčinami a tentokrát opovrhujíce Antýglem, ubírám svojí maličkost strání z kaňonu přímo směrem k Srní. Je to pěkná cesta, i když poněku prudší. V polovině svahu potkám skupinku turistů a s pozdravem na rtech prolétnu okolo nich. "Viděls to?" slyším za sebou. "Viděl, ty vole, dneska du na pivo. Asi stárnu?" S posměšným chechtotem a rozevlátou pláštěnkou zmizím brzy z jejich unaveného dohledu. Nakonec vylezu daleko za Srním z lesa a bezmocně se dívám na svojí chatu kousek před sebou, za ohrazenou loukou s cedulkami "Privat, přísný zákaz vstupu." Následné tři kilometry skřípu vzteky zubama, šlapajíce k domovu skutečně nehorázně dlouhou oklikou. Teplá sprška a dobrá večeře samoobslužně zhotovená, mě však nakonec pozitivně naladí a tak můžu zodpovědně prohlásit, že se dnešní den opravdu docela povedl.

4.9.2000 - Napůl deštivé, tedy poměrně vydařené pondělí

Motto: "Šumavský národní park charakterem svých cest poskytuje sportovní vyžití nejen pěším turistům, ale i cyklistům, pro něž jsou přístupny výborně sjízdné lesní cesty s dobrým povrchem na celé rozloze N.P.Š."

Informační leták "Cyklotrasy v Národním parku Šumava"


Ranní šumění vody stékající po střeše mě už nijak nepřekvapuje. Po snídani a lehkém nákupu vyrážím na klasickou dopolední činnost pro případy nouze: pěší výlet ve skafandru do okolních pralesů. Nejprve mé kroky zamíří k objektu elektrárny Vydra, umístěnému na konci plavebního kanálu, který zde mizí v poměrně nenápadném dřevěném domku s typickým hukotem, dobře slyšitelným i přes jeho stěny. Skutečnost, že veškerý objem vody, tekoucí kanálem, za domkem dále nikam nepokračuje, mě nutí k malé technické expedici do nitra výše zmíněného stavení. Po chvilce bádání objevím na jedné straně napůl zvedlá vrata výpustě, která zřejmě slouží pro odtok nadbytečné vody při povodních. Pokusím se tedy ilegálně vniknout do cizího majetku právě tudy. Podlezu pod pootevřenými vraty a zjistím, že mě od stavidla dělí asi metr a půl vodní hladiny, hluboké řádově čtvrt metru, což poněku přesahuje funkční možnosti goratexových bačkůrek. Tato malinká překážka však nemá šanci obstát před parašutistou, uvyklému řešení krizových situací a tak během pěti minut vystavím malinký příruční můstek z kamenů, opodál volně ložených. Pak se obratnými pohyby vyšvihnu vzhůru po stavidlu, stojíce jednou nohou na jeho mokré hraně a volnou rukou šátrajíce v prostoru po bezpečné opoře.


Už už jsem jí našel a chtěje jí uchopit, však tu v poslední chvíli hlas varovný, pravděpodobně z úst mého anděla strážného zazněl a mě tak od činu krajně nerozvážného ve chvíli kritické odvrátil. Když zrak můj prvotním přechodem do tajemného šera zkoumaného domku opět svých původních vlastností nabyl, s hrůzou spočinul na "opoře" původně zamýšlené k uchopení. Byla jí totiž neizolovaná vysokonapěťová sběrnice transformátoru, jež zde slouží k převodu napětí pro napájení ovládání stavidel a jehož charakteristické bručení nebylo v rachotu vody slyšet. Myslím si, že vzhledem k poloze nohy na hraně mokré přepážky bych asi zazářil jasným plamenem nejenom já, ale i stovky nevinných pstruhů, kteří v tu chvíli bezelstně plavali po celé desetikilometrové délce kanálu. Ulehčeně vydýchnuv, rázem zjistím další nebezpečí - stojím totiž na úzké dřevěné lávce bez zábradlí kousek nad vodní hladinou bazénu a těsně pod nohama mám mohutný vír, tvořený vodou mizející ve velkých vratech kamsi do podzemního potrubí o průměru metr padesát, aby po několika kilometrech skončila s mezipřistáním ve vyrovnávací nádrži nad Srním. Pod lávkou je mohutné síto sloužící k zachycování listí, větví, utopenců a podobné havěti. Výrazně netoužíc po podzemním toboganu s omezeným přístupem kyslíku, pro jistotu opustím zrádné zařízení elektrárny a dopřeji si tříhodinový výlet do lesních tišin. Kupodivu se mi podaří i úspěšný návrat na "základnu", kde si neodpustím fajn oběd. Po něm, patřičně ustrojen, vytáhnu z garáže kolo a šikovně tak využívajíc přestávky mezi okluzními frontami, zmizím s ním pod bezpečným krytem lesního porostu.


Modravy dosáhnu po "chvilce" drsného stoupání a zde vyrazím po dosud neprojeté modré značce na Březník, kde už jsem sice byl, ale vede z něj další strmá cesta, na jejímž začátku je lákavá značka s výmluvně přeškrtnutým kolem. Chystajíce si v duchu nejrůznější zdůvodnění pro případné rozzuřené ochranáře, dosahuji bez výrazných potíží Cikánské slatě. Rybníček zde sice není, ale i tak je krásná a plně uspokojí můj přírodně rezonující, hladký srdeční sval. Hluboká rašeliniště okolo dřevěného chodníčku, potůčky v hlubokém mechu, tůňky s průzračnou hnědou vodou, hustý okolní les - to všechno tvoří kouzelnou kulisu a nebýt zmrzlých rukou, asi bych tu ještě chvíli pobyl. Zbývá však dostat se zpátky do Modravy a to není na cestě rozryté těžkými lesními stroji vůbec jednoduché. Chvíli vleču zkušeně kolo lesem a když už není zbytí, musím s ním na "cestu". Po hodince pekelné dřiny a obalen bahnem jako v lázních dosahuji konečně vytouženého cíle, ve kterém končí tato cesta smrti. Opláchnu kolo v horské bystřině a po jízdě na Antýgl dostávám další spontánní nápad, který okamžitě realizuji i přes zmrzlé horní packy, křečovitě se držící řídítek. Dojedu se podívat na začátek Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu a pak jej hrdě projedu po celé desetikilometrové délce. Na chatě později rozmrzám pod sprchou a surově nenechávám ostatním ani litr teplé vody, však ona se do večera zase ohřeje.

