Chovatele lze rozdělit na dvě základní skupiny. Do té minoritní patří lhostejní sobci, pro které je zvíře pouhý objekt, zakoupený za nějakým účelem, typicky pro obveselení rozmazleného dítěte. Když dítě nad dárkem neprojeví dostatek radosti, dotyčný rodič bez mrknutí oka vyhodí živé zvíře ve vánočním mrazu do popelnice a dál se o jeho smutný osud nezajímá. Otřesné? Ano, ale docela běžné. My se budeme zabývat skupinou druhou, do které spadají chovatelé s alespoň elementární zodpovědností. Ti dokáží přijmout zodpovědnost i za nevhodně darované zvíře. Dítěti rozumně vysvětlí, že je zde nějaká povinnost a je nutné jí splnit. Pro dítě je to výborná průprava do budoucna, protože před životními problémy nelze utíkat, je nutné se k nim postavit čelem a tyto zkušenosti pak utváří povahu potomka žádoucím způsobem. Máme tedy chovatele, který má doma zvíře, jehož čas se naplnil a nyní je nutné potlačit vlastní sobecké emoce a učinit rozhodnutí, které bude správné zejména pro zvíře, protože to v našich rukou nemá žádnou možnost, jak svůj život ovlivnit, na rozdíl od zvířete divokého.
Problematiku asi nejlépe uvedu na vlastním případu starší morčecí samičky. Před čtyřmi lety jsem si pořídil tříletou maminku s měsíční dcerkou, jako společnice pro osmiletou morčecí babičku, kterou jsem občas hlídal kamarádce. Starší dámy si ale naprosto nesedly a tak se osmiletá vrátila zpět k majitelce, zatímco já jsem si doma postupně vychoval čtyřčlennou smečku roztomilých, společenských hlodavců, kteří neměli potřebu něco ničit a dělali mi jenom radost. Nejstarší dáma se stala jasnou šéfkou party, dominantní a nesmlouvavou a protože mě zřejmě také považovala za morče, snažila se mi (s různou úspěšností) vnucovat svojí vůli a já jsem jí pobaveně nechával v její iluzi:) Holkám jsem časem vybudoval luxusní zázemí, ve kterém si svobodně žily a radostně dováděly, za laskavého, ale přísného dohledu vůdčí důchodkyně. Ta určovala pravidla, pomáhala mladým matkám s dětmi a celkově držela morálku a pravidla na vysoké úrovni. Všechno má ale svůj konec, i když v případě chlupatých členů rodiny je to vždycky nesmírně těžké. Jednoho rána jsem si všiml, že babička nedokáže vyskočit z klece a při podrobnější prohlídce jsem zjistil, že jí přes noc trochu ochrnuly nožky. Vyrazili jsme tedy na veterinu, kde lékař potvrdil mé obavy, že se jedná pravděpodobně o mozkovou příhodu. A začal pětitýdenní boj o uzdravení samičky, který jsme nakonec nevyhráli. Kortikoidy, vitamíny, ale i čínské bylinky, léčitelé, nic nezabíralo. Samička postupně ztratila schopnost se sama pohybovat, i když se nesmírně statečně snažila, na morče až velmi neobvykle. Musel jsem jí dávat pít stříkačkou, přes den jsem jí přenášel do výběhu na měkké lůžko, obložil senem a zeleninou a večer zase zpět do klece. Ležela, spokojeně si dávala si jídlo a dobře vylučovala. Bohužel pak přišel den, kdy jsem se vrátil domů a samička doslova plakala z obou oček. Bylo mi jasné, že se jedná o přerostlé kořeny stoliček, tlačící na očka a tento problém už neměl žádné řešení. Justýnečku jsem tedy naposledy pořádně nakrmil tekutým Rodicare, něžně jí uložil do přepravky se senem a milovanými dýňovými semínky a rozjeli jsme se na poslední cestu do Libně na kliniku.
Sloužící lékařka byla skvělá, citlivá a poskytla nám maximum péče. Holčičce dala silná sedativa a poslala mě s ní do vedlejší ordinace, abychom měli čas se důstojně rozloučit. Pak jsem se vrátil domů i s tělíčkem a na cestu jsem přes slzy téměř neviděl. Za čtyři roky si člověk na tak milé zvířátko opravdu zvykne. Doma jsem ještě nechal ostatní holky rozloučit s jejich bývalou šéfovou a pak jsem jí opatrně uložil do krabice se senem, abych si jí ráno odvezl na zahrádku. Byly to velmi smutné svátky, ale rozhodl jsem se myslím správně. Všechno ostatní by v jejím stavu bylo jenom utrpení a to jsem opravdu nechtěl. Stejně tak jsem se v průběhu posledních pěti týdnů ptal karet, které jasně naznačovaly, že se samička neuzdraví a nebránily se ani uspání. To bylo na celé situaci nejzajímavější, protože andělé většinou násilné ukončení života nepodporují. Přesto jsem si Justýnku nechal, dokud to bylo možné, nikoli proto, že bych se s ní nedokázal rozloučit, ale z důvodu, že neustále sama jedla a při troše péče vypadala naprosto spokojeně. I když život bez možnosti pohybu pro ní musel být krutý, ale ověřil jsem si jednu věc - poskytněte zvířeti podmínky pro život a ono bude šťastné, i když věci už nejsou tím, čím byly dříve. Morčecí babička se mě dokonce i v posledních dnech snažila přivítat pořádným vřísknutím, ale hlasivky jí už nesloužily, takže jsem slyšel jenom zasyčení, nicméně nijak jí to nevadilo a ihned se radostně vrhala na nabízené jídlo.
