Tajemství filipojakubské noci

Muž a žena vyšli na lesní cestu, klikatící se nad okrajem hlubšího lesního údolí. Na protější straně se v nastávajícím soumraku nadcházející filipojakubské noci tyčily nevysoké pískovcové skály. Nádherný, teplý den zvolna končil a obzor doslova hořel rudým, zapadajícím Sluncem. Přechod mezi dnem a nocí byl tichý a klidný, ptáci zvolna umlkali, na východě se mezi kmeny borovic třpytil Měsíc v úplňku, vzduch voněl a země byla příjemně vyhřátá. Dokonalá harmonie v alegorii čtyřech živlů navozovala pocit bezpečí. Pár se na sebe beze slova s úsměvem podíval a muž pokynul ke skalám na druhé straně rokle. Žena tiše přikývla, oba se vzali za ruce a začali sestupovat po prudké stráni dolů, aby se pak u paty skal mohli zastavit a nalézt cestu vzhůru.

Muž převzal iniciativu, vystoupal krátkou, úzkou spárou se svým ruksakem nahoru a potom se vrátil pro batoh své ženy, která se mezitím již také pružně vyšplhala na plochý pískovcový vrchol. Cesta na protější straně se zvolna ztrácela v houstnoucí tmě a měsíc byl dosud skrytý za stromy, oba lidé tak nebyli na skalách nijak patrní. Na rovném místě si rozložili měkké, pružné podložky a ně pak dali lehké spací pytle. Muž vybalil lehkou večeři a když společně dojedli, opřeli se v tichém a teplém večeru o sebe a sledovali vycházející Měsíc i to, jak se západní obzor zvolna mění z původní červené barvy do noční tmavofialové. Na nebi se objevily první hvězdy, jasná Venuše i Jupiter zářily nad lesem jako stříbrné jiskřičky. Noc byla doslova magická. Ti dva věděli a cítili a proto tu také byli. To, co chtěli společně prožít, nezažije každý, toužili poznat určitá skrytá tajemství života a pak se mezi nimi vznášelo ještě jedno, prozatím nevyslovené přání, ale oba vnímali, že nadešla vhodná chvíle, aby jej vyslovili.


Večerní klid tiše porušila žena: "Víš, možná bychom si mohli o něčem..." Muž jí přerušil a položil jemně prst na ústa: "Vím, cítím to také tak". Žena se dívala do nebe a v očích se jí stříbřitě odrážel úplněk: "Není to ale příliš silná noc pro naše přání?". "Naopak", odpověděl muž, "myslím, že když se naše emoce zesílí v tomto prostředí, bude to jenom dobře". Žena se dál dívala do nebe. "Asi máš pravdu", řekla, "jenom si nemohu zvyknout na tu sílu, nevím, jestli to zvládnu". "Zvládneme to", odpověděl tiše muž a vzal jí za ruku. "Do půlnoci je dost času, můžeme si všechno rozmyslet a jenom se dívat", řekl ještě, pak se o něj žena s důvěrou opřela a oba se opět ponořili do společného pozorování Měsíce, který byl již vysoko nad krajem a zaléval svým měkkým, stříbrným světlem hluboké okolní lesy. Teplota neklesala a podtrhovala tak magickou sílu celého výjevu.


Krátce před půlnocí se začaly energie měnit a zesilovat, oba to vycítili, podívali se s úsměvem na sebe a potom zvolna odložili veškeré své oblečení. Ti dva se milovali a chtěli spolu poznávat a učit se všemu, co jim život přinese. Důvěřovali si a nic před sebou neskrývali. Nyní si vzájemně prohlíželi jeden druhého, jejich nahá těla, ozářená stříbřitým svitem úplňku se chvěla vzrušením, ale věděli, že nemohou pospíchat, že musí vnímat a otevřít se i všem vlivům okolí. Všechno okolo nich se jakoby zostřovalo, nastával magický čas tančících víl, elfů a dalších bytostí, které se obvykle vyskytují pouze v pohádkách, tady ale rozjitřené fantazie obou lidí vnímaly jasně, že jejich vlastní realita je náhle úplně jiná, než obvykle bývá. Přesto necítili obavy, věděli, nebo spíše tušili, že jejich vzájemná láska i hluboký vztah k přírodě je ochrání před vším negativním stejně spolehlivě jako milování, ke kterému se oba chystali.


