Jarní úplňkové čarování II.

Hodili jsme si na záda ruksaky a přešli asi dvě stě metrů k "mému" buku. Zatímco jsem se s ním šel přivítat, Jindra se z povzdálí díval. Přitiskl jsem čelo na kůru a v duchu říkám svému příteli "ahoj, dlouho jsme se neviděli, ale dneska bych s tebou moc rád mluvil a přivedl jsem si tlumočníka, potěší mě, když ho přijmeš." Pocítil jsem zvláštní vibraci a pak se ozval kamarád: "on tě má vyloženě rád, jakoby k sobě patříte, aha - on byl kdysi tvůj jelen, ale pak už ho nebavilo být zvíře a tak se stal stromem. Jmenuje se Hardan. Teda, ale vůči mě není vůbec přátelský, připadá mi, jakoby mě od sebe vyloženě odháněl, jako rytíř mečem."

Znovu jsem tedy zkusil pokorně požádat buk o rozhovor a Jindru mu představit. Nakonec ho odtažitě přijal a kamarád s ním navázal fyzický i duchovní kontakt. "Tak to jsem ještě neviděl, tenhle déva se stará o všechny čtyři buky v téhle skupině." A přišel další šok. "Něco jsi prý před chvílí slíbil a budeš na to potřebovat sílu, kterou teď nemáš. Máš se postavit zhruba doprostřed skupiny buků, on tě chce léčit." Udělal jsem to a okamžitě jsem cítil příliv tepla zespodu po nohou do břicha. "Ty jo", povídal Jindra, "normálně ze všech stromů jde zelená a fialová energie a cpou to do tebe spodem přes nohy, to je úžasný." Užíval jsem si příjemné pocity a po chvíli mě napadlo, jít postupně stromům poděkovat a obejmout je. Kamarád se usmál: "přesně tohle jsem ti chtěl doporučit, už skončili." S vděčností jsem obešel všechny stromy jeden po druhém. Cítil jsem se výborně, nelze to vůbec popsat. Pak jsem řekl Jindrovi, že bych byl moc rád, kdyby mi lesníci nechali tyto stromy na pokoji. "Jasně, uděláme hermetický obřad." A začal skupinu buků obcházet a pronášet různé magické formule. Cítil jsem zvláštní vlny, které se od buků šířily. Když skončil, říkal že prosil o pomoc i ostatní lesní dévy s tím, že tato skupina má veliký význam i pro ně. Nakonec přišli a řekli mu, že se nemusí bát, že kácet se sice má, ale dole a že se o to pokusí postarat. Poděkovali jsme všem, vytáhl jsem celtu, karimatku a posadili jsme se zády ke stromu. A pak jsme se oba radostí rozesmáli jak šílenci. Kdyby nás někdo viděl, asi by nám rovnou zavolal sanitku, ale energie bylo prostě víc, než jsme mohli unést s kamennými obličeji a potom - život je přeci krásný Nicméně všechno má svůj rub a líc, za chvíli okolo nás proběhl mohutný vlčák, doprovázený neuvěřitelně negativním pánem. Začal vlastně nenápadně, když jsme se pozdravili, prohlásil, že pod tímto stromem prý takhle podobně seděli němečtí dělníci, než je Češi vyhnali a potom na nás sypal lavinu temných úvah, varování a chmurných předpovědí. Zatímco Jindra se se zavřenýma očima usmíval a budoval si ochranu, já jsem se snažil dotyčného přimět k postupnému vyklizení pole, ale jemu se samozřejmě nechtělo a neustále svoji výřečnost stupňoval. Nakonec mé tiché volání vyslyšel pes a doslova ho odtáhl pryč

