Začátkem jara 2005 mě zaujal článek jakéhosi reportéra z IDNESu, který obsahoval popis hrdinského výstupu dotyčného autora na horu Sv. Ilja v chorvatském národním parku Biokovo. Zmíněné reportážní dílko bylo plné popisů hrůzných zážitků, kdy se odvážlivec vyčerpaně plazí ve spalujícím vedru rozžhavenými skalami, obklopen stovkami prudce jedovatých hadů a při sestupu skončí zcela dehydratován, protože si s sebou vzal pouze šest litrů vody, což mu dle jeho vlastních slov "pochopitelně nemohlo stačit".

Potápění je velmi zajímavý sport, ale vzhledem ke skutečnosti, že mé plavání připomíná spíše boj o život, jsem ho dlouhá léta z bezpečnostních důvodů ignoroval. Z kamaráda, který mě letos do Chorvatska doprovázel, se však vyklubal potápěč a tak když k mému úžasu ráno po příjezdu vybaloval z tašky kompletní neoprénovou výstroj, automatiku a žaket, vzbudil ve mě touhu po poznání tajemných podmořských světů.

Větší chorvatská vesnice, nebo malé městečko mají podobné rysy, jako starý Dubrovnik, ale vládne zde útulná atmosféra a také kontrasty jsou tu daleko větší, než ve městech. Pojďte se tedy nyní vypravit na virtuální prohlídku malého přímořského městečka Janjina na Pelješaci.

Po moři i souši v Chorvatsku plave, běhá i létá celá řada živočichů a záleží jen na lokalitě a vaší šikovnosti, s kolika zástupci místní fauny se tu vlastně potkáte. Již obyčejné ploutve, brýle a šnorchl vám otevřou pohádkový podmořský svět, který vás ohromí svou krásou a množstvím ryb, ježků, krabů i chobotnic.

Chorvatský Dubrovnik je snad nekrásnějším městem na Balkánském poloostrově. Staré domky, obdivuhodně integrované do spleti uliček, průchodů, podchodů a můstků ve vás bezpečně zanechají hluboký a nesmazatelný dojem. Město samotné, zejména stará část má neopakovatelnou atmosféru, kterou je potřeba osobně zažít a pocítit.

Chorvatské moře patří bezesporu k nejkrásnějším v Evropě, podobné kontrasty hor a azurově modré barvy můžeme spatřit snad už jen na Kypru, ale ten je svými cenovými relacemi pro běžného Čecha poněkud jinde. Zdejší moře určitě uspokojí i náročnější turisty a Chorvaté jsou zejména vůči Čechům poměrně přátelští a pohostinní.

Chorvatsko je českým turistům známé především jako levný způsob dovolené u moře, či u Plitvických jezer. Já se však na všechno snažím dívat hlubším pohledem a proto jsem zde pro vás pod dojmem týdenní dovolené v roce 2001 připravil několik stránek o zemi, jejíž historie je stejně zajímavá, jako pohnutá...

6.9.2000 - Středa v pralese boubínském

Motto: "Pojď se mnou má milá, projdem Boubín, tam se nádherně spí a dobře jí"

Stará písnička socialistické éry


Nevím jak ostatní, ale já spaní na Boubíně neplánuji, jídlo však ano - ono ujet devadesát kilometrů na kole vyžaduje přísun paliva a to v množství, odpovídajícímu aktuální spotřebě. Soused, spoluobyvatel chaty mě poučil, že cesta na Vimperk je víceméně blbost, neboť zpátky je to moc do kopce. Vyjedu tedy klasicky na Tříjezerní slať, Modravu a Kvildu a pak sjíždím na Borovou Ladu a Vltavici. S děsem v očích zjišťuji, že nemusím téměř třicet kilometrů vůbec šlápnout, neboť silnice neustále klesá. "Teda, to bude ale návrat", říkám si s důvodnými obavami.

31.8.2000 - Pochodový čtvrtek

Motto: "Každý veze svoju milů, starku, do Šumavského Národného parku"

Volně převzato z časopisu Vysoké Tatry, ročník 1984


Včerejší předpověď, noční bouřka a ranní šeď na nebi nedává příliš mnoho příležitostí pro velké cykloturistické variace. Starku s sebou nemaje, zvolím pohodlnou cestu ekologickým autobusem N.P. Šumava směřujícím k proslulému kopečku Špičák nad Železnou Rudou. Původní úmyslem byla nevinná procházka na Můstek přes Pancíř a zpátky, ale směrová cedule "Prenet 11,8 km" mi hodí pomyslnou rukavici. Podrážky mých bot radostně zaberou a zrychleným přesunem, kterému mě kdysi naučila Československá Lidová Armáda, se pohybuji směrem k Pancíři.

8. - 9. 9.1999 - Hladký štít, Velká Kopa, Walentkowá

  neska vstávám "až" o půl páté, pojedu v 6:30 autobusem na Tri Studničky. Opět si balím batoh věcmi potřebnými pro přenocování v divočině, dostatek jídla a vody, i když té by mělo být pod Temnými Smrčinami dostatek (bylo, hlavně ve vzduchu, cha cha). Cestou opět máme několik neplánovaných houbařských zastávek a krátce před sedmou jsem na pozici. Je chladno a drobně prší, nezdržuji se čekáním a pokračuji do Koprové doliny úzkou lesní cestou. Přibírám si k sobě manželský pár a pokračujeme společně, probíráme přednosti jednotlivých typů sportovní horské obuvi.

4.9.1999 - Slavkovský štít

  o půl páté posloucháme pravidelné drncání kol expresní lokálky firmy ŽSR, blížícího se závratnou, zhruba šedesátikilometrovou rychlostí k Tatranské Štrbě, odkud opět klasicky pokračujeme zubačkou a pak električkou do Starého Smokovce. Nad stanicí lanovky (kterou čistě z cenových důvodů pohrdavě míjíme) si přečteme na ukazateli délku cesty - 5,5 hodiny. Je půl šesté a bráška se smíchem říká: "Tak dobře, v půl deváté jsme tam, ať nežeru". Ponechávám to raději bez komentáře a rychle stoupáme podél lanovky na Hrebienok. Tady se podívám na sjezdovku se sklonem připomínajícím střechu kostela:

31.8.1999 - odpočinkový den

  neska vstávám až o půl páté a dávám si naprosto odpočinkový den. Sbalím si jenom nejnutnější věci a jedu do Starého Smokovce navštívit Studenovodské vodopády. Pozemní lanovka na Hrebienok mně svými sedmdesáti korunami za pětiminutovou jízdu umožňuje naprosto svobodnou volbu pěší chůze a tak se alespoň trochu proběhnu při půlhodinovém výstupu lesem. Drobně prší a je mlha, ale také je krásný vzduch a pláštěnku zatím nepotřebuji. Z Hrebienku scházím dolů k vodopádům a od potoka pokračuji výš po magistrále k největšímu z nich. I přes poměrně horší počasí potkávám cestou značné množství lidí.