Složitou historii bývalé Jugoslávie asi zná většina Evropanů, její historii ukončila nedávná brutální občanská válka, která prakticky skončila až v roce 1998, ale její dozvuky se například v Srbsku a Kosovu ozývají dodnes a zřejmě ještě dlouho ozývat budou. Bosna a Hercegovina doplatila na válku zřejmě nejvíce, na jejím území se vzájemně vyvražďovaly bosenské, srbské a chorvatské menšiny a většina měst byla obléhána a ostřelována srbskou armádou po celou dobu průběhu konfliktu. V zemi jsou stále přítomna vojska NATO, aby dohlížela na dodržování poválečných dohod a na propagační billboardy SFOR narazíte na každém kroku. Zřejmě nejnepříjemnějším pozůstatkem války v BiH jsou miny, které zde kladly divoce a doslova na každém kroku postupující armády, bojůvky, milice a další seskupení, která se války účastnila a volný pohyb se tak v jinak nádherné bosenské přírodě příliš nedoporučuje. Věřím však, že pokud se jednou povede zemi odminovat, stane se atraktivní turistickou lokalitou s nádhernými panenskými lesy a horami.
Většina obyvatel Bosny a Hercegoviny jsou muslimského vyznání a proto mi můj potápěčský instruktor v žertu nedoporučil používat při mé cestě typický pozdrav "Ahoj", který vznikl odvozením z historického "Ad Honorem Jesu", neboli "Ke cti Ježíše". Tento starý, původně námořnický pozdrav prý používali již křižáci při prvních výpravách do Palestiny a proto by údajně nemusel na obyvatele, vyznávající muslimskou víru, působit dobře, nicméně muslimové jsou na rozdíl od křesťanů velmi tolerantní, pokud si ovšem odmyslíme radikální teroristy, či konzervativní Írán, ale to rozhodně není případ BiH.
Pro svoji cestu jsem zvolil silnici E73, vedoucí z chorvatského Opuzenu (důvěrně nazývaného Opruzenem) do Metkoviče, Mostaru, dále do Sarajeva a přes Banja Luku na dálnici do Záhřebu. Jedinou drobnou překážkou na cestě byl bosenský celník, vyžadující doklady od vozu a hlavně zelenou kartu, kterou dlouho studoval. Cesta do Mostaru byla příjemná, údolím řeky Neretvy, silnice poměrně široká a příroda typická přímořská, i když poněkud odlišná od chorvatské. Je zde více listnatých stromů a údolí Neretvy je velmi malebné. Samotný Mostar je vyhlášený svým starým městem a hlavně historickým mostem, který ale vlastně již není původní. Za občanské války se spojili chorvatští křesťané i bosenští muslimové a společnými silami porazili Srby, aby se následně bosenští chorvati spojili s chorvatskou vládou a pokusili se začlenit jižní část Bosny jako součást chorvatského státu. Nastala tak druhá bratrovražedná válka, během které byl most chorvatskými vojsky barbarsky zničen dělostřeleckou palbou. Po válce se začalo s jeho obnovou, na které se podílelo Turecko, Írán i EU a v roce 2004 byl slavnostně otevřen. Pomohlo to alespoň částečně k obnovení kdysi přátelských vztahů, které ve městě mezi všemi menšinami před válkou vládly. V Mostaru jsou stále ještě patrné zbytky rozstřílených budov, ale historické centrum je dobře opraveno a má velmi zvláštní atmosféru. Staré uličky i samotný most jsou úžasným zážitkem, který lze každému doporučit. Každému, s výjimkou vozíčkářů bez doprovodu, protože na mostě jsou kamenné stupně pro snadnější zdolávání příkrého náklonu (viz obrázek) a samotný vozíčkář se na druhou stranu bohužel nedostane. Na druhé straně mostu si zajděte až do dvora mešity a zde si prohlédněte starý muslimský hřbitov. Kamenné náhrobky ve tvaru sloupu jsou velmi zvláštní a je odtud nádherný výhled na Stari most. Z něho občas skáčou místní borci z "Klubu skakačov iz mosta", hloubka hladiny a úzké místo, kam se musí strefit, budí bezpečně úctu v každém milovníku adrenalinu bez výjimky. Fotografie z prostředku klenby pořídíte velmi pěkné, Neretva má zvláštní namodralou barvu a je orámována horami z obou stran. Parkování v centru je bez problémů, přijímají eura i HR měnu a dvě hodiny vychází na jedno euro, nebo sedm kun. Rozhodně se nejedná o vyhozené peníze, navíc obsluha prakoviště je profesionální a příjemná a ještě se omluví, že vám musí vystavit "račun", neboli potvrzení.
