Bráškův první seskok

aneb na vědomost se zde dává bankovním ouředníkům, účetním, počtářům i dráteníkům počitadlovým, jakož i všem veselým kumpánům ostatním, že této soboty, jedenáctého dne měsíce prosince posledního roku století dlouhého byl jest Míša "Mick" Slába přijat za člena slavného cechu parašutistického, a kterak se to přihodilo.

aneb na vědomost se zde dává bankovním ouředníkům, účetním, počtářům i dráteníkům počitadlovým, jakož i všem veselým kumpánům ostatním, že této soboty, jedenáctého dne měsíce prosince posledního roku století dlouhého byl jest Míša "Mick" Slába přijat za člena slavného cechu parašutistického, a kterak se to přihodilo.

Nad jiné trnitá byla Mikova cesta do oblak; byv v říjnu přemlouván svým smělým bratrem Zbyňkem, jakož i stejně nerozvážným jeho druhem, Malým Hulvátem zvaným, nechal se raději svou chvalitebnou opatrností vésti a moudré rady rodičů uposlechl, by raději své nohy na pevné zemi spočívati nechal a nebezpečenství závratných své tělo ušetřil. Když však byl uzřel o dva týdny později na vlastní oči svého kurážného bratra, an brázdí neohroženě nebe nad Roudnicí, po vzdušných výšinách i jeho srdce zadychtilo a po Zbyňkovi supliku poslal panu Bohouši z Děčína, věhlasnému hejtmanu skokanů a povětroňů českolipských, by jej milostivě do stavu učedníků přijmouti ráčil. Když pak tento znalec větrem ošlehaný Miku do učení vzíti ochotně svolil, a též zkušený ranhojič ústecký, turnajové hráče a zápasníky kurýrující, Mikovi za hrst stříbrných glejt vystavil (nic na to nehledě, že Mika do stavu žoldnéřského pro chatrné zdraví zverbován býti nemohl), tu již zdálo se, že nic našemu chrabrému druhovi v cestě k rozkoším létání více nebrání.


Avšak běda smrtelníkům, kteří bohy větrné pokoušejí; neboť ti se nyní usmysleli Mikovo odhodlání krutým zkouškám podrobiti a z jeho nejistoty v očekávání věcí příštích si zlomyslnou kratochvíli ztropiti, jakož jest odnepaměti obyčejem bytostí nadpřirozených. I po dvakráte přihodilo se, že když Mika, úzkosti nočních můr zahnav a veškerou odvahou sebe posíliv, připraven byl na konci týdne pohlédnout v propast nedohlednou, tu přihnaly se fronty teplé, studené, ba i okluzní, brázdami nízkého tlaku stíhané, nad poli leteckými déšť se snášel, ano i vločky sněhové vířily, bůh Aeolus vichry po stráních proháněl, Perun svým hromovým kladivem do nebesbáně zlostně bušil, a hned pak jejich bratr Neptun nad biskajskou končinou další cyklónu chystal; i bylo v Čechách hnusně, místy strašně, a zasmušile vzhlíželi větroplachové k temným nebesům.


Tak stalo se, že již v pátek pan Bohouš s lítostí byl vzkázal, že nebude možno nadcházejícího dne k oblakům vzlétnouti; též další sobotu za rána časného vzkaz větroplavcům ústeckým po vlnách mobilních poslal, aby koně nesedlali, neb povětří nadobyčej divoké jest a stroj vzdušný dosud z hor reichenberských nedorazil. Přesto pak záhy před hodinou polední jim kázal, že rychle přicválati mají, však bez učedníka Miky, neb na náležité poučení jeho již do soumraku času nezbývá; i pravili Zbyněk s Malým Hulvátem, též Skákající Kámen slujícím, že bez svého druha nepojedou, a to raděj na příště posečkají. I nadešla další neděle, a opět uchystal Mika svou mysl, pochybami se obírající, na skok děsivý do jámy nebeské; i vyrazili všichni tři věrní druhové na panství českolipské kočárem rychlým, v erbu s šípem okřídleným, jak se patří; sotva však uličku Matiční, v Čechách i cizině nechvalně slovutnou, minuli, tu zaslechli zprávu od pana Bohouše, sdělující, že ten s kočárem svým cizozemským v závěji sněhové uvázl, neb vánice náhlá kraj severní postihla a pacholci krajští dosud zemské cesty košťaty a radlicemi umést nestačili. I nezbylo třem zklamaným větroplachům, než kočár obrátit a svorně k domovu sklesle zamířit, a hřích měl Malý Hulvát, jenž po zlém zvyku bral jméno Boží nadarmo i mocnostem nebeským zlořečil, že taková protivenství jim třem byly uchystaly, aby oni toliko prachem pozemským nohy vláčeti museli.


