Nové začátky v Mnichově hradišti

Začátky jsou často těžké, jak ostatně praví i známé české přísloví. Téměř rok a půl jsem nevstoupil do letadla s padákem na zádech, od jedné tragické události v Monaku na jaře roku 2001. Nebylo už nikoho, kdo by mě vedl a hlavně - nikoho komu bych věřil. Navíc jsem zakoupil výbavu na paragliding a začal poletovat vlastní silou po vyhlášených českých i rakouských kopcích. Avšak jak praví další moudré české přísloví - stará láska nerezaví a tak se v mém srdci opět ozvala dávná touha po výjimečných situacích a adrenalinovém opojení...

Vzpomínka na letiště v Mnichově Hradišti, kde jsme s instruktorem Bohoušem Pokorným strávili nejednu hezkou chvilku vyvolala další spontánní události a tak když se mi jednou víceméně nedopatřením ozval po internetu šéf místního paraklubu, ihned jsme si spolu dohodli podrobnosti dalších létacích akcí.


Siouxský náčelník Stará Stanová Kůže vyslovil před památnou bitvou u Little Big Hornu pověstnou větu - "Dnes je dobrý den pro smrt." Já jsem si k tomuto účelu instinktivně zvolil sobotu 1.6.2002 a tak ve zmíněný den již nezbývalo nic jiného, než usednout do služební Octavie a v půl deváté ráno se hlásit na starém dobrém letišti v Mnicháči, jak důvěrně přezdívají parašutisté své základně v Mnichově Hradišti. Přijetí se mi dostalo nadobyčej vlídného a rázem jsem byl partou podobně laděných šílenců přijat do jejich kolektivu. Instruktor Honza Kadlec mi po dlouhé přestávce doporučil zkušební seskok s automatickým otevřením, což jsem uvítal s povděkem, veškeré instinkty a naučené reakce byly stejně už dávno pryč. Našel jsem si na balícím stole volný padák a pustil se do pokusů o zabalení. To se mi také po čase podařilo a tak když se ze stojánky (shromaždiště) ozvalo mé jméno, cestě do oblak již nic nebránilo.


S bušícím srdcem vstoupil jsem do vzdušného stroje, pilotka nahodila a zahřála motor a stará dobrá Andula vyrazila po dráze na start jak splašená. Na konci učinila ve vyšší rychlosti a s kvičením pneumatik ostrou zatáčku a zastavila, chvíli se nic nedělo a pak motor zhasl. "Máme poruchu na klapkách" zaznělo resumé z pilotní kabiny a tak se parta nadržených nadšenců s nevolí rozmístila po trávníku, vleže vyčkávajíce dalšího vývoje situace. Zamaštění a nadávající piloti s francouzáky v ruce provedli rozborku a sborku celého letadla, pak znovu vyzkoušeli systémy a vše se zdálo být v naprostém pořádku. Znovu se srovnali parašutisté na podlaze létacího zařízení a navzdory existenci krásné betonové ranveje vyrazila AN2 napříč trávníkem, aby se proti větru na okraji letiště vznesla do vzduchu razantním skokem, po němž mnozí nováčci na palubě zbledli jak montérky ponořené do Sava. Stroj vystoupal do kilometrové výše, vysazovač otevřel dveře, pilotka ubrala plyn a já s instruktorovým posměšným přáním dobrého letu opustil zbaběle letadlo, zanechávajíce tak ostatní na pospas jejich smutnému osudu. Lehké škubnutí, tah na záda a nad hlavou se otevřel krásný profil PTCH-11 T, sportovního padáku typu křídlo. Razantní zapumpování řídícími šňůrami pomohlo vyklepnout zamotané stabilizátory a cesta k zemi již nebyla rušena žádnými zvláštními příhodami. Dopad byl poněkud tvrdší, alepoň mi to jakožto rozmazlenci z paraglidingových padáků připadalo, ale zůstal jsem stát na nohách. Padák jsem si nyní zabalil na stabilizaci. Při tomto druhu pádu "visí" parašutista na malinkém stabilizačním padáčku, který jej sice nebrzdí, ale zabraňuje přetočení těla do nevhodné polohy.


Start již kupodivu proběhl bez nutné údržby Anduly. V kilometru vystoupili nováčci a o pět set metrů výše trochu pokročilejší zádržkáři. Původní domluvená výška sice byla dva tisíce dvě stě, ale jasájící pilotka vytočila s Andulou nečekaný stoupák nad Drábskými Světničkami a rázem jsme byli o tři sta metrů výše. Instruktor mi galantně otevřel dvířka a pak zažil asi nejhorší pohled svého života. Vrhl jsem se seshora do mraku, který byl hluboko pod námi, při výskoku mě ale strhl proud vzduchu od vrtule a já si při nečekaném saltu zamotal lano výtažného padáčku okolo pravé nohy. Padajíce po hlavě do mraku, rozmotával jsem šňůru na noze a pak se mi konečně podařilo zaujmout správnou polohu. Mrak se na mě zespodu řítil a za tři vteřiny mě obklopila hustá bílá mlha. Pohled na na výškoměr a vtom se mi sám od sebe otevřel padák. Poprvé v životě jsem řval vzteky nad tím, že mám nad sebou krasopisně vykreslený tvar vrchlíku, ve dvoukilometrové výšce jsem díky termickým bublinám zažíval pořádnou houpačku a padák navíc dolů nijak nespěchal. Proto bylo nutné udělat jednu spirálu doprava, pak doleva a konečně padák začal klesat. Vítr byl ale silný a do poslední chvíle jsem si s obavami vyměřoval, kam vlastně přistanu. Nakonec se mi povedlo úspěšně dosednout těsně vedle balících stolů, opět na nohy. Trénink z paraglidingu se nezapře)


Instruktor ke mě na zemi přišel s úlevou: "Teda ještě že jsi to rozmotal dřív, než jsi zmizel v tom mraku, jinak bych se asi po... Pamatuješ si vůbec, co jsi vlastně dělal?" "Jasně," odpověděl jsem nenuceně - "udělal jsem vlastní blbostí otočku po zádech, pak salto, nakonec jsem rozmotal padáček a zmizel v mraku." "Tak to je dobrý, hlavně že nahoře vnímáš". Ten den se pak už neskákalo, pro nedostatek lidí. Nezbývá tedy, než se těšit na příští víkend, třeba mi to zase vyjde)