Jarní úplňkové čarování I.

Staří Keltové neslavili svůj svátek Beltine na "čarodějnice" 30.4., ale vždy o prvním jarním úplňku, kdy se Slunce nachází v Býku a Měsíc ve Štíru. Tento astronomický úkaz nastává v různou dobu, někdy v dubnu, někdy až v květnu, ale sílu má vždy obrovskou a já si jej nenechávám nikdy ujít. Dalo by se říci, že "býkoštíří" úplněk v přírodě otevře její mohutnou, tvořivou sílu, ale nejenom to. Proto si tento den vždy pečlivě hlídám a nevynechal jsem ani ten letošní, který nastal 25.4. před desátou večerní.

V životě se nic neděje náhodně, ale tentokrát jsem si to ověřil jak se říká "do puntíku". Když jsem letos navrhl kamarádovi Jindrovi, že bychom mohli o úplňku "něco spáchat", ani ve snu mě nenapadlo, co se z mého nápadu vyvine Když krátce odbočím, poslední dobou jsem řešil několik poměrně důležitých životních oblastí a jednou z nich byly vztahy, ty vykazovaly známky fatálního drhnutí na všech frontách a i kdybych se stavěl na hlavu, nic nepomáhalo. Udělal jsem si tedy takový soukromý osobní rituál - vždy před usnutím jsem s pokorou požádal archanděly živlů a bytosti světla o vyřešení mé stávající situace. Kamarádka mi před dvěma lety koupila k Vánocům andělské karty a já si s nimi zvykl pracovat, nedávno jsem se opět podíval, "jak jsem momentálně na tom" a padla mi karta "Vyslyšená modlitba". To mě zaujalo a čekal jsem tedy, co se bude dít A ono stále nic, až jsem kartu pustil z hlavy a hle - stalo se něco, co jsem poněkud nečekal


Zmíněného kamaráda Jindru myslím nejlépe představí jeho vlastní stránky Láskyplný svět. Je to úžasně upřímný člověk, který má (mimo jiné) naprosto fascinující schopnosti vidět v přírodě to, co většina lidí ani netuší. Naše společné akce mám moc rád, protože se vždycky dozvím něco, co jsem do té doby nevěděl. Chodím ven s chutí a očekáváním a nikde si neodpočinu tak dobře, než v klidu v lese. A právě Jindra mi rozšířil duchovní obzory jako málokdo. Náš plán obsahoval dva základní body - popovídám si konečně se "svým" prastarým bukem v krušnohorských lesích a kamarád mi bude tlumočit - a to doslova, protože on si vždycky se stromem dokáže "pokecat" tak, že mi zůstává rozum stát Já občas pouze vnímám, jestli se ke mně strom staví přátelsky, či nikoli a to je zatím všechno. Po této konverzaci jsme chtěli strávit noc na starém hradě a pořádně si ji užít, včetně ohně. A tak jsme v teplickém Intersparu nakoupili důkladné zásoby a zaparkovali v jedné obci pod svahy Krušných hor. Cynický zrak mých ocelově šedých očí ihned padl na lehce odlesněný kopec, který by nám mohl ušetřit kilometry a jehož jedinou nevýhodou je sklon lehce vražedných parametrů. "Neříkej mi", pravil nebohý kamarád, znalý mých významých pohledů, "že mě chceš táhnout na tenhle Matterhorn". "Che che che, nebuď měkkej, většinu zátěže nesu já". "Bože!" "Mezi čtyřma očima mi klidně říkej křestním." "Vole! No dobře, když jinak nedáš, můžeme to zkusit". Zkusili jsme tedy a nelitovali...