Poděkovali jsme vděčně Hardanovi a dorazili na hrad. Dvě piva k večeři a láhev vína k ohni jsme dali vychladit do hladomorny, upravili jsme ohniště a vyrazili pro zásoby dřeva. To naštěstí v bukovém lese nebyl žádný problém, pouze jsme museli vláčet těžké otepi do kopce k hradu, protože jeho blízké okolí bylo úplně vysbírané. Než jsme po večeři zapálili oheň, ještě mě napadlo využít síly magického večera na oplátku pro Jindru. Neřekl jsem mu, co mám za lubem, požádal jsem ho, ať jde na chvíli do alfy a pak ať se na sebe podívá zevnitř. Mezi námi je naprostá důvěra a tak šlo všechno jak po příslovečném drátku. "Něco stříbrošedého mám za krkem, je u toho také moje žlutá bytost, pak ještě dvě šedé koule okolo boků a to je všechno. Co to je?" "Uvidíme, musíme to zjistit." "Ty koule tam mám dlouho." Jak dlouho?" "Od deseti let, to jsem tenkrát nebyl já, chtěl jsem sílu, odvahu, požádal jsem a ony přišly a daly mi jí." "Dobře a to stříbrné za krkem?" "To mi dává moc a sílu." "Co to je, je to duše?" "Nevím, asi ne, nedá se s tím mluvit, nereaguje to na otázky, ale dává mi to moc a sílu." "To se mi nezdá, chceš se toho zbavit?" "Nechci, ztratil bych moc." "Blbost, máš jí v sobě, žádnou berličku nepotřebuješ, víš to? Pošli pryč tu žlutou bytost a zkus požádat i ten objekt, ať odejde do světla." "Bytost zmizela hned, ale tohle nechce nikam jít a já bez toho ztratím moc a sílu." To už se mi vůbec nezdálo, to nebyl kamarád jak ho znám. "Víš co, nad Egyptem je duchovní město Zikurath, zkus tam jít", vzpomněl jsem si na doporučení kamarádky. "Už jsem tam." "Požádej, ať ti to sundají." "Mám strach co s tím bude, bojím se to jen tak odložit." Aha, bylo mi to jasnější, bránilo se to. "Oni se o to postarají, neboj se." "Fajn, je to pryč, co dál" Stojím tam na schodech, co mám dělat?" "Vrať se zpátky na hrad a pojďme na ty dvě dušičky u boků, domluvíš se s nim, co chtějí?" "Sám jsem si je přivolal v deseti letech, všeho jsem se bál, chtěl jsem jistotu a sílu." "Zeptej se jich, jestli by chtěly zase tělo." "Chtěly, ale nemůžu je pustit, ztratil bych sílu a odvahu, už bych to nebyl já", snažily se duše bránit. "Dobře, zavolej si tedy archanděly živlů a zkus na ně pustit bílé světlo ze čtvrté čakry." "Jsou tady a krásně se tím rozzářili." "Tak, zkus říci těm duším, že mohou odejít do světla a být zase svobodné, mohou si vybrat čím se stanou." "Ale pak ztratím odvahu a sílu, to nemůžu, sám jsem je chtěl, v deseti letech" protestoval Jindra. "To už nebudu já" dodal ještě a bylo to jasné. "Máš vlastní sílu a odvahu a co tě znám, používáš jí dobře, nepotřebuješ tyhle duše, pust je do světla, co na to andělé?" "Mají natažené ruce a duše jsou na mě teď jako přísavka, čekají co na to řeknu, moc se mi je nechce pustit." "Myslíš, že andělé neví co dělají?" "Asi máš pravdu, zkusím to. Odlepují se, odcházejí s anděly, vítá je světlo, mizí a rozplývají se v něm. "No jo, ale já najednou vůbec nemám auru, je okolo mě prázdno, to je děs. Aha, jsou tu andělé, naplňují mě energií, odspodu, ještě hlavu, no ne, celý zářím, bíle, žádné barvy, kde mám svoji duhu? Ale je to příjemné, moc fajn, teď jsem jak nepopsaný list, můžu se sám rozhodnout, co budu dělat, to je úžasný, děkuju!" S tím jsme seanci ukončili a slavnostně zapálili oheň.

