Začátkem jara 2005 mě zaujal článek jakéhosi reportéra z IDNESu, který obsahoval popis hrdinského výstupu dotyčného autora na horu Sv. Ilja v chorvatském národním parku Biokovo. Zmíněné reportáľní dílko bylo plné popisů hrůzných záľitků, kdy se odváľlivec vyčerpaně plazí ve spalujícím vedru rozľhavenými skalami, obklopen stovkami prudce jedovatých hadů a při sestupu skončí zcela dehydratován, protoľe si s sebou vzal pouze ąest litrů vody, coľ mu dle jeho vlastních slov "pochopitelně nemohlo stačit".

Potápění je velmi zajímavý sport, ale vzhledem ke skutečnosti, ľe mé plavání připomíná spíąe boj o ľivot, jsem ho dlouhá léta z bezpečnostních důvodů ignoroval. Z kamaráda, který mě letos do Chorvatska doprovázel, se vąak vyklubal potápěč a tak kdyľ k mému úľasu ráno po příjezdu vybaloval z taąky kompletní neoprénovou výstroj, automatiku a ľaket, vzbudil ve mě touhu po poznání tajemných podmořských světů.

Větąí chorvatská vesnice, nebo malé městečko mají podobné rysy, jako starý Dubrovnik, ale vládne zde útulná atmosféra a také kontrasty jsou tu daleko větąí, neľ ve městech. Pojďte se tedy nyní vypravit na virtuální prohlídku malého přímořského městečka Janjina na Peljeąaci.

Po moři i souąi v Chorvatsku plave, běhá i létá celá řada ľivočichů a záleľí jen na lokalitě a vaąí ąikovnosti, s kolika zástupci místní fauny se tu vlastně potkáte. Jiľ obyčejné ploutve, brýle a ąnorchl vám otevřou pohádkový podmořský svět, který vás ohromí svou krásou a mnoľstvím ryb, jeľků, krabů i chobotnic.

Chorvatský Dubrovnik je snad nekrásnějąím městem na Balkánském poloostrově. Staré domky, obdivuhodně integrované do spleti uliček, průchodů, podchodů a můstků ve vás bezpečně zanechají hluboký a nesmazatelný dojem. Město samotné, zejména stará část má neopakovatelnou atmosféru, kterou je potřeba osobně zaľít a pocítit.

Chorvatské moře patří bezesporu k nejkrásnějąím v Evropě, podobné kontrasty hor a azurově modré barvy můľeme spatřit snad uľ jen na Kypru, ale ten je svými cenovými relacemi pro běľného Čecha poněkud jinde. Zdejąí moře určitě uspokojí i náročnějąí turisty a Chorvaté jsou zejména vůči Čechům poměrně přátelątí a pohostinní.

Chorvatsko je českým turistům známé předevąím jako levný způsob dovolené u moře, či u Plitvických jezer. Já se vąak na vąechno snaľím dívat hlubąím pohledem a proto jsem zde pro vás pod dojmem týdenní dovolené v roce 2001 připravil několik stránek o zemi, jejíľ historie je stejně zajímavá, jako pohnutá...

6.9.2000 - Středa v pralese boubínském

Motto: "Pojď se mnou má milá, projdem Boubín, tam se nádherně spí a dobře jí"

Stará písnička socialistické éry


Nevím jak ostatní, ale já spaní na Boubíně neplánuji, jídlo vąak ano - ono ujet devadesát kilometrů na kole vyľaduje přísun paliva a to v mnoľství, odpovídajícímu aktuální spotřebě. Soused, spoluobyvatel chaty mě poučil, ľe cesta na Vimperk je víceméně blbost, nebo» zpátky je to moc do kopce. Vyjedu tedy klasicky na Tříjezerní sla», Modravu a Kvildu a pak sjíľdím na Borovou Ladu a Vltavici. S děsem v očích zjią»uji, ľe nemusím téměř třicet kilometrů vůbec ąlápnout, nebo» silnice neustále klesá. "Teda, to bude ale návrat", říkám si s důvodnými obavami.

31.8.2000 - Pochodový čtvrtek

Motto: "Kaľdý veze svoju milů, starku, do ©umavského Národného parku"

Volně převzato z časopisu Vysoké Tatry, ročník 1984


Včerejąí předpověď, noční bouřka a ranní ąeď na nebi nedává přílią mnoho příleľitostí pro velké cykloturistické variace. Starku s sebou nemaje, zvolím pohodlnou cestu ekologickým autobusem N.P. ©umava směřujícím k proslulému kopečku ©pičák nad ®eleznou Rudou. Původní úmyslem byla nevinná procházka na Můstek přes Pancíř a zpátky, ale směrová cedule "Prenet 11,8 km" mi hodí pomyslnou rukavici. Podráľky mých bot radostně zaberou a zrychleným přesunem, kterému mě kdysi naučila Československá Lidová Armáda, se pohybuji směrem k Pancíři.

8. - 9. 9.1999 - Hladký ątít, Velká Kopa, Walentkowá

  Dneska vstávám "aľ" o půl páté, pojedu v 6:30 autobusem na Tri Studničky. Opět si balím batoh věcmi potřebnými pro přenocování v divočině, dostatek jídla a vody, i kdyľ té by mělo být pod Temnými Smrčinami dostatek (bylo, hlavně ve vzduchu, cha cha). Cestou opět máme několik neplánovaných houbařských zastávek a krátce před sedmou jsem na pozici. Je chladno a drobně prąí, nezdrľuji se čekáním a pokračuji do Koprové doliny úzkou lesní cestou. Přibírám si k sobě manľelský pár a pokračujeme společně, probíráme přednosti jednotlivých typů sportovní horské obuvi.

4.9.1999 - Slavkovský ątít

  Po půl páté posloucháme pravidelné drncání kol expresní lokálky firmy ®SR, blíľícího se závratnou, zhruba ąedesátikilometrovou rychlostí k Tatranské ©trbě, odkud opět klasicky pokračujeme zubačkou a pak električkou do Starého Smokovce. Nad stanicí lanovky (kterou čistě z cenových důvodů pohrdavě míjíme) si přečteme na ukazateli délku cesty - 5,5 hodiny. Je půl ąesté a bráąka se smíchem říká: "Tak dobře, v půl deváté jsme tam, a» neľeru". Ponechávám to raději bez komentáře a rychle stoupáme podél lanovky na Hrebienok. Tady se podívám na sjezdovku se sklonem připomínajícím střechu kostela:

31.8.1999 - odpočinkový den

  Dneska vstávám aľ o půl páté a dávám si naprosto odpočinkový den. Sbalím si jenom nejnutnějąí věci a jedu do Starého Smokovce navątívit Studenovodské vodopády. Pozemní lanovka na Hrebienok mně svými sedmdesáti korunami za pětiminutovou jízdu umoľňuje naprosto svobodnou volbu pěąí chůze a tak se alespoň trochu proběhnu při půlhodinovém výstupu lesem. Drobně prąí a je mlha, ale také je krásný vzduch a pláątěnku zatím nepotřebuji. Z Hrebienku scházím dolů k vodopádům a od potoka pokračuji výą po magistrále k největąímu z nich. I přes poměrně horąí počasí potkávám cestou značné mnoľství lidí.