Zmíněný vršek vždycky přitahoval nejenom mě, ale i blesky při bouřce, které ho nikdy nevynechaly, naopak ho absolutně nešetřily, až mi to začalo být už jako dítěti nápadné. A navíc kousek od něj je pak "můj" strom - obrovský prastarý buk, v jehož stínu jsem už jako malý rád trávil čas a jen tak jsem se díval do jeho mohutné koruny, bylo mi u něj dobře a já nevěděl proč. Dozvědět jsem se to měl za chvíli, ale nepředbíhejme Došplhali jsme na vršek kopce, otočil jsem se na Jindru a pamětliv blesků, ptal jsem se ho, jak to tu vnímá. "Čoveče" pravil se svým typickým výrazem v očích, "něco je tu hodně zvláštního, nech mě chvíli dívat". A potom se začaly dít věci. "Víš co je divný?" pokračoval kamarád v samomluvě, "nejsou tady vůbec žádné bytosti, žádní dévové, nic, všechny stojí okolo kousek od nás, v kruhu, jako by je sem něco nechtělo pustit. No jo, už to vidím, je tady nějaká zářivá stěna, to jsem ještě neviděl. A má to tu teda fakt sílu." "To má", řekl jsem mu, "podívej se na ty hromady srnčích bobků všude kolem, jsou jenom tady", dodal jsem ještě s lehkým střeleckým sarkasmem, ale i já jsem jasně cítil, že je tu něco jinak než v okolním hvozdu. "Hele, ta stěna to tady odděluje a nikoho z lesních bytostí sem nepustí, to vidím poprvé, ale proč? Zkus mi poslat energii tady a potom až budu za stěnou." Zkusil jsem a Jindra ji za stěnou vůbec necítil, kdežto uvnitř ano. Vrátil se ke mně a zkoušel chvíli s kopcem komunikovat, moc se toho ale nedozvěděl. "Mám takový pocit, že to tady není jen tak, jako by se nás to nějak týkalo." Chvíli se díval přivřenýma očima. "Ne nás, prý hlavně tebe", pokračoval "a pozor, je tu s námi taky nějaká žena." "Žena" Kde" Jako duše?" "Ano, tady s námi. Ne, s tebou vlastně." Zeptej se jí, co chce." "Prý tě miluje a je s tebou strašně ráda." Zamrazilo mě po celém těle a to pořádně. "Dlouho, spoustu tvých životů, počkej, asi dvě stě životů, říká že nějakých osm tisíc let." Začalo mi to docházet. "Zeptej se jí, proč je tak dlouho se mnou." "Protože tě miluje a je jí s tebou dobře." "Ví, že nemá tělo??" "Ví, moc dobře a vůbec jí to nevadí, naopak ti tak může být pořád nablízku. A pořádně na tebe žárlí, když se o tebe někdo zajímá" dodal ještě Jindra, ale to už mi nemusel ani říkat, rozsvítilo se mi "Prý se dívá na tvé životy jako na film a má z toho docela zábavu." "Náramná zábava, ví že mi tím škodí?" "Ví, ale doufá, že ne až tolik a že tě chce mít jenom pro sebe." "Ne až tolik" Ví, co se stalo například v patnáctém století, že kvůli tomu někdo umřel? Co tomu říká?" "Je zaražená a smutná. Pláče. Strašně pláče, že nechtěla tak ublížit, ale že tě chtěla mít jenom pro sebe." "Dobře, zavolej prosím archanděly živlů." "Jsou tu, prý už na pozvání čekali". "Zeptej se jí, jestli by chtěla zase mít fyzické tělo." "Prý chtěla, ale má strach, že tě tím ztratí." "Neztratí, můžeme se setkat, až se narodí, můžeme se setkat v příštím životě." "Odmítá to, strašně se bojí, že jí nebude odpuštěno a že už se s tebou nikdy nesetká. Prý jsi se vyvíjel a ona ne, ví to." "To je blbost, řekni jí, že tím jak na mě byla přivtělená, se vyvíjela společně se mnou." "Zamyslela se a vlastně máš prý pravdu. A zase pláče a že jí to prý nikdy nemůžeš odpustit." A přišla asi nejsilnější chvíle z celého zážitku. "Můžu." Sepnul jsem ruce a poprosil anděly o pomoc. "Odpouštím jí všechno, nezlobím se na ni, nedělala to schválně, jenom si s tím neuměla poradit." Tělem mi lomcovaly energie a všude mě mrazilo jak při kryoterapii. "Pláče, prý je za to moc ráda, ale nechce tě ztratit, nechce se nechat nikam odvést." "Zkus poslat andělům bílé světlo, jak reagují?" "Nijak, prý od nás žádnou energii nepotřebují." "To se mi nezdá, pošli na ně bílé světlo, neuhýbají?" "Ne, naopak, udělal se kolem nich světelný sloup a všichni se rozzářili." "Dobře", napadlo mě, "slibuju jí, že budu moc rád, když se mi narodí ještě v tomhle životě jako dcera, co tomu říká?" "Líbí se jí to, ale prý si klidně počká na tvoje příští zrození a teprve potom chce tělo." "To ne, pokud to chce stihnout v tomto životě, musí hned do světla". "Prý si počká, až budeš chtít s někým dítě, teprve potom půjde". "To nejde, musí nejdřív do světla a tam jí nasměrují, nestihla by to." "Už jí říkají i andělé, že by to nestihla, musí s nimi a teprve potom se ti může narodit. Pořád se bojí a ptá se, jestli to tak opravdu chceš." "Ano, slibuji jí, že pokud jí to bude určeno, budu moc rád, když se mi ještě v tomhle životě narodí a že se na ní moc těším. Jinak to nejde." "Už jde s anděly nahoru, ale pořád ještě váhá. Už jí tam doslova táhnou, ale má pořád strach. Vidí světlo, má radost. Blíží se všichni ke světlu. Ještě na tebe naposled zavolala "miluju tě" a zmizeli."


