Můžeme změnit osud?

Příď kajaku i s kamarádkou vysunu přes hranu Staroměstského jezu a pádluji zpětně, aby nás voda nestrhla dolů. Pod námi hučí kalný proud a tříští se o zeď smíchovské plavební komory. "Já ti nevím", říkám nejistě, "moc se mi to nezdá." "Simtě," povídá sebevědomě kámoška Beran, "sjeli jsme Modřany, sjeli jsme Šítkovský jez, tohle bude do třetice všeho dobrého." S povzdechem couvám, vyberu si nejlepší možné místo pro splutí a... Ale nepředbíhejme a popišme si nejprve souvislosti, protože jsou samozřejmě hodně důležité. Ostatně z důvodu vysvětlení podstatných souvislostí tento článek vlastně vznikl.

Když to řeknu hodně zjednodušeně, nejdůležitější složkou každé bytosti je duše, pak ego a potom rozum. Ten řada lidí nemá (já také ne, jak uvidíte níže), ale dosti vtipů - například u Downova syndromu byste rozum často hledali marně, ale duši a ego tito lidé samozřejmě mají. Duše je nesmrtelná, rodíme se stále znovu za účelem evoluce duševní, duchovní, emoční a podobně. Nicméně (a to je důležité), ego i rozum si s sebou do dalšího života bereme v podstatě také, tedy co jsme si pracně vytvořili, to nás provází i v dalším zrození s tím, že před narozením ještě probíhají korekce všech tří složek a také naší karmy. Odbočka k mé osobě: vztahů jsem si v tomto životě užil tolik, že mi zkušenosti vystačí ještě do několika dalších životů. A protože se s věkem priority mění, už před lety jsem vztahy prostě pustil z hlavy a začal jsem se věnovat jiným věcem. Podařilo se mi to tak dokonale, že už o mě nikdo zájem nejevil, což byla oproti minulým rokům zajímavá změna. A nyní pojďme k tomu podstatnému, tedy k popisu toho, co se vlastně stalo, jaké byly příčiny a co se dá dělat s osudem, pokud se s ním někdy něco dělat vůbec dá. (Já jsem tu možnost dostal, ale nepodařilo se mi jí správně využít.) Většinou totiž dojde k nějaké události, kterou pak začne celý řetězec dalších "náhod". Zde jsou ty moje:

Událost č. 1, kterou to vše začalo, tedy příčina. Potřeboval jsem vyřešit nějaký problém, který se vztahy vůbec nesouvisel, alespoň jsem si to tedy myslel a tak jsem navštívil léčitelku p. Musílkovou v pražských Měchochlupech. Paní se nad mým požadavkem usmála, pustila se do práce a když jsem šel domů, bylo mi výborně. Cítil jsem výraznou změnu a bylo mi jasné, že moje návštěva nebyla zbytečná.

Událost č. 2, následek a nevyužitá šance. Dva týdny po návštěvě léčitelky jsem jel vlakem z Ústí nad Labem do Kralup, po běžné údržbě mé zahrady. Nástupiště bylo liduprázdné, přišel jsem úmyslně dříve, abych si stačil v klidu dopřát oběd. Po chvíli jsem zaregistroval příchod krásné mladé slečny, zhruba ve věku mé dcery, opravdu moc hezké. Slečnu jsem si jenom zběžně mechanicky prohlédl a dál jsem se věnoval knížce. Ovšem pak se začaly dít věci. Mladá dáma při otáčení listu ve své knize zvedla oči, podívala se na mě, pak užasle odložila knížku, pozdravila mě (první překvapení), na prázdném nástupišti si ke mě přisedla (druhé překvapení) a pak už jsem z překvapení nevyšel, protože jsem zjistil, že je o mě zájem, jenomže dotyčná neměla odvahu udělat cokoli, co by mě potvrdilo můj pocit. Ostatně já také ne a tak jsem jenom vnímal, jak slečna zoufale přemýšlí, co by mohla udělat a když jsem předstíral, že si jí nevšímám, doslova na mě visela očima. Můj nerozhodný Mars ve Vahách ale zapojil své energie naplno a mě se do příjezdu vlaku nepodařilo vymyslet naprosto nic, co by celou situaci nějak vyřešilo. A tak jsem nic nevymyslel, nasedl do svého rychlíku a odjel. Na smutek v jejích očích snad nikdy nezapomenu. Doma jsem se podíval do karet, které mě seřvaly, jak malého kluka. Promarněná šance, dar z nebe, "Slábo jsi naprostý debil!" Ano, to jsem. Andělské karty: hlavní karta Partner duše, druhá Děti, třetí si přesně nepamatuji, ale byla rovněž výmluvná.

