PF 2022

Váľení čtenáři a uľivatelé Oranľových stránek, milí přátelé a klienti, po roce vám opět přeji jenom pozitivní věci, události a situace, hodně ątěstí, zdraví, optimismu, víry, lásky a naděje! Doufám a věřím, ľe větąina z vás přeľila letoąní nelehký rok ve zdraví!


A protoľe k Vánocům rozhodně patří i mystika, určitě doporučuji přečíst si hodně, ale opravdu hodně silný článek, který jsem převzal z Respektu, z odkazu https://www.respekt.cz/tydenik/2021/51/posledni-den-pandemie. A který mě tedy opravdu přivedl k slzám! Text si můľete zobrazit i tady, viz Celý článek

Poslední den pandemie

Anna Kolibíková

6.04. Probudí mě silné světlo. Vtrhne do pokoje spolu se sestřičkou, která mi jde změřit teplotu. Pacientky na vedlejąích lůľkách nevrle zabručí, mně to ale dneska nevadí. Je to naposledy. Během dne přijde doktor, napíąe mi propouątěcí zprávu a po třech týdnech vyměním nemocniční postel za ľidli ve své kuchyni. Leľela jsem tu celých jednadvacet dnů. S covidem, jako spousta lidí v téhle době. Uľ se ale mluví o očkování a já věřím, ľe to touhle vlnou skončí. Dvě uľ byly aľ moc.

Ačkoli je ąpitál plný pohybu (a teď před Vánoci bohuľel i plný nemocných), pořád jsem tu ve větąím klidu neľ doma. I kdyľ ten můj chaos uľ mi chybí. Těąím se na vnučky, které se u mě schází na ranní kávu, na pravnoučata ? věkem od batolat po puber»áky, na dcery, které bydlí daleko, a samozřejmě i na tu, co mám na opačném konci baráku. No, a taky na Baryčka a kočičky. Je krásné mít velkou rodinu, nikdy jsem se ve stáří nenudila.

9.41. Ranní vizita. Uľ asi dvacátá v pořadí, takľe mi v hlavě projíľdějí otázky lékaře chviličku před tím, neľ je řekne nahlas. ?Jak se máte? Jak se vám dýchá? Pijete dost? Uľ si pomalu můľete balit věci, pojedete?? Já vím, já vím. Domů! Vąechno mu odkývám, uľ ani nemusí dokončit větu. Snad vąem pacientům je poslední den líp, jinak by je nepouątěli. Navíc ? samotná myąlenka na vlastní postel, normální oblečení a moľnost zase nějak normálně fungovat je léčivá.

Vzpomínám na Járu, svého manľela. Včera jsme měli výročí svatby. Aby nezapomněl, posílala mu naąe nejmladąí dcera kaľdoročně v půlce prosince pohled jako připomínku. Jednou jsem mu ho schovala, jeątě neľ si ho stačil přečíst, a samozřejmě neměl tuąení, proč jsem naątvaná. Byli jsme oba jeątě relativně zdraví a měli jsme čas a sílu řeąit malichernosti. V září to bylo devět let, co umřel. Právě tady, v téhle nemocnici.

10.13. Začnu si chystat pár hadříků, co tu s sebou mám. Pomáhá mi sestřička a klade mi na srdce, ľe musím jeątě pár dní leľet. Moc jí přes rouąku nerozumím, ale chápu, co se mi snaľí říct. Asi má obavu, ľe hned po návratu zapnu troubu a pustím se do pečení cukroví. Ano, sestřičko, určitě budu odpočívat. Hlavně ľe budu mezi svýma, na nějakém pečení nebo úklidu nesejde. Před Boľím hodem je stejně úplně zbytečné vytírat. Sjede se celá rodina a já na ně budu do chodby volat, a» se nepřezouvají a jdou dál. Jako vľdycky.

11.22. Zazvoní telefon. Volá dcera, asi se chce domluvit, kdy mě má vyzvednout. Její slova plynou a jen těľko je od sebe dokáľu oddělit. A hlavně nechápu, co mi říká. Proč mě mají překládat? Proč? Dneska mám jít přece domů. Domů? Nemůľu dýchat.

Prodělaný covid mi proměnil plíce v kamení. Moje tělo odvezli na ARO. Tělo, kterému se pomalu vzdaluji, jako kdyľ člověk usíná. Během odpoledne se u mě střídají kosmonauti, připojují hadičky a kontrolují přístroje. Jeden z nich u mě sedí celé odpoledne. To je zvláątní, jsou zakázané návątěvy. Mluví na mě jako u ranního kafe, ale já uľ nemůľu odpovídat. Pláče. ?Jeątě přijedou ostatní. Vydrľ,? slyąím vnuččin hlas.

17.58. Vnímám hřejivý pocit někde uvnitř. Moľná v duąi, kdyľ uľ tělo necítím. Dorazily dcery s vnoučaty. Neovládám oči, abych je otevřela, ústa, abych jim řekla, ľe je mám taky ráda. Ale slyąím je a oni to vědí.

18.35. Ticho. Otevírám oči a prohlíľím si své mladé ruce. Vyskočím z postele, na sobě mám místo nemocničního anděla ąaty aľ k patám. Sestra otevírá okno a já odcházím do prosincového večera. Ahoj, Járo.

Babička Eva odeąla před rokem, týden před Vánoci.

Se vzpomínkou vnučka, studentka V©.