Stále po silnici E73 jsme pak pokračovali vnitrozemím na Sarajevo, které je od Mostaru vzdálené asi 110 kilometrů. Cesta přes Konjic, Pazarić a Hadžići vyšla zhruba na dvě a půl hodiny jízdy. Za Mostarem již definitivně zmizel chorvatský vliv, auta s cizími SPZ a také profašistické chorvatské graffiti na zastávkách a zdech při silnici. Neretva protéká malebným údolím a po celou doby cesty do Sarajeva jsme se mohli kochat krásnou krajinou, která postupně zcela ztrácela přímořský balkánský ráz a začala připomínat spíše rumunské Karpaty, nebo Jeseníky. Po stranách se otevíraly výhledy do navazujících údolí, které protínala železnice na mostech a viaduktech. Vesničky po cestě vypadaly spíše česky, než typicky balkánsky. V žádné vesnici, vesničce či městečku nikdy nechyběla alespoň jedna mešita s minaretem. Občas ale byly vidět i křesťanské kostely a rozhodně nebylo výjimkou, že by v jedné vesnici nebyla k vidění mešita zároveň s kostelem. Tolik snad o bosenské toleranci muslimů a ostatních náboženství. Příjezd do Sarajeva připomínal trochu pražskou D1 - fronty a semafory ve čtyřech proudech, ale za dvacet minut jsme po tabulkách Centar dojeli do centra, zatočili přes řeku doprava a za jedno Euro na den zaparkovali na placeném parkovišti s dostatkem místa. Příjemný výběrčí ještě poradil nejkratší cestu do historického středu a za pět minut jsme byli ve starých uličkách, nad které se vypínaly minarety.
Sarajevo je krásné město se zvláštní atmosférou a velmi pestrou historií. Místní obyvatelé nejprve bojovali proti Turkům a potom i proti Habsburkům, paradoxně i přes to, že právě Habsburkové přinesli do města na tu dobu nebývalý pokrok a kulturu. Situace se definitivně vyostřila atentátem na následníka trůnu Ferdinanda d´ Este a jak to dopadlo, snad není třeba dodávat, v každém případě jsme se momentálně nacházeli v místě, kde vznikl první nejhorší konflikt v dějinách této planety. Město se dále hodně rozvíjelo po druhé světové válce a stalo se skutečným centrem Bosny a Hercegoviny. Relativní prosperitu ukončila vleklá hospodářská krize po smrti jugoslávského vůdce Tita a největší pohroma přišla se vznikem občanské války v devadesátých letech minulého století, kdy mnohaletá srbská blokáda napáchala obrovské hmotné i společenské škody (trvala 1395 dní a zahynulo v ní 10615 osob, z toho 1600 dětí, zraněno bylo 50000 osob, z čehož zůstalo velký počet invalidů). Ve starém centru není po válce vidět žádná stopa, ale na okrajích města a v modernějších částech jsou všude desítky hřbitovů, křesťanských i muslimských. Srbští ostřelovači vraždili civilisty bez rozdílu, pouze známá exploze miny na historickém tržišti, která za sebou nechala desítky mrtvých a stovky zraněných, byla pravděpodobně dílem samotného vedení města, které se tak (úspěšně) snažilo o vyvolání pozornosti světového mínění. V historickém centru rozhodně pořídíte zajímavé fotografie starých uliček, měšit, ale i kostelů a místních lidí v nejrůznějším oblečení, kterým vyjadřují svojí víru. Nejčastěji jsme potkávali staříky s typickým vousem a typickou muslimskou čapkou, jinak burku jsem v celé BiH nezahlédl nikde a místní mládež si s žádnými kroji či šátky hlavu nedělá. Lidé na nás působili relativně vlídným dojmem, prodavači nás zvali do svých krámků, nádech Orientu zde byl prostě cítit na každém kroku. Byl však čas na odjezd, protože byla pokročilá doba a našim cílem bylo vidět co nejvíce Bosny a Hercegoviny za světla. Ochotný výběrčí na parkovišti nám poradil nejrychlejší cestu na Banja Luku a my vyrazili k severu přes Vogošču na Kakanj, stále po silnici E73 a E761.