Událost č. 3, následek na základě příčiny. Naprosto náhodou jsem si na Pádleru přečetl článek o splutí Vltavy Prahou z Modřan do Holešovic přes většinu jezů a poslal jsem jej z legrace výše zmíněné kamarádce se Sluncem v Beranu. Tam se mě rovnou zeptala, jestli si dáme ve středu dovolenou a uděláme to. Tím mě samozřejmě poněkud překvapila a tak jsem si vzal volno, kajak, vestu, helmu a sešli jsme se v Modřanech na zastávce. Kámoška sice hlasitě držkovala, že tu blbou vestu nechce a helma jí je taky k ničemu, ale nenechal jsem se odbýt, tak si na sebe s nadávkami navlékla oba ochranné prvky a dobrodružství začalo. Úzkou retardérku modřanského jezu jsme sjeli, jak profíci, což nás příjemně naladilo. Obsluha smíchovské komory nezvedala mobil ani nám, ani turistickému parníku a tak padlo rozhodnutí sjet Šítkovský jez s tím, že se nad Staroměstským jezem operativně rozhodneme. Rovněž Šítkovský jez jsme sklouzli doslova učebnicově, bez kapky vody v lodi. Nadšená kamarádka si prohlížela Národní divadlo, Karlův most a blížící se, výhrůžně hučící jez odmávla rukou s výše zmíněnými slovy, že to bude naprostá pohoda. To mi tedy opravdu nepřišlo, prohlíželi jsme si mocný proud, hřmící pár centimetrů pod námi a mě se do toho nechtělo. Kámoška se ale vyjádřila ve smyslu, že jsme dost dobří a že "to určitě dáme". Bohužel mě ani nenapadlo, že aktuální průtok je cca čtyřikrát vyšší, než ve zmíněném článku, kterým jsme se inspirovali.

Událost č. 4, záchrana z vyšších míst. Staroměstský jez dobře znám ze zářijové akce "Přes tři jezy" a vím, že ani jeho šlajsna při daleko menším průtoku není nic úplně triviálního. Odcouval jsem tedy kus zpátky, abychom měli energii na rozjezd a pak jsem náhle dostal spontánní nápad, který mi zachránil život. Zeptal jsem se kamarádky, výborné plavkyně, jestli chce tu vestu a ta se jí nadšeně zbavila. Navlékl jsem si tedy záchranný prvek a vyrazili jsme. Jakmile příď kajaku přepadla přes hranu jezu, silný boční proud strhl loď na zeď komory a otočil nás hlavou dolů, neměl jsem šanci udělat vůbec nic. Když se tzv. cvaknete, děláte v podstatě pouze to, že si lehnete na vodu a necháte se vynést proudem mimo nebezpečí, jenomže já jsem v tu chvíli vůbec logicky nereagoval. S vodou jsem nesmyslně bojoval a proud mě doslova protáhl po dně, plném ostrých kamenů a štěrku. Po vynoření jsem zjistil, že nemohu dýchat, protože mám plíce plné vody. Naštěstí jsem obratem pochopil, že mě vesta spolehlivě nese a tak panika trochu opadla až do chvíle, než jsem kus od sebe uviděl kajak, u kterého nikdo nebyl. Zpanikařil jsem podruhé a pak se naštěstí vedle lodi vynořila bílá helma a pod ní naštvaný obličej s ústy, rozbitými do krve. Zaplavil mě proud vzteklých nadávek a stížností na hořký osud, mizernou imunitu a tělo plné "té vltavské žumpy". Nicméně za chvíli jsme k úžasu davu turistů byli na břehu a začali se sušením.

