Na pátek 9.7.2003 meteorologové předpovídali slabý západní vítr o maximální rychlosti do tří metrů za sekundu. Mé letecké srdce zajásalo. Západní větry mají totiž často jednoho společného jmenovatele a tím je jejich rychlost, která je často tak vysoká, že neumožňuje motorovému padáku vůbec vzlétnout. Tentokrát to ale vypadalo slibně a zběžná ranní kontrola povětrnosti byla příslibem zajímavých letových zážitků. Hodil jsem do auta motorovou krosnu a ještě v průběhu dne kontroloval na meteostanicích vývoj počasí. To se ale do večera naštěstí nezměnilo. Vítr stále foukal směrem k 85 kilometrů vzdálenému Liberci a tak jsem se rozhodl uskutečnit svůj malinko odvážný plán.

Skalní milovníci českého jazyka se pravděpodobně chytají za hlavu při spatření titulku této stránky, (jako bych už slyšel ty poznámky): "Když už si chodí na výlet s opeřencem, budiž, ale ani tento známý český noční dravec si přeci nezaslouží veliké písmeno na začátku." Tato Sovička si ale veliké písmeno rozhodně zaslouží. Jednak se jedná o název malého, českého, moderního, ultralehkého letounu a jednak je tento stroj pod výše uvedeným názvem zaregistrován na Úřadu pro Civilní Letectví (ÚCL, neboli jak říkají někteří zlí jazykové - Úřadu pro Celkovou likvidaci Letectví). :o)

Začátky jsou často těžké, jak ostatně praví i známé české přísloví. Téměř rok a půl jsem nevstoupil do letadla s padákem na zádech, od jedné tragické události v Monaku na jaře roku 2001. Nebylo už nikoho, kdo by mě vedl a hlavně - nikoho komu bych věřil. Navíc jsem zakoupil výbavu na paragliding a začal poletovat vlastní silou po vyhlášených českých i rakouských kopcích. Avšak jak praví další moudré české přísloví - stará láska nerezaví a tak se v mém srdci opět ozvala dávná touha po výjimečných situacích a adrenalinovém opojení...

aneb na vědomost se zde dává bankovním ouředníkům, účetním, počtářům i dráteníkům počitadlovým, jakož i všem veselým kumpánům ostatním, že této soboty, jedenáctého dne měsíce prosince posledního roku století dlouhého byl jest Míša "Mick" Slába přijat za člena slavného cechu parašutistického, a kterak se to přihodilo.

Parašutismus se stává zejména v posledních letech poměrně oblíbeným sportem a značný počet lidí přitahuje zejména krátká doba výcviku a přijatelná cena. Pro vážnější zájemce pak není žádný problém pokračovat dále ve výcviku a stát se buď aktivním sportovním parašutistou, nebo skákat jen tak pro radost. Doba Svazarmu, kdy bylo vše řízeno přísnými předpisy a osnovami již naštěstí skončila a dnes vám nikdo nebrání v rozvoji a zábavě, určitým omezujícím faktorem může být pouze výše vašich finančních prostředků.

Letošní rok byl díky mému zaměstnavateli poněkud hektický a Vánoce se odehrávaly v podobném duchu - jedna návštěva střídala druhou a potřebný klid a pohoda se jaksi nedostavovaly. Pozvánek na Silvestra jsem obdržel hodně a jsem za ně opravdu vděčný, ale pracovní pohotovost mě přidržela v blízkosti Kralup. Moje duše volala po klidu, stejně jako beduín po oáze a já jsem se nakonec rozhodl vyzkoušet několik praktických rad z knihy "Jak přežít ve volné zimní přírodě", která pojednávala o výcviku britských speciálních jednotek SAS:-)

Abych se přiznal, jakožto typický odchovanec socialistického školství jsem o existenci Budče prakticky vůbec nic nevěděl a když jsem se tam letos víceméně náhodou dostal, byl jsem velmi překvapen starobylou atmosférou, která tam všude vládne. Povedlo se mi to ve všední den a protože pracuji v Praze do sedmnácti hodin, dorazil jsem do vesničky Zákolany až na sedmou hodinu večerní. Ne že by snad ležela Budeč tak daleko od Prahy, ale doma jsem raději odložil kravatu, abych případné keltské duchy příliš neděsil:-))