Večer na Budči

Abych se přiznal, jakožto typický odchovanec socialistického školství jsem o existenci Budče prakticky vůbec nic nevěděl a když jsem se tam letos víceméně náhodou dostal, byl jsem velmi překvapen starobylou atmosférou, která tam všude vládne. Povedlo se mi to ve všední den a protože pracuji v Praze do sedmnácti hodin, dorazil jsem do vesničky Zákolany až na sedmou hodinu večerní. Ne že by snad ležela Budeč tak daleko od Prahy, ale doma jsem raději odložil kravatu, abych případné keltské duchy příliš neděsil)

Samotné Zákolany nejsou ničím výrazně známé, snad jen skalní soudruzi tu uctívají zrození svého druhého dělnického prezidenta Antonína Zápotockého, což připomíná obrovská pamětní tabule na jednom domku. Já však zamířil nenápadnou cestičkou nad obec směrem k Budči. Ze začátku strmá stezka se brzy srovnala do přijatelnějšího úhlu a náhle jsem byl jako v jiném světě. Ovocné stromy, kvetoucí louky a tajemná večerní atmosféra navodily zajímavé rozpoložení mysli a vnitřní klid. Protože byl všední den, nikde se nevyskytovaly davy turistů, i když podle spoře sešlapané trávy se tu příliš mnoho lidí pravděpodobně nevyskytuje ani o víkendech.


Z cesty se otevírají krásné pohledy do kraje, který byl ponořený do počínajícího soumraku. Mraky na nebi jen podtrhovaly tajemnou atmosféru celého místa a vzduch se ani nepohnul. Naši předkové dokázali podvědomě vycítit energeticky silná místa. Budeč byla osídlena v dávných dobách Kelty, kteří zde postavili klasické hradiště - oppidum. Keltští kněží - druidové intuitivně vybírali pro svůj lid místa, která poskytovala dostatečné množství životní energie. Umožňovalo jim to jednak přežití v případných těžkých dobách hladu či bojů a také užší kontakt s okolní přírodou a rychlejší vlastní duchovní růst. Účinků Budče si byli vědomi i pozdější nástupci Keltů - staří Slované. Jejich kněží si rovněž zvolili Budeč jakožto posváté místo. Později, v době nástupu křesťanství v našich zemích zde byl postaven kostelík, jehož základy vidíte na pravé fotografii vpravo dole. Přežily zde až z dvanáctého století, přes veškeré povětrnostní vlivy, což považuji za úctyhodný výkon.


Na vrcholu Budče stojí rotunda s křesťanskými prvky. Zajímavý tvar kříže vidíte na pravé dolní fotografii. Rotundu obklopují vzrostlé stromy, kterými prozařuje zapadající slunce. Do zahrady je volný přístup ze hřbitova, dnes byla dokonce otevřena i vstupní branka. V zahradě můžete usednout přímo na trávu a všemi smysly vnímat zvláštní atmosféru, která je zde všude cítit. Naši předkové si toto místo rozhodně nevybrali náhodou. Řekl bych, že kostelní věž byla k rotundě přistavena až později, její tvar totiž není románský. Za plotem je krásný výhled do kraje, který je ozářen večerním sluncem.


Vedle rotundy stojí tichý hřbitov, který dokresluje ráz celého místa. Večerní slunce vrhá dlouhé stíny a mnohé náhrobky mají velice zvláštní tvar. Je patrné, že sem nebyli pohřbíváni tak úplně obyčejní lidé. Starší paní na hřbitově mě jenom požádala, abych po sobě zavřel hlavní branku k rotundě a pak odešla. Rád jsem její přání splnil a po svém odchodu jsem naaranžoval uzamčení vchodu tak, že by jím neprošel ani mravenec


Později přijela přes zákaz vjezdu jakási parta mladých lidí v dodávce. Rádio naplno, basy piva a cigarety, křik. Prvotní odpor přemohla zvědavost a očekávání, co se bude dít. Za chvíli nastala zajímavá proměna - mladí vypnuli hlučné rádio, uklidili pivo, bez cigaret se posadili na zeď vedoucí okolo rotundy a zamyšleně se dívali do kraje. Několik z nich se tiše prošlo i po hřbitově, nikdo už nehulákal, jako při příjezdu. Bylo vidět, že tajemná atmosféra zde působí opravdu na každého. Cestou z Budečského areálu jsem se ještě chvíli posadil na základy starého kostelíka a pozoroval klidnou okolní krajinu. Kousek přede mnou se poklidně pásl srneček a i když byl hodně daleko, přeci jen mě zlákal k fotografování.


Před odbočkou na Zákolany jsem nemohl odolat kouzelným pohledům na západ slunce a tak nezbylo, než opět vytáhnout foťák a pořídit posledních několik záběrů. Musíte uznat, že se jedná o pohledy čistě romantického charakteru, které by nemohly nechat srdce žádného fotografa chladným) Přímo nad vesnicí jsem si ještě náhle všiml malého křížku, ke kterému vedly omšelé kamenné schody pokryté mechem. Stál tam ukrytý pod stromy a i ten byl obklopen zvláštní energií, která je partná na celé Budči. Tiché zastavení zde bylo posledním na cestě k autu. Do Kralup je to odsud asi patnáct minut jízdy a pokud sem někdy zavítáte, určitě se vám zde bude líbit.