V těch těžkých chvílích zakolísala občas duše statečného Miky, i odvahy na chvíli někdy pozbyl, mysle, že přec jen osud tomu nechce, by svůj kraj poprvé z výšky spatřil a na vlastních křídlech létal. Též Zbyněk o bratra svého obavy pojal, že ho snad bázeň přemůže a v povětří pak do úzkých zahnán, rukověť odhazovací v tísni smrtelné svou paží hrůzou ochablou nevytrhne, by nakonec nebohé tělo o rodnou hroudu bídně roztříštil. Tu však pokaždé, když Mika na mysli byl poklesl, promluvil k němu Malý Hulvát řečí ráznou, jak letora dobrodružná opět mu na rozvážnosti ubrala, řka, že pozdě jest již na rozmýšlení, když plán ten odvážný do široka rozhlášen byl, ač rodičům nebohým utajen, a než by Mika vážnosti u svých druhů pozbyl i posměchu došel a sám sebe v bázlivém záměru ujistil, to jemu nezbývá, než mysl svou zatvrditi, rad rodičovských ni výstrah bratrových nedbati, na nebezpečí smrtelné nehleděti, své tělo do propasti svrhnouti a andělu strážnému s důvěrou se do opatrování svěřiti. I vyslechl Mika ta slova důrazná, byť opatrností valně neoplývající, a viděl, že couvnouti již nelze; protož smířil svou duši se zvolenou cestou, budiž konec jakýkoliv, a zámyslu svého pevně se přidržel.


Když pak den jedenáctý měsíce tohoto nadešel, dorazili všichni tři druhové na panství českolipské, kdež již malá hrstka rytířů větrných shromážděna byla. Tu vstoupil Mika do učení vzdušného, když vážné rady pana Bohouše pozorně byl vyslechl, a pak na kládě šibeniční v postroji zavěšen, za šňůry řídicí náležitě tahati se učil, ano i odhazování vyzkoušel, kdyby nehoda osudná ho v povětří potkala a padáku selhavšího by se zbaviti musel. Zejména pak kladl mu pan Bohouš na mysl, by sám létati a v povětří rozmýšleti dokázal, neb přístroj vlnový zprávy do přilbice přenášející vrtošivý jest a spolehu na něj vždy není, jakož již Mikův zkušený bratr byl na statcích roudnických v měsíci listopadu na své kůži sám se přesvědčil.


I přišla hodina polední, kdy stroj povětrný roztočen byl, a první tři rytíři dovnitř nasedli, by po dlouhých týdnech opět slast létání zakusili. Zbyněk jako první svá křídla rozepjal, však marně mu Bohouš kázal, by vpravo či vlevo létací stroj natočil, či nohama zakýval, na znamení, že hlas jeho uslyšel. A viděli všichni, že přístroj mluvicí oněměl, jakož se občas stává; než nic nevadilo, neb všichni tři nebojácní letci byli, nebesům uvyklí, a snadno i ve větru, jenž silně vál, na posečené pole ku patřičné značce dolétli. I nařídil Bohouš, že přístroje na větší sílu nastaveny býti mají, by učedník létání neznalý jeho slov dobře zaslechl a podle příkazů jeho říditi se mohl. Ten zatím opodál stoje a vše s očima dokořán otevřenýma sleduje, nahlas sám sebe se ptal, zda správně učinil, že do takového nebezpečí svobodně své tělo vydal, a druhů se stále vyptával, jak zamotané "závity" na popruzích správně rozmotati a zda se přec jen padák nemůže špatně rozevříti, až okřikl ho skoro Malý Hulvát, řka, že se padák zkrátka otevře, a kdyby snad přeciť ho smůla potrefila, tedy jen musí rukověť rázně vytrhnouti; nechť proto již mysl uklidní a zbytečnostmi se více neobírá.


