Znamená smrt konec utrpení?

Smrt se často považuje za vykoupení z fyzického utrpení, je li uzdravení vyloučené. Již při mé předchozí praxi s odváděním duší jsem si všiml, že tomu tak nemusí být vždy, ale to se jednalo zejména o utrpení duševní, či psychické, ve kterém duše pokračovala i po smrti, protože konec fyzického těla prostě nezaregistrovala. V dubnu tohoto roku jsem ale učinil velmi negativní zkušenost s fyzickým utrpením, které smrt nijak nepřerušila.

Na kvalitu existence duše po smrti má značný vliv duchovní vývoj umírající bytosti. To je nesmírně důležité pravidlo! Poučená duše odchází obvykle mnohem snadněji, než duše nevyzrálá, orientovaná pouze na nižší hodnoty. Člověk má mnohem větší šanci ovlivnit kvalitu svého konce a to kvalitou svého života! V případě domácího mazlíčka jsme to opět my, kdo je plně odpovědný za jeho život protože člověk má zcela zásadní vliv na to, jak se zvířátko v průběhu svého života cítí a jak nakonec odejde. Jsme jeho pánem a záleží pouze na nás, jakou karmu zvířátku i sobě vytvoříme naší péčí. O což se samozřejmě snažím, protože mám rád zvířata i přírodu, ale tímto článkem bych chtěl zároveň varovat další chovatele, že všeho moc škodí. Zlatá střední cesta není výmysl, ale osvědčené pravidlo. Třeba tím ušetřím trápení dalším mazlíčkům i jejich majitelům.


Morčata jsem začal chovat víceméně náhodou a tato milá zvířátka si mě rychle získala. Nepáchnou, jsou plně veganská a hlavně dokáží být svá a značně svérázná, hlavně když jim do života příliš nekecáte a necháte je žít po svém. Pak vám poskytnou spoustu zábavy, včetně zběsilého řevu, když přijdete domů a na vaši hlavu se snese řada výčitek, že jste je nechali hladovět tak dlouho, představte si, skoro osm hodin, jak jste to jenom mohli dopustit? Jejich výčitky, adresované obvykle z kupky voňavého sena, jsou naprosto komické Adélka a její bráška Jules se mi narodili 20.7.2015 v 8:35 a 8:47. Se zatajeným dechem jsem přihlížel, jak zmatená prvorodička Terezka ukázkově rodí a vůbec nechápe, co se to s ní proboha dneska po ránu děje. Odbalila prcky, dle morčecích předpisů zbaštila placenty a šla se podívat po tak zákeřně přerušené snídani, kterou jí samozřejmě dávno slupla její cynická matka, spokojená s tím, že se jí dnešní porod nijak netýkal. Adélka mě překvapila tím, že se ještě s nepřekousnutou pupeční šňůrou vydala k hromádce sena na snídani, zatímco její maminka vykuleně bojovala s napjatou strunou Bráška se od nás po měsíci odstěhoval ke kamarádce, aby doma nevyráběl další mimina a Adélka se spokojeně zařadila do party, s maminkou a s babičkou. Její radostné poskakování po bytě se dodneška pamatuji, není lepší odměny pro chovatele, než šťastné zvířátko.


První zánět močového měchýře Adélka prodělala ve dvou letech věku. Začala kňourat u čůrání a moč byla plná krve. Na tři měsíce to vyřešil Enrogal s Meloxidylem. Pak přišel další zánět, který jsem léčil Bofloxem, Sumetrolimem a Metacamem. Tři čtvrtě roku byl klid a potom začala samička opět naříkat při čůrání, které jí navíc příliš nešlo. Byl pátek večer a karty byly jasné - Adélka nutně potřebuje kliniku. Ani v Praze není jednoduché sehnat urgentně specialistu na drobné savce, nicméně podařilo se a v sobotu ráno jsem si holčičku vyzvedl po první operaci močového kamene. Čůrala spokojeně a spokojenost jí vydržela až do konce listopadu, kdy se vytvořil další kámen, opět v pátek večer. Přijali nás v klinice Na Hůrce ve Stodůlkách, kde přetížená lékařka přemýšlela, jak to udělat, ale Adélka alespoň trochu čůrala, takže se doktorka rozhodla, že přijde brzy ráno do práce a provede další operaci. Močový měchýř už nevypadal dobře, ale operace se podařila a další tři měsíce si zvířátko zase užívalo spokojeného života. Alespoň jsem si to myslel. Baštila, poskakovala s ostatními, nestěžovala si. Dával jsem jí čínskou bylinku Ba Zheng Pian (102) a urologický čaj, kámen se již nevytvořil, ale v močovém měchýři se usazoval jemný kal a ten bránil ve vyprazdňování. Lékařka provedla výplach kanylou, co je pro morče sice stresující, ale účinné a doporučila odběr moči pro kultivaci, který se opět provádí stejným způsobem.


