Několik náladových fotografií z Vysokých a Západních Tater

Do slovenských Tater jezdím jíľ dlouhá léta, zpočátku hlavně zásluhou svých rodičů, kteří se mnou po horách chodili v podstatě od mých tří let. Jejich podzimní krásu jsem ale objevil poměrně nedávno, v roce 1999, kdy jsem na Slovensko po dlouhé pauze opět vyrazil na zářijovou dovolenou. Jasné a teplé počasí, spolu s úľasnými barvami mě okouzlilo a tak jsem se do Vysokých i Západních Tater na přelomu září a října začal vracet pravidelně. O několik fotografií, které jsem na svých cestách těmito nádhernými horami pořídil, bych se chtěl v tomto článku rozdělit i se čtenáři Oranľových stránek...

Kdysi jsem četl velmi pěknou kníľku od Václava Cibuly, jmenovala se Tatry mého srdce. Její autor nejvyąąí slovenské pohoří miloval a ve své knize popisoval velmi přitaľlivým stylem svá setkání s významnými místními horaly, historii Symbolického Cintorína, počátky turistiky i dávné legendy a pověsti, které se k Tatrám vztahují. Václav Cibula, podobně jako já, hledal v těchto krásných slovenských horách předevąím klid a panenskou přírodu, objevoval jejich magická místa a pronikal do sloľitých duąí místních lidí, kteří ačkoli neměli nikterak jednoduchý ľivot, své hory měli rádi a předevąím díky nim ve Vysokých i Západních Tatrách vznikly desítky kilometrů turistických chodníčků, horské chaty, tradice vysokohorských nosičů a vąe daląí, co dělá Tatry Tatrami. Plně se ztotoľňuji s názorem významného amerického biologa George Schallera, který říká, ľe lidé hledají v nedotčené přírodě zejména věci, které povznáąejí ducha, a» je to vzrostlý les, čistá voda či letící orel. Dle jeho názoru se jedná o tzv. nehmotné duchovní hodnoty, které kaľdý z nás potřebuje ke svému vyrovnanému a naplněnému ľivotu. Jsou to přesně ty věci, pro které i já chodím do hor...


Miluji jasná rána, kdy vycházející slunce zlatí vrcholky hor i travnaté hřebeny. Mám rád západy slunce vysoko v horách, kdy se skály barví do červena. Zasyčení větru v kamenech, mraky hluboko pode mnou, zpěv horských potoků, ze kterých se mohu bez obav napít, výkřik krouľícího orla, pronikavé hvízdnutí sviątě, tiché zapískání kamzíka, vlnění trávy oproti modrému nebi, tajemné ticho hor, hluboké noční nebe s Mléčnou dráhou nad hlavou, to vąechno jsou věci, které moji duąi oslovují stejně hluboce, jako duąi Indiána v prérii jarní píseň táhnoucích divokých hus...


Setkání s podobně naladěnými lidmi v podzimních Tatrách jsou zvláątní. Větąina z nich pozdraví upřímným "Ahoj", nebo polským "Čeą»", prohodíme pár slov o cíli své cesty, podáme si třeba placatici s trochou slivovice a pokračujeme kaľdý svou cestou. Větąina z nich má v očích ten zvláątní výraz, který prozradí, proč jsou vlastně tady. Řada z nich má objemné ruksaky s kadimatkami, spacími pytli a dostatkem jídla a potulují se horami dva, nebo i více dní. Přestoľe je táboření ve volné přírodě Tatranského Národního Parku přísně zakázáno, připadá mi, ľe prosté přespání v lesním přístřeąku, nebo někde na horské louce se na podzim tak nějak toleruje, pokud člověk nestaví stan, nerozdělává oheň a nezasahuje necitlivě do přírodního prostředí. Správce parkoviątě s vlídnýma očima mě nedoporučil zaparkovat auto u hlavní silnice přes noc, kdyľ jsem se ho ptal, jestli jej mohu nechat na parkoviąti do druhého dne. Přestoľe vedle něj stál stráľce TaNaPu, řekl mi, abych si svůj vůz raději zaparkoval u něj před hájovnou, tam, kde je zákaz vjezdu, ľe to bude bezpečnějąí. Hajnému stačilo vysvětlit, ľe auto bude u hájovny do druhého dne a dále se na nic neptal. Přesto to vąak neznamená, ľe vás při spaní ve volné přírodě nemůľe pokutovat lesní stráľce. Věřím vąak, ľe lidé, kteří mají tatranskou přírodu rádi, si vzájemně nebudou dělat problémy...


Pověstná větrná kalamita z roku 2004 zredukovala hlavně lesní porosty pod Tatrami, ale vlastního smrkového pralesa v horách se přílią nedotkla, s výjimkou uľąích pásů v oblasti okolo Trech Studniček pod Kriváněm a okolí Tatranské Lomnice. Viděl jsem vąak v Alpách podstatně horąí a rozsáhlejąí polomy, se kterými si časem příroda poradila. Slováci se opět ukázali, jako tradičně pilný národ, větąina padlých smrků je na přístupných místech jiľ zpracována a babičky v klasických místních ąátcích a černých sukních vysazují nové stromky na kaľdém volném prostranství pod dozorem pracovníků lesní správy. Mohu li se vąak dovolit subjektivně zamyslet nad moľnou "vyąąí" příčinou zásahu přírodního ľivlu, asi bych se přiklonil k určité chamtivosti, která je v celé oblasti parku vidět na kaľdém kroku. Přestoľe se kvalita sluľeb a dopravy nijak nezlepąuje, naopak - například veřejná doprava se neustále zhorąuje a ruąí se řady spojů, ceny rostou doslova geometrickou řadou. Před dvěma lety jsem zaplatil za čtyřminutovou jízdu pozemní lanovkou na Hrebienok 70 korun, nyní je to jiľ 130 SK. Električka, lanovky, zubačka, autobusy, parkoviątě, to vąechno zatíľí vaąi peněľenku neuvěřitelnými částkami, které jsou mnohonásobně vyąąí, neľ za srovnatelné sluľby například v Rakousku. Přitom se turista bez auta paradoxně vůbec nemá ąanci dostat ze ©trbského Plesa do oblasti Západních Tater, tedy Trech Studniček, Podbanského a Pribyliny jinak, neľ prvním autobusem v půl druhé odpoledne. Pokud ovąem nevyuľije sluľeb předraľeného taxiku. Milióny, které denně turisté zaplatí, vąak nejsou nikde vidět. Moľná právě zde je třeba hledat moľný důvod přírodní katastrofy, která před dvěma lety tak ničivě zasáhla výkladní skříň Slovenska...


Toulky podzimními Tatrami jsou záľitkem, který je potřeba proľít, aby jej člověk pochopil, ale přesto se domnívám, ľe několik fotografií naznačí, s jakou atmosférou se zde můľete setkat. Ačkoli na svých stránkách řeąím problémy s dostatkem volného prostoru, ponechal jsem tentokrát obrázky větąí. Pokud byste o některý z nich měli zájem, stačí mi poslat email a já vám jej poąlu v originální velikosti 2MB.