Vzteklá kamarádka běsnila, jako správný Beran a studovala v přeživším iPhone složení vltavské vody. "Mor, cholera, salmonela, spalničky, příušnice, obrna, záškrt, černé neštovice, TBC, E. Coli a další". "Tati, co to ta mokrá paní čte?" zeptalo se zvědavé dítě na náplavce. "Asi očkovací průkaz", odpověděl konsternovaný otec. "Ty běž taky do haj*lu", řekla mu vlídně moje spolucestující a pak se mě zeptala, kde si může vyndat ty pulce z dělohy, kteří jí tam prý děsně lechtají. "Ty vo*e, já mám to svinstvo v plicích, žaludku, spodku, v nose, v očích, v uších, do zítřka umřu!" Vysvětlil jsem jí, že to adrenalin vyřeší a nebude jí vůbec nic. Měl jsem sice pravdu, ale to jsem si ovšem ještě vyposlechl spoustu názorů na své debilní nápady. Tok jejích myšlenek naštěstí vzápětí přerušil výkřik "ježíši kriste, vždyť ty krvácíš, musíme zavolat sanitku!" Rozhlédl jsem se kolem, ale žádného krvácejícího Ježíše jsem nikde neviděl. I přes polovinu září bylo slušné vedro a tak jsem si na jez vzal moudře pouze plavky, což mi sice zajistilo suché věci v pytli, ale také hluboké odřeniny na třiceti procentech těla. Nad těmi jsem jenom mávl rukou a vycestovali jsme na exkurzi Čertovky.

Událost č. 5, vysvětlení, co se vlastně stalo. Zhruba měsíc po této události jsem se u paní Musílkové zastavil ještě jednou a samozřejmě jsem se zmínil o všem, co se mi přihodilo. Paní zvážněla, chvíli studovala situaci a potom mi řekla, že jsem nevyužil životní příležitost a protože samoty už měla moje duše dost, rozhodla se mě zabít, jelikož jí to takhle nebaví. Také mi řekla, že "nahoře" se energií neplýtvá a že další šanci tak dostanu jenom těžko, což ale cítím také. Předpokládám tedy, že když to mé duši nevyšlo relativně milosrdným způsobem (nikdy mi proudící mocný proud vody nedělal dobře), zkusí to klasicky, tedy formou nějakého destruktivního onemocnění.

Tady se na chvíli zastavme a popišme si možné příčiny nemocí. Těmi mohou být například genetické dispozice, karma (osud), nevhodná výchova, strava, životní styl, prokletí, nesprávný přístup k sobě a podobně. Ovšem nemoc, která má původ v nespokojené duši, je v podstatě vždycky nejtěžší a nejhůře léčitelná. A to až do té doby, dokud duši neuspokojíte tím, po čem touží. Tomu ovšem zase brání ego, osud, karma, genetické dispozice, pochopení důležitých souvislostí a podobně. Ve své praxi jsem se setkal s řadou lidí, kteří byli nemocní právě ze zoufalství jejich duše a tam klasické metody nepomáhají. Člověk musí nejprve pochopit příčinu a teprve potom může začít měnit své myšlení a uvažování.

Shrnutí: svůj osud často měnit nemůžeme, (což opět záleží na osudu), ale někdy se ocitneme na rozcestí, kdy to udělat můžeme a často zásadním způsobem. Přesně to se mi stalo, dostal jsem kontakt na léčitelku, když nadešel správný čas, navštívil jsem jí, ale ona mi vlastně neřekla, co se všechno může dít po jejím působení a tak jsem byl naprosto nepřipravený. Je samozřejmě důležité., abychom byli neustále pozorní ke všemu, co se okolo nás děje. Dopustil jsem se chyby a unikla mi tak zásadní příležitost, jakkoli jsem si logicky zdůvodnil, proč by to nebylo jednoduché. Ovšem v životě často není jednoduché vůbec nic. Od té doby jsem samozřejmě ve střehu, ale nemyslím si, že by se někdy něco podobného ještě zopakovalo. Nicméně na životě je krásné to, že je neustále plný překvapení.