Vztekle jsem mrštil dvěma pidihůlkami k popelnici v garbage pointu na Novém Městě, vytáhl švýcarský záškodnický nůž a jal se znásilňovat jeřabinu, rostoucí poklidně kousek od cesty. Když už jsem měl přiřezanou nouzovou oporu, silně podobnou berle Mrazilce z ruského trháku, ozval se za mnou vlídný hlas horala s neméně obřím ruksakem a lopatou po boku: "Ale copak, snad jsi si nezlomil hůlku?" "Jo", odsekl jsem, stále pod vlivem lehké duševní nepohody. "Tak jí přines, to je maličkost" a pán se výsměšně podíval na masivní sukovici, stojící výhrůžně vedle mých běžek. Donesl jsem tedy dvě minihole a běžkař vytáhl z ruksaku sáček neurčité barvy. Zalovil v něm, vylovil charakteristickou červenou špulku a zeptal se "už jsi někdy slyšel o Spofaplasti" ". "Tak trochu, jsem totiž z Ústí". "Podrž hůlky! ", zazněl příkaz. Pán omotal nejprve každý zlomený konec, pak oba přiložil s přesahem k sobě a obtočil je dalšími závity náplasti bez polštářku. Potom mi hůlku podal: "opři se o to plnou vahou i s ruksakem". Opřel jsem se v očekávání, že skončím probodnutý na zemi v louži krve. Kupodivu nic. Hůlka držela, ani se nepohnula. "To máš na doživotí, nevíš vůbec, co je Spofaplast za zázrak", prohodil ten dobrý muž a zmizel v mlze podobně, jako Krakonoš v Obřím dole.
Celkový vzhled ? je dokonale rovná!
Nedůvěřivě jsem tedy vyrazil vstříc dalším dobrodružstvím a zjistil, že nouzově zalepená hůlka drží naprosto neskutečným způsobem. Po celou cestu statečně odpichovala a při jízdě do Jirkova jí absolutně nevadilo ani mohutné protipíchání, kterým jsem brzdil sebe i ruksak při jízdě v hlubším sněhu v údolí do Drmal. Co dodat:-) Kdyby nebyla o trochu kratší, neměl bych důvod jí měnit, ale přiznám se, že takové popření fyzikálních zákonů jsem opravdu nečekal. Podivné západní náplasti, které nelepí, nedrží a trhají se, nesahají Spofaplasti ani po špičky prstů. A tak se tento úžasný český výrobek stane nedílnou součástí mé nouzové horské výbavy, protože mě opravdu přesvědčil, že nic lepšího tam být ani nemůže:-)