"Tééda, tak to jsem ještě nezažil", řekl Jindra, "zkoušel jsem jí nejdřív odvést sám, ale to absolutně odmítala, jak jsi věděl, co jí máš říkat?" "Nevěděl, hodně mě naučila kamarádka, něco z knížky a zbytek improvizace. Vždycky to musí být její rozhodnutí, svobodná vůle, jinak to nejde." Najednou se ochladilo, zafoukal větřík a změnila se atmosféra okolo nás. "Podívej", řekl kamarád, "bílá stěna je pryč, zmizela, vracejí se sem lesní bytosti, jdou k nám dévové, jeden má tak čtyři metry, už jsou všude okolo. Prý se u něco podobného odehrálo před deseti lety a něco většího před sto sedmdesáti. Už to tu ani necítím nějak výjimečné, všechno se tady vrátilo do normálu. Ještě jsem ti zapomněl říci, že ona se tenkrát utopila, v kalné vodě. A pak byla na tebe moc naštvaná že jsi nezemřel společně s ní, ale byl jsi tady ještě dlouho. Nechtěla od tebe." Chvíli se zamyslel a dodal "a to, že jsi dodneška neviděl energie a bytosti dělala také ona, mělo by se to začít zlepšovat. Informací tam bylo hodně, docházejí mi ještě teď. Například to, že se jmenovala Nirva. A ještě jedna věc - když jsme začali, vůbec jsem necítil, že bys měl mít ještě děti, ale když odcházela, najednou se to změnilo, teď už myslím můžeš." Chvíli jsme mlčeli a srovnávali si v hlavě, co jsme před chvílí zažili. Pochopil jsem svůj strach z vířící kalné vody. "Tak co, jdeme k mému stromu?" zeptal jsem se po chvíli. "Jasně, jdeme. Ale stejně ti řeknu, že jsi teda pěkně nevděčnej chlap." "Cože?!!" "Takovou babu abys pohledal, je ti věrná osm tisíc let a ty jí během pěti minut normálně pošleš k šípku."