Ranní cesta vlakem byla takříkajíc "na prášky", zapomněl jsem totiž, že supermoderní výbava ČD nebyla původně projektována pro arktický provoz a tak byly všechny toalety beznadějně zamrzlé. Bohužel jsem se před cestou napil. Vody. Průvodčího evidentně vyděsil můj vlídný dotaz, jestli mu už někdo někdy utrhl z hrudníku marketingovou placku s nápisem "Děkujeme, že cestujete s námi", palubní personál v poslední době evidentně vykazuje určité známky snížené duševní odolnosti. Citový Elephant přijel do Ústí s cca desetivteřinovým zpožděním, což v režii ČD obnášelo hodinové čekání v mrazu na další vlak, protože původní přípoj samozřejmě nemůže v rámci zkvalitnění služeb zákazníkům počkat a ústecké nádraží se od sametové revoluce už asi popáté zcela zásadně přestavuje, ale využil jsem nechtěného časového prostoje alespoň k nákupu čerstvého chleba, což se zejména druhý den ukázalo jako naprosto zbytečná investice.
Dále už probíhala cesta standardně, z bohosudovského nádraží pěšky do hor přes Kotelní jezírko, pak na sněžnicích přes Cínovec a Bouřňák do bývalého Vilejšova, kde má krajina krásný ráz norské tundry a poklid zde ruší pouze občasné skučení mrazivého větru a polárních lišek, stimulovaných k hlasovým projevům permanentně planoucí polární září. Nadměrná sluneční aktivita mívá své výhody, i když řada vědců tento názor obvykle nesdílí se střeleckým optimismem. Méně standardně ovšem probíhala noc, kdy k ránu klesla teplota k téměř mínus třiceti stupňům. Celsia.Večer byl bez problémů, pouze čaj jsem si i přes zlověstný obrázek přeškrtnutého vařiče raději připravil ve stanu. Potíže nastaly až později - přemrzlý prachový sníh neumožnil použít stanové kolíky a tak jsem krycí plachtu upevnil holemi a sněžnicemi, což ale vedlo k horšímu odvětrávání a následnému navlhnutí spacáku. Když peří zvlhne, nehřeje, to je známá věc a já jsem si jí nyní ověřil lehce bolestnou praxí. Především mi i ve spacáku zmrzla láhev s vodou, kterou jinak druhý den obvykle vyndávám ohřátou na provozní teplotu, ale noc byla vážně spíše o přežití, než o standardním pohodovém odpočinku. Ráno jsem s lehkým údivem zjistil, že mi v třeskutém mrazu zmrzlo úplně všechno, včetně chleba a plynu ve vařiči. S plynovou bombou ohřívanou pod péřovou bundou jsem dvě hodiny rval přemrzlý stan do transportního obalu, pak se mi podařilo uvařit trochu čaje ze sněhu a k tomu přikousnout zbytek zmrzlých ovesných vloček, to byl vážně úžasný zážitek. Následoval mnohahodinový pochod bez vody a stravy do Litvínova, kde jsem musel provést loupeživý nájezd na vyhlášený restaurant Koliba a doplnit klesající stavy provozních tekutin a paliv. Se zbytkem výletu mi pak ochotně pomohla tramvaj DPMaL a motoráček ČD se samozřejmě opět nefunkčními toaletami, ale zato jedoucí přímo do Kralup bez přestupů, nebýt noční tmy, určitě bych si užíval nádherné krajiny Českého Středohoří. Nicméně se mi cestou alespoň povedlo částečně rozmrazit jednu láhev Aquilly.
Nevím jak s ostatními Střelci, ale se mnou je to jako s koněm - negativní zkušenost se musí přebít pozitivní, jinak je zle. A tak jsem za dva týdny znovu vyrazil na stejnou trasu v okamžiku, kdy státní rosničkáři předpověděli rekordní záporné teploty. Určité drobné změny doznala pouze konfigurace mé výstroje - sněžnice nahradily běžky a stan pak malá, lehká lopata, zakoupená za osmdesát korun v hypermarketu Glóbus. Na lyžích se mi samozřejmě zdařilo dosáhnout Vilejšova mnohem dříve a lopata posloužila pro vybudování provizorního nočního přístřešku. Hledání vhodné závěje v odlehlé pustině na zasněžené horské louce, ozářené paprsky zapadajícího Slunce byl dobrodružný zážitek, stejně jako následné ruční přemístění asi dvou tun sněhové masy. Dostatečně velikou závěj pro stavbu kompletního iglů se mi najít nepodařilo a tak musela nastoupit lehká plachta ze stanu, položená na běžky a hůlky nad vyhloubenou norou. Výhoda tohoto noclehu spočívala v tom, že spacák nenavlhl a hřál až do rána, jediným slabým místem tak zůstala karimatka, která v teplotách pod mínus dvacet stupňů prochladla a neposkytovala dostatečnou tepelnou odezvu. Potraviny, plyn a voda se mnou tentokrát sdílely noční lůžko, což sice trochu snižovalo komfort, ale zároveň výrazně zvyšovalo šance na přežití. Ranní jízda na běžkách v panenské stopě poklidnou severskou krajinou patřila k zážitkům, na které se nedá zapomenout. Z původně prohřáté láhve jsem už po dvou hodinách jízdy cedil zbytky vody skrz ledovou tříšť, ale celkový dojem z podniknuté akce byl mnohem lepší.
Závěrem snad zbývá odpovědět si na otázku, proč že to všechno vlastně dělám? Je to jednoduché, mé astrologické Slunce v prvním domu potřebuje občas zkoumat tělesné možnosti a limity a pokud mu to umožním, jeho energie se tak využije pozitivně a zároveň oslabuje vliv negativních aspektů, tedy dalo by se to v podstatě nazvat alternativní terapií, postavenou na bázi hlubšího poznání příčin a souvislostí. Filozoficky řečeno, jsou věci, které extrovert nikdy nepochopí... :-)
