Pohled na bivak z venku
Ve vesničce Unčín jsem si musel vyházet místo na parkování, načež mi husté sněžení za několik minut skrylo věrný vůz pod hromadu bílé nadílky. S nazutými sněžnicemi se následně dvě a půl hodiny brodím po kolena v prašanu cestou, která se dá v létě urazit za třicet minut, pokud jste alespoň trochu ve formě. Konečně dorážím na pověstné krušnohorské pláně, kde se do mě okamžitě opírá vánice, hodlající mě zatlačit zpátky do bukového hvozdu. S tím se ovšem počítalo a protivítr porážím za pomoci sněžnic a dvou mohutných klacků v každé ruce, které mi zatím slouží jako hůlky. Později je použiji pro výztuhu střechy bivaku. Mířím neomylně k pásu jeřabin, které dle mých předběžných úvah posloužily jako sněhové zábrany. A skutečně, za nimi se tvoří luxusní závěje, které se vynořují z husté vánice v záři čelovky, jako houby po dešti. Vichr se sněhem se mě snaží srazit na záda, když pomocí hole hledám hluboký sníh a nemotorně při tom přešlapuji na sněžnicích. Konečně nacházím tu správnou závěj, zatímco tma zhoustla, jako lesní včelí med.
Takto se jeví strop ze spacáku vleže na zádech
Nyní to jde ráz na ráz. Odhazuji ruksak a vzápětí jej s nadávkami honím po pláni, protože vichr ho kutálí pryč. Vytahuji hliníkovou lopatu (za osmdesát korun z Globusu). S věkem klesá inteligence a tak je třeba zvykat si na odpovídající nástroje obživy. Pouštím se do závěje a zjišťuji, že terén pod ní se zvedá, takže na sněhový strop nebude dostatek výšky. Nevadí. Zahloubím vchod až na trávu, pak vyházím úzký příkop a ten lopatou dole vykrajuji do stran, abych získal dostatek prostoru pro celtu a ruksak vedle sebe. Okolo příkopu navrším sníh a na něj pokládám v zuřivém větru tropiko ze stanu Coleman Nashoba expedition. Zatěžuji jej sněhem, z ruksaku vytahuji plastovou celtu a rozkládám jí na dno záhrabu, které upravuji sněhem do roviny. Ruksak pokládám vedle, vytahuji alumatku, na ní nafukovací karimatku a na to všechno pak posadím svojí maličkost:-) V sněžném záhrabu miluji ten klid a relativní teplo. Sedím si jen tak na podložce, pouze oblékám péřovou bundu a suším kalhoty, mokré z vánice. Boty jsou ve výklenku za hlavou, svíčka voní a ozařuje teplým světlem sněžné stěny, ve kterých se chladí dvě plechovky Plzně, zatímco propanový vařič připravuje horký čaj s Berechovkou, jediným cenově dostupným alkoholem se čtyřiceti procenty lihu:-) Na palubě zavládne pohoda.
Interiér záhrabu od vchodu
Po večeři se zahřívám dalším grogem, tentokrát silným, v kombinaci s jídlem funguje výborně, stále ani nepotřebuji zalézat do spacáku. Teprve po hodině vytahuji péřák Sir Joseph Himalaya a spokojeně se v něm uvelebím poté, co se zbavím zátěže v močovém měchýři:-) Nyní vím, že mohu spokojeně spát až do rána a o to tu jde - v zimě je vždycky vlhko a opustit vlhký péřový spacák ve tři ráno znamená porušit vnitřní rovnováhu mezi mokrým a vyhřátým peřím a těžko se pak znovu zahřejete. Na pytel ještě pokládám rozstřižený plastový vak na odpadky, který ho ochrání před největší vlhkostí a spokojeně usínám v naprostém tichu a příjemné teplotě. Ráno si v klidu vařím čaj, aniž bych vylézal ze spacáku, který je sice na povrchu mokrý, ale uvnitř suchý a krásně hřeje. Potom si sbalím věci, strhnu tropiko a ve vánici seběhnu na sněžnicích zpět k autu.
Pohled zevnitř ke vchodu
Proč sněhový záhrab a proč ne stan? Je to naprosto jednoduché. Zkuste si postavit stan na otevřené pláni ve vichřici. Jde to, ale dvě hodiny musíte dusat místo pro ukotvení, jinak vám kolíky v sypkém prašanu zmizí jednou provždy a stan odletí. Pak se budete při stavění rvát s vánicí a nakonec zjistíte, že noc připomíná nostalgickou jízdu ČSD vlakem z roku 1934. Rány, pleskání, hukot, poskakování, do toho mráz a vlhko. Ráno budete v příšerných podmínkách cpát mokrý a promrzlý stan do kompresního obalu, zatímco vás bude mrazivý vichr srážet do sněhu. Z obalu pak doma vyklopíte půl krychlového metru sněhu:-) V záhrabu je absolutní ticho, příjemné teplo a naprostá pohoda. Ráno zabalíte v teple věci, potom jenom sundáte tropiko, jestliže jste ho vůbec použili a jdete si po svém.
Několik drobných rad na závěr: nocleh v extrémních podmínkách není pro každého:-) Vyžaduje kvalitní výbavu, zkušenosti a také kondici. Je dobré znát své tělo, abyste věděli, jak se obléci tak, abyste se příliš nepotili, ale také nepromrzli. Spacáky jsou další kapitola. Dutovlákno je možné použít a hřeje dobře i mokré. Ovšem pozor - musí být kvalitní , ale nejhorší jsou na něm váha a rozměry. Péřák do mínus třiceti devíti zabere maličký kompresní obal a váží kilo a půl. Dutovláknový ekvivalent nedostanete pod tři a půl kila a hlavně, nesbalíte ho do běžného ruksaku! Péřový pytel má omezenou životnost a je li vlhký, nehřeje. Tak to prostě je. Na dvě noci se stejným spacákem zapomeňte, pokud nemáte přes den možnost ho vysušit. V mrazivém větru nic neschne, mokré peří zmrzne a večer byste v tom zmrzli pro změnu vy. Dutovláknový pytel tento problém nemá. Máte ale sněžný skútr, který vám ho odveze? Nemáte? No tak vidíte:-) Další podmínka je kvalitní nafukovací karimatka. Nekvalitní jsou dvakrát větší, než ty dražší a za jejich spolehlivost a izolační vlastnosti bych nedal zlámanou grešli. Dvě termosky s vařícím čajem, nebo ještě lépe vařič se také hodí. Nic vás v zimě nezahřeje lépe. S vařičem si navíc uvaříte vodu ze sněhu a ušetříte zbytečná kila na zádech.
Víc mě asi nenapadá. Prostor pro případné dotazy naleznete pod článkem v komentářích:-) Přeji vám příjemné zimní zážitky, protože spaní v takových podmínkách je doslova lékem na duši v dnešní uspěchané době...
|