Přelet Roudnice - Liberec na MPG

Na pátek 9.7.2003 meteorologové předpovídali slabý západní vítr o maximální rychlosti do tří metrů za sekundu. Mé letecké srdce zajásalo. Západní větry mají totiž často jednoho společného jmenovatele a tím je jejich rychlost, která je často tak vysoká, že neumožňuje motorovému padáku vůbec vzlétnout. Tentokrát to ale vypadalo slibně a zběžná ranní kontrola povětrnosti byla příslibem zajímavých letových zážitků. Hodil jsem do auta motorovou krosnu a ještě v průběhu dne kontroloval na meteostanicích vývoj počasí. To se ale do večera naštěstí nezměnilo. Vítr stále foukal směrem k 85 kilometrů vzdálenému Liberci a tak jsem se rozhodl uskutečnit svůj malinko odvážný plán.

Odvážný alespoň z mého hlediska z toho důvodu, že jsem hodlal zaletět svůj první delší přelet v životě a nevěděl, co mě cestou může potkat, jestli nezesílí vítr a podobně. Sledování povětrnostní situace na internetu mě ale přesvědčilo, že by tento den plánovaný let vyjít mohl a tak po obědě zvedl můj udivený mladší bratr na svém pracovním stole naléhavě řinčící telefon a s úžasem zjistil, že svojí milovanou ženu dnes večer rozhodně neuvidí. Naštěstí je ale na vrtochy svého staršího sourozence zvyklý a když jsem mu navíc nastínil obraz mé ledničky, ve které se police prohýbaly pod láhvovými Plzněmi, už se dále nebránil. Vyzvedl jsem ho po práci na Hlavním nádraží v Praze a ujížděli jsme na roudnické letiště tak rychle, jak to jenom vyhláška o bezpečnosti silničního provozu umožňovala. Vybalit z kufru motorovou krosnu, sestavit jí a přichystat padák bylo dílem okamžiku, po šesté jsem stál na travnaté ranveji v lyžařské kombinéze, v ruce popruhy padáku a na zádech mi spokojeně vrněl motor, který poháněl zbrusu novou třílistou vrtuli Fiti. Krátký rozeběh proti větru, padák nad hlavu, přidání plynu na maximum a roudnické letiště mi zmizelo za zády, přede mnou se v jasném večerním vzduchu vinuly úchvatné záhyby Labe, tekoucího od Štětí.


Kokořínsko je známá chráněná krajinná oblast, jeho pískovcové skály, romantická hluboká údolí a malebné vesničky zná většina ortodoxních turistů, trampů i skautů. Dnes to však bylo poprvé, kdy jsem se nad ním spokojeně nechal unášet větrem ve výšce tisíc dvě stě metrů, moje navigační GPS ukazovala příjemnou cestovní rychlost 65 km/h, padák se nijak nehoupal a motor spokojeně předl za mými zády na poloviční výkon. Brzy jsem přelétl městečko Dubá a v dáli se již začaly objevovat obrysy Máchova jezera.


Naše největší a nejznámější jezero se proslavilo zejména levnými rekreacemi v době hlubokého socialismu, příjemné klima a rozsáhlé borové lesy ho ostatně k tomuto účelu přímo předurčovaly. Pokud jste někdy před rokem 1989 leželi na zdejších plážích, jistě máte v živé paměti sonický třesk, který vydávaly stíhačky, startující z místního vojenského letiště za Mimoní. Nyní leželo letiště pode mnou opuštěné a na jeho ranveji jakýsi šílenec proháněl motorku rychlostí dobře okolo dvě stě kilometrů v hodině. Jenom jsem čekal, až se vznese To se však nestalo a já po několikerém nepříjemném zahoupání padáku vyfotil Mimoň a pokračoval směrem k výraznému hřebeni Ještědu.


Na levé horní fotografii skalní Českolipáci jistě poznají Mimoň, Ještěd na pravé určitě není třeba Severočechům nijak představovat. Večer pokročil a ochlazovalo se, slunce pokročilo k obzoru a já začal kontrolovat palivo v nádrži, ale zbývalo ho tam ještě poměrně hodně. Horší to bylo s fotografováním ve ztížených světelných podmínkách. To už se pode mnou třpytila kupole Ještědu, slavné stavby ze sedmdesátých let a já pořídil asi dvacet fotografií, z nichž díky šeru a vibracím motoru na volnoběhu nakonec vyšlo asi pět dobrých.


Ještěd, unikátní dílo českého architekta musím obdivovat vždy, kdykoli jedu do Liberce. Je známý zejména svým vnitřním vyrovnávacím systémem, který slouží k eliminaci výkyvů stavby při nárazech větru. Nikdy jsem ho ještě neviděl takto z výšky, pohled na maličký kužel hluboko pod mýma nohama byl zvláštní. Liberec je velmi rozlehlé město, v bočním světle zapadajícího slunce jsem rychle hledal letiště v Ostašově (na dolní fotografii vlevo dole třetí zelený pruh odspodu), nakonec jsem zaregistroval jeho travnatou dráhu vlevo nad výpadovkou na Ústí. S vypnutým motorem jsem klouzal k Ostašovu a nad letištěm začal vyklesávat pomocí tzv. "wingoverů", což jsou razantnější kyvy vrchlíku, při kterých dochází k výraznému klesání. Ještě poslední kruh nad letištními budovami, kontrola směru větru a následovalo příjemné přistání na měkký travnatý pás před hangárem. Zároveň se na kraji dráhy objevila světla mé Oktávie, řízené bráškou, který mi pak pomohl složit celé "letadélko" zpět do kufru. Rozloučili jsme se se siluetou Ještědu na potemnělém nebi a vyrazili zpět do Kralup na zasloužené pivo a dobrou večeři. Létání na motorovém padáku je sport opravdu velmi zajímavý a atraktivní...