Tu pak nastoupil Mika spolu s Malým Hulvátem do stroje povětrného, a sevřelo se hrdlo jeho strachem a tvář zesinala, neb poznal, že cesty zpět již vskutku není a poprvé v žití své tělo vzdušným proudům svěřiti musí. Však nebyli ještě potměšilí bohové syti svých škodolibých žertů na účet těžce zkoušeného Miky : otevřelť se předčasně jeho padák, když byl při nastupování o cosi zády zachytil, a když Bohouš jemu nařídil, by ze stroje opět vystoupil, musel na plátěné prostěradlo, ke skládání padáků sloužící, s údy roztaženými jak chycený lapka na břicho se položit, zatímco zkušení rádcové jeho padák zpět do pořádku strojili, a Malý Hulvát mezitím ve stroji vzdušném sedě jen tiše přemítal, jak tají asi v Mikově duši poslední zbytky odhodlání co jarní sněhy na slunci. A potom připojil se Mika znovu k čekajícímu Malému Hulvátovi, již smířen se vším, co pro něj Osud ten den připravil. Pak pohnul pilot pákou, stroj létací silně zavrčel, vpřed vyrazil a do povětří se vznesl.


I viděl Malý Hulvát, naproti Mikovi sedící, že nemilosrdný strach sevřel pochybující srdce jeho druha, strach horší snad než ten, jejž sám byl kdys poznal, když poprvé byl vzdušného oře osedlal, a sám sobě teď mlčky lál, že věrného přítele do nebezpečenství možná až příliš velikého uvedl. I on však také najisto věděl, že návratu již není, nežli skokem do hlubin, a každý z nich teď bez pomoci obstát musí, jak nejlépe dokáže. I uhodil bratrsky druha svého sevřenou dlaní do kolene, a rukou pokynul, by staré časy připomněl, a odvahy mu dodal pro tu chvíli, kdy už jen sám se svým strachem popasovati se bude muset. A stoupal stroj větrný stále výš, až nad pět set sáhů (z nichž každý téměř dvou metrů jest zvící) a ještě výš, že pak už sněhobílá oblaka všude okolo stroje plula, ba i pod ním. A spatřil Malý Hulvát, kterak Mika s tváří poznenáhlu odhodláním změněnou po krajině i oblacích zvídavě hledí, a pomyslil si, že snad přece jen zkrotil jeho přítel svou bázeň mysl ochromující, a dokáže snad těžkou chvíli překonat, která už za pár okamžiků ho čeká. A vskutku zakrátko vrčení stroje usilovně do oblak stoupajícího náhle se ztišilo; jen mírně pokynul Mikovi zkušený rádce vedle Malého Hulváta sedící, však co vše znamenal ten malý ruky pohyb, jen Mika sám by mohl prozradit, pro nějž obávaná chvíle právě nadešla.


Tu pochyboval Malý Hulvát nejvíce, zda jeho druh tak těžce zkoušený sám sebe přemůže; však s obdivem sledoval, kterak Mika bezpečnou kabinu srdnatě opouští a na stupátko rázně sestupuje, nebojácně hledě do hlubin, kam Malý Hulvát sám napoprvé ani popatřit se neodvážil. A když pak dohlížitel podruhé rukou pokynul, bez bázně ihned ukročil Mika do prázdna a sám poprvé se vydal na svou cestu vzduchem. Po několik okamžiků ohlížel se ještě Malý Hulvát v úzkostných obavách za zmuchlaným vrchlíkem zelenou barvou zářícím, kterak rychle k zemi padá, s drobnou siluetou pod ním visící; nežli mu však pod ocasem létajícího stroje zmizel a do oblaku hustého se ponořil, s úlevou zřel, kterak změnil se v obrys překrásně pravidelný, vzduchem ladně plující. A viděl Malý Hulvát, že Mika stal se větroplavcem; proto zanechal již všech obav a s důvěrou přesedl vpřed na místo skokana, aby vyčkal, až i na něj dojde řada.