Muž natáhl ruku a dlaní jemně přejel ženě po těle. Více nebylo potřeba,oba rázem podlehli kouzlu té noci a pomalu, ale rozhodně se vzájemně propojili. Prastaré borovice nad nimi tiše šuměly v občasném závanu větru a ti dva, přestože se doslova vznášeli na vlnách svých dojmů a pocitů, se snažili vnímat také vše, co se okolo nich děje. Nepospíchali, i když to nebylo úplně snadné, oddalovali vyvrcholení a když už měli pocit, že to déle nebude možné, chvíli odpočívali a jejich rozpálená těla se prudce pohybovala v rytmu zrychleného dechu. Opětovně do sebe vstupovali a jejich touha a vzrušení zvolna narůstaly. Magie okolního světa jim náhle otevírala stará poznání a pravdy, vše se stávalo zřetelnějším, vnímali, jak se nacházejí v harmonii s celým božským stvořením, s tepem i dechem vesmíru. Byli šťastní, že jsou právě spolu a že prožívají svojí lásku tak nádherným způsobem. Přestože se k ránu trochu ochladilo, oběma lidem to vůbec nevadilo, nevnímali nic, než sebe, v náhlé a stěží popsatelné jednotě s přírodou, se vším, co bylo okolo nich i uvnitř jich samotných, jejich extáze zvolna dostupovala vrcholu. V té chvíli se muž zastavil a s němou otázkou v očích pohlédl ženě do očí. Ta jenom s lehkým úsměvem přikývla a následně se oba ztratili ve velmi dlouhém vzájemném vyvrcholení, které zmítalo jejich těly, zatímco oba lidé vnímali mohutný tok energie, který jim doslova vyrazil z pánve do páteře a pomyslně zářil vysoko nad jejich hlavami. Neuvěřitelně slastný pocit jim vydržel až do svítání, kdy už jenom tiše leželi vedle sebe, v důvěrném objetí a na nebi zvolna mizely hvězdy, ustupující nadcházejícímu dni.


Když muž se ženou scházeli ze skal, drželi se za ruce a nebyli schopni slova. Potřebovali si utřídit dojmy, urovnat emoce, pojmenovat své city. Všechno, co v uplynulých hodinách zažili, bylo velmi, velmi intenzívní. Vycházející Slunce je hřálo do tváří a zlatilo koruny mohutných borovic. Les nádherně voněl a jarní ráno symbolizovalo vznik nového života. Oba lidé se na sebe s úsměvem podívali a vnímali nejen energie lesa a živlů, ale také se těšili na nový život, který dnes v noci společně vytvořili. Den již odvál tajuplnou noční atmosféru a muž i žena vykročili po úzké lesní pěšině, aniž by však spěchali do všednosti běžného světa. Ještě si alespoň chvíli chtěli udržet pocity a také ujasnit poznání, kterého se jim v noci dostalo. Kráčeli jasným ránem, plným ptačího zpěvu a orosených pavučin a ve svých srdcích pociťovali hluboký vděk za to, co spolu nejenom nyní prožili....

Filipojakubská noc se automaticky přiřazuje poslednímu dubnovému dni, ale nebylo tomu tak vždycky. Zejména Keltové, ale i ostatní přírodní národy většinou slavily tento významný svátek jara při úplňku, kdy stál Měsíc v Býku. Letos, tedy v roce 2009 připadne tento den na 9.5. v 6:01 ráno. Pokud byste tedy chtěli prožít něco podobného,o čem jsem psal v tomto článku, doporučoval bych vám noc z 8. na 9.5., protože úplněk má vždy nejvyšší vliv těsně před dosažením opozice Slunce s Měsícem a to je přesně tento termín. Dnes už jen málokdo ví, že ačkoli je poslední dubnový den rozhodně silný a magický, úplněk v Býku je pravděpodobně ještě silnější a tajuplnější, nejenom proto, že Býk je typickým jarním znamením, ale protože také dává Měsíci velmi silné ženské zabarvení. A jakákoli sexuální magie je především doménou žen. Ostatně staré křesťanské pověsti o tajemném ohni, který se objevuje o filipojakubské noci na místech, kde leží poklady, vypovídají v určité alegorii o tom, že skutečně můžete objevit poklad, ale především ten, který máte ukryti sami v sobě, ve své duši, svém těle, ve svém podvědomí a také v srdci. A zmíněný tajemný oheň, to světélko poznání, vás k němu dovede. Není to však cesta pro osamělého jednotlivce...