Den proběhl ve znamení velmi příjemného a pohodového putování ze Zakšína přes Nedvězí, Rozprechtice a Kočičí hřbet na Housku. Jediným rušivým prvkem klidu v lese byli tradičně myslivci, který po celý den stříleli ze všech možných míst neznámo kam a tato činnost jim vydržela až do půl druhé do rána následujícího dne, ale to sem nyní nepatří. Na Housku jsem dorazil po setmění a po krátém vychutnání atmosféry tohoto tajemného hradu jsem se vydal dále ke Zkamenělému zámku, což je zvláštně tvarovaná pískovcová skála nad Vojtěchovem, asi půl hodiny cesty od Housky. Zde jsem zdolal zledovatělou cestu na převis a připravil si pohodlný bivak. Zapnul jsem se v sedě do spacáku, povečeřel a potom jsem si až do noci užíval lesního klidu. Usnul jsem někdy po jedenácté hodině a ze spánku mě na chvíli vytrhlo pouze půlnoční petardové šílenství okolních obcích:-), ale to netrvalo dlouho. Po půl druhé se konečně unavili i myslivci a nastalo hluboké, ničím nerušené ticho...
Krátce po třetí hodině pod převisem hlasitě štěknul srnec a to mě samozřejmě probudilo. Odněkud mu odpověděl druhý a pak zvuky ustaly. Začal jsem zvolna usínat, když v tom jsem z veliké dálky uslyšel jiný, tajemný zvuk. V první chvíli jsem netušil, co to je, ale opustil jsem vyhřátý spacák a poslouchal. Přestalo sněžit, nad Drnclíkem vyšel Měsíc na pozadí mraků a v lese bylo téměř absolutní ticho. Atmosféra byla přímo pradávná a magická. A náhle jsem je spatřil, vysoko na nebi letěl typický klín divokých hus a celé hejno si mezi sebou občas hlasitě "povídalo". Ten zvuk se tajemně snášel z noční oblohy a působil velmi zvláštně. V tu chvíli jsem pochopil slova Ernesta Thompsona Setona, který popisoval v jedné ze svých knih, jak starý Indián kdesi v kanadském vězení statečně snášel ztrátu svobody, ale když na jaře táhly na nebi divoké husy, vyskočil ze své pryčny, zvrátil hlavu k obloze a beze slova tiše zemřel. Byl to doslova neskutečný zážitek. Husy táhly na sever a nevím, jestli to není z hlediska klimatologie špatné znamení, na tuto otázku nám odpoví nejbližší měsíc, protože husy většinou na zimu odlétají spíše na jih. Nemohl jsem ještě chvíli usnout a poslouchal to hluboké noční ticho. Do rána jej už nic nepřerušilo, tajemné hejno nemělo žádné následovníky.
Ráno 1.1. bývá na Kokořínsku nejkrásnější - myslivci vyspávají noční střelbu a alkohol a v lese neuslyšíte jediný výstřel. Cestou přes Údolí Bílých skal do Střezivojic, Osinalic a dále do Zakšína jsem prakticky nikoho nepotkal, pouze před Střezivojicemi manželský pár venčil psa a ptal se mě, jestli nevím, kteří ptáci v tuto roční dobu létají v klínu na sever. Viděli jedno hejno ráno nad hlavou také. Teprve později jsem se na ornitologickém webu dočetl, že husy se skutečně stěhují do afrických zimovišť na podzim a na noc většinou zůstávají na nezamrzlém rybníku, nebo jezeře. Zimní a navíc noční tah tak rozhodně není obvyklý jev. Je ale také možné, že tyto nádherné ptáky někde vyplašilo noční používání zábavní pyrotechniky. Nejsem nijak odborně schopen hodnotit význam toho, co jsem v té tiché silvestrovské noci viděl, ale zážitek to byl opravdu nádherný...