Po chvíli nás nad Sarajevem nás příjemně překvapilo asi čtyřicet kilometrů nové a bezplatné dálnice, která se dále usilovně buduje. Za Kakanjem v lesnatém údolí uhýbala silnice E73 doprava a směrovka ukazovala na Záhřeb, ovšem našim plánem bylo město Banja Luka v srbské části BiH a tak jsme dobočili doleva, podjeli magistrálu a vydali se údolím s hlubokými bukovými lesy k horám. Přes Travnik jsme dojeli do Donji Vakufu a pokračovali doprava po silnici E761/E661 na Jajce a Crnu Rijeku. Příroda byla po většinu cesty nádherná, tedy pokud jsme mohl posoudit, než se setmělo. Silnice se vinula horami, ale byla příjemně sjízdná, řidiči ohleduplní a nejvyšší dosažená kóta ukazovala 1160 metrů nad mořem. Ráz lesů připomínal Jeseníky, nebo Beskydy a podobný byl i ráz vesniček, pouze v nich chyběl typický český nepořádek:-)
Před Banja Lukou jsme se po vyjetí z hor navečeřeli na malém parkovišti a pokračovali do tohoto významného města srbské části BiH. Zvolna přibývalo nápisů v azbuce, v samotné Banja Luce jsou směrové cedule spíše v azbuce a pouze občas v latince, takže jsme se měli co ohánět, pokud na křižovatce nebylo moc času na rozhodování. Srbští policisté byli velmi aktivní, na každé křižovatce stál uniformovaný strážce pořádku s napřaženou laserovou pistolí a pozorně měřil rychlost. Zastavovali ale zejména místní řidiče, cizinců jsme v BiH mnoho nepotkali. Pamatuji si na dvě pražské Fábie, jednu jsme minuli za Sarajevem a jednu za Banja Lukou a to bylo z českých aut všechno. Silnice E661 nás přivedla až na hranice v Bosanske Gradiške a odtud to bylo na dálnici v chorvatském Okučani asi osm kilometrů. Další cesta již byla standardní: Záhřeb, Slovinsko se svými šedesátkami, Maribor, Spielfeld, Graz, Vídeň, Moravské Budějovice, Jihlava a D1.
Několik zajímavých údajů:
- průjezd BiH je dlouhý necelých čtyři sta kilometrů.
- silnice jsou užší, ale kvalitní, provoz standardní, řidiči ohleduplnější, než v HR
- po cestě není problém kdekoli zastavit, na silnicích je dostatek malých parkovišť
- palivo jsme po cestě nebrali, cenové relace jsou zhruba stejné, jako v HR, čerpacích stanic mezi městy není nadbytek, z důvodu vyhnutí se výměně peněz je lepší projet BiH s plnou nádrží, což snad zvládne i stará Š 120:-) Platit u čerpacích stanic větší částky Eurem nemá smysl, přepočet není výhodný
- Mostar i Sarajevo jsou nádherné. Do Mostaru je to z Opuzenu asi 50 km a do Sarajeva 150 km. Je třeba počítat minimálně s hodinou a půl na prohlídku Mostaru a s dvěmi až třemi hodinami na Sarajevo
- největší aktivita policie je na srbském území v Banja Luce a okolí, ale nezaznamenali jsme žádnou snahu o šikanování cizinců, která je jinak pro Balkán tak typická
- na celém území BiH obchodníci přijímají Euro i chorvatské kuny, i když to není pravidlo. Drobné občerstvení na čerpacích stanicích, nebo vstupné a parkovné ve městech není v těchto měnách problém
- BiH je nádherná země v celém rozsahu cesty. Průjezdy horami nad Sarajevem jsou úžasným zážitkem a krajina je velmi příjemná. Vysoké hory, lesnatá údolí, malebné vesničky a městečka s minarety, poměrně kvalitní silnice i příjemní lidé, to vše stojí za vidění
- cestu je vhodné absolvovat tak, aby jste jí projeli pokud možno za světla a nenechali si tak ujít jedinečnou přírodu. Na rozdíl od Rumunska se zde rozhodně nemusíte obávat nekvalitních silnic, ani přepadení ze strany divokých pastevců tmavší pleti
- celková čas na absolvování celého průjezdu i s prohlídkou obou měst se pohybuje okolo patnácti hodin. Přizpůsobte tomu své časové možnosti a pokud máte v autě děti, jeďte raději po HR dálnicích. Zejména menší děti necestují v autě dlouhé hodiny příliš rády. Rovněž partner na vystřídání za volantem je více, než vhodný, pokud nejste vysloveně patologičtí řidiči:-) Mějte ale na paměti, že cesta z pobřeží až do ČR vás s průjezdem BiH vyjde na téměř 20 hodin jízdy a pro jednoho člověka je prakticky nemožné jet tak dlouho bez odpočinku, i když jsem jednu takovou cestu před lety sám absolvoval. Dnes už bych si ale zřejmě něco takového raději odpustil.
Nové Sarajevo
Nová mešita
Azbuka na směrovkách
![Hrad u silnice před Mostarem](?obrazky/galerie/priroda/bih/bih2.jpg")