5.9.2000 - Vítězné bavorské úterý

Motto: "Šumava, nádherný to kraj, jemuž dominují dvě významné a krásné hory: Luzný a Roklan. Ten, kdož nebyl alespoň na jednom z těchto dvou vrcholů, ten nepochopil srdce Šumavy..."

Karel Klostermann


Nejsem z těch, kteří by něco rádi vědomě nechápali a tak po spatření Luzného, (naposledy včera z Březníku) promyslím bleskový plán cestou na nákup, kdy poměrně solidně vypadající nebe skýtá jakousi pomyslnou záruku dne beze srážek. Pominu nepříjemnou zimu, posnídám, sbalím ruksak a plný odvahy a naděje vyrazím přes Modravu směrem k Bavorské hranici. Luzný totiž sice leží přímo na hranici, ale přístup na něj je možný pouze z německé strany. Roklan je oproti tomu kopečkem ryze německým. Stoupák lesem na Modravu zvládám už bez potíží a ještě si cestou stihnu utahovat z turistky, která na mě volá: "Teda já můžu vypustit duši a vy si jedete na kole, jakoby se nechumelilo". "No já radši duše vypouštět nebudu", směji se a ruce mám přitom zmrzlé, jakoby se právě chumelilo. Rukavice jsem bohužel nechal doma v Mostě a moc mi teď chybí. Z Modravy vystoupám do Kvildy, pak sedm kilometrů na Bučinu a jsem na hranici, kterou přejedu, aniž by jakýkoliv samopalník či pistolník toužil po mém pasu... Cesta do Finsterau je otázkou patnácti minut, tady odbočím do prava na Muzeumstrasse a po ní sjíždím až k potoku v údolí. A zde se začínají vyskytovat první komplikace v podobě absence jakéhokoliv ukazatele na Lusen. Nakonec jeden najdu na parkovišťátku, ze kterého vedou dvě naprosto šíleně rozbahněné cesty a jak správně tušíte, na jednu z nich drze míří šipka s nápisem "Lusen 2,45 stunde". Od lesních dělníků se pomocí mé zběsilé němčiny dovídám, že je to skutečně jediná možnost, což jak jsem později zjistil, nebyla zase až tak úplně pravda. I vydám se tedy s kolem pěšky po děsivě vyhlížejícím čímsi, co se cestou nedá nazvat ani v tom nejdivočejším snu. Kolo i nohy se boří hluboko do bahna, po stranách se pro nepořádek jít také nedá a navíc po půl hodině dojdu na konec, který ústí do bažiny.


Nadávám sice česky, ale nahlas a to tak, že i němečtí kůrovci v hrůze opouští les, míříce tak za lepší obživou tam, kde se podobní šílenci nevyskytují. Dojdu zpět na parkoviště a zkusím druhou alternativu, ta se alespoň po několika minutách zlepší a umožní mi obout nohy do trekových sandálů, což sice vypadá při okolní teplotě poněkud divně, ale dá se v tom na rozdíl od mých cyklobot chodit. Překáží mi kolo, které na kamenité stoupající cestě brání v dopředném pohybu všemi možnými prostředky. Nakonec ho ukrývám do lesní houštiny, kde svůj věrný stroj zamknu k mohutnému smrku. Bez motorové pily nemají zloději šanci. Z cesty můj dopravní prostředek vidět není a tak pokračuji závodním tempem na Luzný, cestou občas zdravíce protijdoucí Bavoráky charakteristickým "Kres kot", což je svérázná a typická horská úprava známého německého pozdravu Grüsse Gott. Cesta se vine sice krásným údolím s nádherným potokem, ale všemu dominují tisíce mrtvých smrků, zničených nálety kůrovce. Bavorská politika přirozené obnovy přírody se mi tu jeví jako ryzí šílenství, to na naší straně se intenzívně pracuje. Kousek pod vrcholem přijdu na naší hranici, pravděpodobně tu dřív býval přechod. České i německé cedulky tomu nasvědčují. Patnáct minut, psaných k vrcholu už zvládnu za pět, i když "cesta" je tvořena mohutnými balvany.


Konečně stojím nahoře a ledový severní vichr, vanoucí od Březníku, dává tušit určité komplikace při návratu. Na vrchol dochází skupina Bavoráků a udiveně si prohlížejí mojí cyklistickou výstroj. "Mein gott, fahrrad" zní překvapená bavorština. Nechám je jejich bídnému osudu a opouštím horu, mírně přitom namrzajíce. Cesta dolů je bez závad, až na slabý deštík, který trvá asi patnáct minut a poskytne mi tak přestávečku na svačinku. Kolo se nachází v křovinách ve stejném stavu, jako jsem ho opustil a tak ho dovleču na cestu a vyrazím zpěk ke hranici. Cesta z Bučiny do Horské Kvildy se vyznačuje především brutální zimou a modrýma rukama, ale nakonec se šťastně dostanu do sprchy v Srní. Super den, krásný výlet a další vrchol mě příjemně naladily na zítřek, třeba bude hezky.