Když pak sám do hlubin tělo svrhl, své křídlo rozevřel, zkroucené závity na popruzích usilovně roztočil a šňůry z poutek vytáhl, rozhlédl se po krajině hluboko se rozkládající, a zřel z té výše, kterak Mikův padák hluboko pod ním k zemi zvolna bezpečně se snáší. I vzkřikl Malý Hulvát radostně k nebesům, a chválil nahlas Stvořitele za líbezný den sluncem prozářený i za dar letu úchvatného mezi bělostnými mráčky v té samotě majestátní vysoko nad zemí, když žádná síla zlovolná nikomu šňůry nesvázala a o život neukládala.


Zakrátko však opět znepokojena byla jeho mysl, když v přilbici své namísto zřetelných pokynů Bohoušových, duši uklidňujících, které jeho i Miku k zemi do bezpečí vésti měly, jen trhané chrčení, syčení a praskání uslyšel. I věděl Malý Hulvát, že přístroj mluvící své drahocenné služby opět odepřel, a těžká chvíle nastává teď Mikovi, jenž v řízení létacího přístroje zhola nezkušen, sám musí nyní směr větru odhadnout, pole přistávací z výšky nalézt, zbývající sáhy k zemi spočítat, chodidla k sobě včas přitisknout a v pravou chvíli za šňůry poprvé i podruhé zatáhnout, by příliš prudký sestup jeho nohy nezchromil. Teď teprv nastane mu zkouška ze všech nejtěžší, a místo špatné známky budou jen údy zpřelámané. Tak dlel stále Malý Hulvát v duchu se svým druhem, po němž co chvíli se s výšky ohlížel, zatímco přístrojům jiskrovým spílal, že jsouce vždy tak záludné, přítele v tísni napospas zanechaly. Než však rozhlédl se dvakrát po krajině, by zjistil, kam sám stroj svůj říditi musí, namísto baldachýnu plachtícího zahlédl dole už jen zelenou skvrnu ležeti beztvarou ve vysoké trávě sto kroků od pole přistávacího, jak by padák neřízen mimo určené místo dopadl, a žádný pohyb poblíž, kde Mika by svůj vrchlík měl v tu chvíli se země shrnovati. I sevřely zas srdce jeho obavy, kterak přítel let svůj zakončil, zda zdráv ho dole přivítá, či snad zlá zpráva ho očekává, až sám se země dotkne. Než po chvíli už z menší výšky dvě postavy uzřel, kterak se sbaleným padákem k Bohoušovi vysokou travou se ubírají, a věděl, že dobrý byl dnes den.


Když potom se země své tělo sebral, rychle k Mikovi pospíšil, by se k blahopřáním připojil, že přítel jeho svůj strach tak chrabře překonal, když z nich tří samojediný královským nařízením navzdory přímo dovnitř mraku hustého bez bázně seskočil, stroj létací bez rady ani pomoci jakékoliv napoprvé zkušeně řídil a bezpečně své tělo na zem dopravil, že druhové jeho hrdi na něho býti mohou. I pravil Mika vřelá slova díků, že tak byl od přítele svého k činu stále pobízen, aby radosti nakonec v oblacích došel, jak předem slíbeno, a oči jeho zářily, když jediného želel, že mnohem dříve již tou vzácnou kratochvílí se netěšil. Pak opět Zbyněk i Malý Hulvát znovu do stroje povětrného družně nastoupili, by ještě jednou svá křídla utužili; i plachtil Zbyněk náramně, jak zdatnému letci náleží, a Malý Hulvát za ním, jemuž rovněž co Zbyňkovi přístroj vlnový svou pomoc i teď odepřel, leč nic se nestrachovali, neb oba zkušení byli, a daleko Malý Hulvát zalétl, až uzřel, že zpět již proti větru silnému nedoplachtí, i mimo pole v trávě nesečené dosednouti musel, však újmy žádné nedošel a spokojen svůj přístroj odevzdal. Když nakonec všichni tři byli panu Bohoušovi pachtovné ve zlaťácích vyplatili a s ním se rozžehnali, jakož i s ostatními rádci, kteříž věrně o ně pečovali, slovo pak dali jemu i sobě navzájem, že znovu zakrátko na polích létacích se shledají. Potom koně do kočárů všichni zapřáhli a ku svým domovům zpět šťastni vyrazili, když slunce k západu se chýlilo na konci dne památného.