Corrida v rakouských Alpách...

Tato příhoda se udála ještě v době, kdy jsem neměl digitální foťák a tak zde fotky nenajdete. Dodnes s úsměvem vzpomínáme na to, jak jsme v touze po létání porušili klasickou alpskou symbiózu, ve které lidé a krávy v Rakousku běžně žijí. Je pravda, že nám tenkrát do smíchu příliš nebylo, ale pravda také je, že jsme chtěli létat a nečekat na zemi stejně, jako trpělivější piloti rakouští. Na jednom krásném alpském vrcholu jsme tak, řečeno dnes již klasickými slovy Ivana Mládka, zahráli túristům hrůzné divadlo

Ranní nákup permanentky na lanovku proběhl v rychlosti, chceme ještě stihnout pohodový slet kopce s kilometrovým převýšením dříve, než začne fungovat dopolední termika. Přestože je nádherné ráno a čistý, klidný vzduch, na obloze je prázdno, což se nám zdá krajně podezřelé. Cestou nahoru se moji kolegové dohadují o pravděpodobných příčinách, z nichž jako jediná možná se jeví vítr do zad. Jakmile se však kabina přehoupne přes závěrečné kladky, rázem zjišťujeme skutečný stav věcí. Moji spoluletci, oba úspěšní absolventi prestižních českých univerzit, vybraným akademickým slovníkem komentují zjištěný stav věcí: "Hele vole, sou tam krávy". "No jo, mě snad jebne, nakopeme je do pr.... a bude to". Na startovačce se líně povaluje asi patnáct kusů rohatého hovězího dobytka a znemožňuje tak jakékoli letové činnosti. Okolo postávají otrávení rakouští paraglidisté a na terase hospody popíjí tlupa Bavoráků v kožených rajtkách a bílých fuseklích. Typická alpská idyla, která je ale v hrubém nesouladu s naším letovým plánem. "Koukat na kravský zadky se můžu v důchodu", prohlašuje naštvaně Petr, zatímco Jarda poměřuje přivřenýma očima situaci: "Máš recht, musíme to nějak pořešit". Načež shazuje dvacetikilový ruksak s padákem ze zad, bere si z něj rukavice a plácá s nimi po zadku jedinou stojící krávu: "Huš krávo, padej, sakra vypadni, HUŠ, HUŠ krávo blbá". Blbá kráva se dává otráveně na ústup a s ní se kupodivu začíná zvedat i celé stádo. Všechno vypadá pozitivně a Bavoráci na terase hospody řvou smíchy: "Was ist das, husch kcháfo? ", dotazuje se jeden Němec. "Möglich eine tsechische gleitschirm spezialitäte", huláká druhý. "Tandem, meine freunde, tandem fliege" chechtá se další. Všechno vypadá v podstatě pozitivně, ale s jednou malou černou komplikací jsme opravdu nepočítali...


Zmíněnou komplikací se ukázal být mladý býček, sotva odrostlé telátko, černé jako uhel, které snad v záplavě počínající hormonální bouře náhle vyskakuje z husté trávy, bojovně se staví prosi Jardovi, pohazuje výhrůžně hlavou, hrabe přední nohou v zemi a bojovně řve našemu kovbojovi přímo do obličeje: "BÚÚÚ!!!!" a ještě dělá útočný krok vpřed. Jardovi povolují nervy a o půl kroku couvá, což ovšem neměl dělat. Býček dostává odvahu a poskočí vpřed: "BÚÚÚÚÚÚ!!!" ječí pubertálním hláskem znovu a lehce do našeho vyháněče strká zárodkem rohu. Jarda opět couvá a v ten okamžik se pokouším zachránit situaci mohutným plácnutím zimí rukavicí býčkovi přímo mezi oči. Ten zmateně a uraženě odskakuje dozadu, otáčí se směrem k smrkovému porostu a žalostně k němu volá: "BÚÚúúú. Bůůůůů!!" "MÚÚÚÚ" ozve se hromový hlas za smrčky a náhle proti nám stojí podivný kříženec alpského přímorožce a dinosaura, zřetelně maminka ublíženého telátka, alespoň tak soudíme dle míry pozornosti, které se nám vzápětí z její strany dostává.


"MÚÚ??" ptá se láskyplně a výhrůžně býčka ta rohatá obluda velikosti středního autobusu. "Búúúúúú" potvrzuje telátko žalostně a zároveň významně pohodí hlavou směrem k nám. V tu chvíli jsme již na bojišti sami, rakouští piloti právě utíkají k bytelnému plotu, jehož majoritním účelem je chránit hospodu před náporem stád divokých bizonů, alespoň tak nám to z jeho mohutnosti připadá. "MÚÚÚÚÚÚ" řve nám ta milá kravička do obličeje a startuje do útoku, přičemž v běhu výhrůžně pohazuje rohatou hlavou těsně u země. Všichni skáčeme přes plot, nekteří přelézají, několik jedinců předvádí zručná salta a jeden štíhlý Rakušan dokonce let plavmo. "PRÁSK", otřásá se stavení v základech po drtivém nárazu kravských rohů do plotu. "MÚ!!!!!" štěkne kráva opovržlivě a významně směrem ke srocenému davu třesoucích se pilotů a smíchy řvoucích Bavoráků na terase restaurace, otáčí se a bez dalších verbálních projevů odvádí stádo pryč. Mladý býček se ještě nezapomene podívat Čechům hrdě do tváře a odchází jako poslední. "Mein gott, corrida" ječí smíchy Němci u piva a nám se zvolna vrací barva do tváří. "Hele, kluci", povídá Petr, "je to naše zásluha, startujeme jako první".


Rakouští piloti neříkají ani slovo, když si vedle sebe slavnostně chystáme padáky na prázdné startovačce. "Jestli to zase zvořu", povídá Jarda zkušeně, "to bude vostuda, boha mária". "Nezvořeš", říkám mu, "dej si pořádný rozběh a utíkej rovnou za nosem na tu hranu". Napětí (zejména naše) vrcholí, ranní starty v nehybném vzduchu nejsou snadné a nás v náhlém tichu pozorují desítky lidí na terase restaurace. "Chlapi, napočítám do tří a jdeme na to", říká Petr a my zaujímáme startovní pozici. "TEĎ" šlehne pokyn a vyrážíme. Vrháme se do popruhů, padáky vybíhají nad hlavu, utíkáme dopředu jako o život a na hraně se vzneseme ke krásnému sletu do údolí hluboko pod námi. Potlesk z restaurace nás hřeje do uší ještě dlouho potom, co vrchol zvolna mizí nad našimi hlavami. Když pak dole přistáváme na rozkvetlé louce, nebe je již plné padáků, slétajících za námi do údolí.