Nastal krásný večer, mezi stromy vyšel rudý Měsíc, plameny ozařovaly prastaré stromy a my popíjeli výborné Chianti, užívali jsme si noc a přemýšleli o všem, co jsme dneska prožili. V lese houkaly sovy a všude byl doslova posvátný klid. Přestože se ochlazovalo, bylo mi čím dál tepleji. Nakonec jsem u ohně seděl jenom v tričku s krátkým rukávem a i tak mi bylo horko, byl jsem plný energie a měl jsem zvláštní pocit vnitřního štěstí a svobody. Jindra, zabalený v bundě se na mě udiveně díval. "Vidím, že tě Hardan docela dobil" smál se a já s ním. Cítil jsem se opravdu výborně. Ráno jsme vstali po osmé, vysušili na slunci spacáky, posnídali a vyrazili na lanovku do hor. Kamarád byl unešený technickou raritou - nejdelší lanovkou v ČR a pak jsme se vraceli po krušnohorských pláních do civilizace. U staré, popraskané jeřabiny se Jindra zastavil - "podívej, malý déva leží spokojeně ve větvích a odpočívá, ale jinak se stará pečlivě o každý květ zvlášť" (byly jich tisíce). To mě dojalo. "Dá se s ním mluvit?" "Moc ne, občas na nás mrkne a vidím mu na očích, že ho spíš otravujeme, radši zmizíme. S obdivem ke starému stromu, řadu let bičovanému ledovými vichry jsme došli k tzv. "křížku", stromu s torzem kříže, kde kdysi, uprostřed obce zmrzli na dvoře statku dva muži, kteří ve tmě, větru a mlze nezjistili, že jsou několik metrů od záchrany a tepla. Prastará rozvětvená jeřabina zaujala Jindru: "na spodní větvi leží veliký déva a odpočívá, teď se normálně protáhl jak člověk" Pak se rozesmál: "ovoce nemá, ale nabízí nám energii, pojď a vezmi si" a dal mi do rukou vyloženě teplou kouli. "Natáhni ruce do větví", v tom okamžiku jsem cítil, jak mi v dlaních přistála další horká koule. Dal jsem si jí do očí. "On je úžasně přátelský a směje se na nás." Šli jsme spokojeně po pláních a v prvním smrkovém lese jsem kamaráda zavlekl mezi stromy k potoku: "jak to tu cítíš?" "Skvěle, potok je plný malých víl a bytostí, starají se o rozvádění vody do půdy, támhle sedí na kameni asi půlmetrová vodní víla a dívá se na nás, prý nemáme chodit dolů, tam mají něco rozdělaného" (dole to vůbec nebylo příjemné). U chlumecké kaple mě zaujal starý, pokroucený strom obalený mechem. Kamarád užasl: "to je vyloženě magické místo, plné vyšších energií a lásky, stačí si jenom kleknout ke kořenům s partnerem a déva je oba poléčí." Večer jsme se pak oba dívali do korun borovic na Kokořínsku. "Ty jo, v borovici naproti nám běhá nahoru a dolu bytůstka, vypadá jak koala" a Jindra se smál, "normálně vyvádí radostí a užívá si to."

Ráno byla většina bytostí spíše ve svých stromech a to ještě i po deváté hodině. Jenom na borovici, která roste šikmo ze skály se opíral o kmen asi dvoumetrový déva, potom vylezl do koruny a lehl si na větev. Na sousedním stromu viděl kamarád jinou věc - stromový déva se náhle rozdělil na desítky malých bytostí a každá z nich začala pečovat o květy na koncích větví. Byl to pro mě stále neznámý svět, ale hltal jsem nové poznatky a snažil se vcítit do pocitů stromových bytostí, víl, zemských trpaslíků gnómů a vzdušných bytostí v oblacích nad námi. Z celého víkendu jsem si odnesl spoustu dojmů, ale hlavně se ve mně opravdu něco změnilo - jsem stále plný energie, radosti a kdesi uvnitř mám pocit zvláštní svobody. Náhle si zase dokážu užívat i drobných radostí a lépe prožívám všechno okolo sebe. Snažím se trochu více pochopit zákonitosti našeho světa a doufám, že jednou budu lépe vidět a rozumět i tomu, co většina lidí nikdy nespatří. Změnil se i můj spánek. Nikdy se mi vlastně nic zvláštního nezdálo, ale teď mám dlouhé sny, plné lidí, kteří mě nějakým způsobem v životě oslovili a hlavně - i když se probudím, pokud chci, sen mě znovu vtáhne do děje a pokračuje. Moc bych si přál, aby takové schopnosti vidět více mělo maximum lidí, protože jedině tak přestaneme ničit náš svět, který považujeme za mrtvou hmotu, určenou pouze k permanentnímu rabování pro naše vlastní pohodlí. Jemná říše, plná nepředstavitelné síly mě zcela zaujala a já jsem andělům i Jindrovi vděčný za všechno, co jsem díky nim mohl v těchto třech dnech prožít. Věřím, že to bude k užitku nejenom mě, ale že budu moci nově nabyté schopnosti použít i pro pomoc druhým. Těším se na to