Odběr se konal po týdnu v pátek a při něm nějakým způsobem došlo k poranění, Adélka hlasitě zaječela a po zbytek víkendu mi odcházela doslova před očima. Nic nepomohlo, v neděli to vzdala, přestala přijímat vodu a potravu a od odpoledne jsem jí již netrápil dalším ježděním po pohotovostech. Nechal jsem si jí na ruce a zahříval jsem jí, ona se ke mě tiskla, dýchala čím dál hůře a prvního dubna 2019 mi ráno ve 2:53 umřela v náručí. Přišlo mi, že odešla klidně a v pohodě, ale samozřejmě po takovém úsilí, kdy se snažíte morčátku pomoci, aby bylo zdravé a šťastné, je to šok a strašný smutek. Holčičku jsem ještě nechal mezi ostatními morčátky asi tři hodiny, aby dušička mohla v klidu odejít v partě, kterou měla ráda a potom jsem si jí odvezl na zahradu pohřbít.


V květnu mi psala kamarádka, že měla sen, ve kterém jí Adélka navštívila a vypadala spokojeně. Vycítil jsem problém a karty mi ho potvrdily. Adélka potřebuje pomoci, její dušička na tom není dobře, neodešla do Světla, trápí se. S kamarádkou jsme se tedy domluvili na společném sezení, protože je jasnovidná a to je přesně to, co k takové proceduře potřebuji. A přišlo nepříjemné překvapení. Zavolali jsme si dušičku, ta se doslova přibelhala v bolestech a jakmile se na ní kamarádka napojila, sama se zkroutila obrovskou bolestí v podbřišku. Zjistili jsme, že při zákroku došlo k perforaci močové trubice, kontaminaci dutiny břišní a ke smrtelnému zánětu pobřišnice. Duše Adélky doslova naříkala hrůzou nad posledním, bolestivým půl rokem života a hlavně nad nepodařeným zákrokem. Vůbec si neuvědomovala, že to vše se dělo pro její vyléčení, brala to jako nezasloužený trest za něco, co vůbec nechápala. Dalo nám velikou práci jí uklidnit, prostřednictvím andělů pročistit, vyléčit z bolestí i stresu a nakonec odvést do Světla, kam musí odejít každá duše po ztrátě fyzického těla, aby se mohla znovu narodit. Kamarádka byla vyčerpaná k smrti a plná bolesti. Bylo nám také řečeno, že Adélka se mi zpátky už nevrátí, protože nebyla spokojená s tím, jak jsem jí trápil. Začal jsme se tedy vyptávat andělů, jaké by bylo správné řešení.


Řekli nám, že každý chovatel by měl odhadnout, kdy je ještě dobré zvířátko léčit a kdy už jej nechat z lásky uspat. To nás překvapilo, protože eutanázie není u člověka vůbec shora podporována. Odpověděli, že zvířata v zajetí nežijí v přirozených podmínkách, ale reagují na naše energie a je plně na nás, jak s nimi naložíme. Nikdy bychom je ale neměli nechat zbytečně trápit. Což jsem tedy přesně dělal v dobré víře, že to je pro její dobro. Nebylo a já jsem se poučil. Je mi moc líto, že už se mi nevrátí zpátky, jako nové miminko, nebo i starší morčátko, byla moje oblíbená a poznal bych jí mezi tisíci dalšími. U Adélky babičky jsem zareagoval správně. Když začala před sedmým rokem věku ztrácet mobilitu a nesloužily jí nožky, zkusil jsem jí chvíli nechat léčit a protože se se stav pořád zhoršoval, zeptal jsem se karet, které jasně řekly, že už je čas jí nechat odejít umělým způsobem. V jejím věku jsem to bral, jako fakt, zajeli jsme na kliniku, kde navíc byla velmi citlivá lékařka. Ta podala morčecí babičce sedativum u mě v náručí, holčička tiše usnula, pak mi jí na chvíli vzala a vše proběhlo v klidu a v pohodě. Jako nejvyšší potvrzení, že jsem neudělal chybu, se mi milovaná Justýnka letos v lednu vrátila zpátky jako miminko. Poznal jsem jí okamžitě a pozor - černý dalmatin je silný gen, který zná pouze černou a bílou barvu, nic jiného. Nicméně nová Justýnka má čokoládové pruhy na hlavičce, které se táhnou až ke krku u hrudníku. Kousek své původní barvy si s sebou prostě přinesla jako potvrzení, že to je opravdu ona Ještě pro zajímavost: když jsem odjížděl z kliniky s uspaným morčátkem, jemně pršelo a tekly mi slzy smutku. V autě mi okamžitě začalo hrát rádio text známého muzikálu "A stejně s tebou budu dál, já jsem ten déšť, který po tváři stéká". Co dodat.