Po dvou týdnech od úmrtí samičky jsem požádal kamarádku, jestli bychom spolu mohli odvést její dušičku. Během procesu se mi potvrdily mé dobré pocity - díky brněnské léčitelce, která na ní před smrtí působila, byla holčička dobře připravená a ničeho se nebála. Odcházela v plné váze, bez otlačků chodidel a nakrmená. Její duše byla plná radosti, že už se zase může hýbat a svůj život u mě hodnotila velice dobře. Nic jí tu prý nechybělo, jídlo bylo výborné, ubytování také, byla naprosto spokojená, že mohla velet a holky jí bez diskusí poslouchaly. K mému překvapení mi vyčetla jedinou věc - že jsem prý s nimi mohl být více doma a ne se pořád někde toulat. To mě u zvířátka, které k životu potřebuje hlavně své druhy a člověka bere pouze, jako dárce jídla, docela zaskočilo:) Z celé této příhody je ale dobře vidět jedno podstatné: zvířátka mají citlivé duše a lze s nimi mluvit podobně, jako s dušemi lidskými. Samozřejmě v mezích jejich vnímání, které speciálně u morčátek není nijak složité. Takže sofistikované úvahy od nich opravdu nečekejte.:) Je úplně jedno, jestli máte doma psa, kočku, morče, králíka, nebo potkana. Vždycky je to živá duše, plná emocí, tužeb a toužící po jistotách a spokojenosti. Naším posláním je druhým pomáhat a zvířátko je k tomu opravdu vděčným objektem, který dovede naše úsilí ocenit, i když to třeba nevidíme. Když už jsme si ho k sobě připoutali, je naší povinností se k němu chovat hezky tak, aby bylo spokojené a mohlo si žít po svém. Co jsem tímto textem chtěl vlastně říci?
Jsme to my, kdo řídí celý život svého mazlíčka a když přijde jeho čas, měli bychom upřednostnit jeho, nikoli své potřeby. V hodině smrti je každý sám, přecitlivělý a otevřený silným emocím. Když dopřejete svému zvířátku klidný a důstojný odchod, aniž byste ho zbytečně drželi v bolestech, pak je to to nejlepší, co pro něj můžete na rozloučenou udělat. Dušička nepůjde nahoru zdevastovaná a utrápená a její cesta a příští zrození budou díky tomu mnohem snazší. Určitě je dobré vědět jednu podstatnou věc - jestliže hodně truchlíme a duši zvířete bychom tím nepustili do Světla, může se vůči nám bránit jednoduchým mechanismem. Zanechá tady svůj energetický otisk, kterému říkám "gumová duše". My se pak soustředíme na tento otisk, můžeme se snažit s ním mluvit a on nám bude odpovídat. Ve svém zármutku si nevšimneme, že odpovědi jsou jakoby mechanické, postrádají cit a hloubku. Skutečná duše tak má čas odejít tam, kam patří, aby se mohla znovu narodit, zatímco se soustředíme na hozenou návnadu. Příroda je nesmírně moudrá a já jí mám za to rád:) Máte li doma mazlíčka, zkuste se pak k němu v jeho těžkých chvílích zachovat tak, abyste mu pomohli a nechali ho s láskou odejít bez zbytečného trápení. Dostanete li navíc svolení (srdce, karty, léčitel, médium), pak se není potřeba trápit, jestli jste se rozhodli dobře. Asi nejhezčí potvrzení svého rozhodnutí jsem dostal od kamarádky, která při odvádění dušičky komunikovala s anděly. Na můj dotaz, jestli bylo ukončení života morčátka správné, nám odpověděli: "ale jistě, protože její duše mohla v klidu odejít a ty jsi nezabil svojí lásku vůči ní. Což je důležité!". Věřím, že se s Justýnkou (a nejenom s ní) zase jednou setkám a tajně doufám, že ještě v tomto životě. A že u mě bude zase spokojená a šťastná stejně tak, jako byla do poslední chvíle. Moc bych si to přál.
